V rohu galerie textilu v impozantním muzeu Raja Dinkar Kelkar v Pune tiše stojí potrhaná patchworková deka. Opotřebovaná a vybledlá se příliš nehodí k sousedním vystaveným kouskům, převážně bohatě vyšívaným a korálky zdobeným hedvábím a sárí. malá výstavní karta jednoduše uvádí, že šátek byl darem Anandibai Joshi od jejích amerických přátel. A pak už je zřejmá hodnota otrhané přikrývky, která není materiální, ale symbolická pro průkopnické úsilí Anandibai Joshiové stát se první indickou lékařkou.

Život v Maháráštře 19. století byl těžký. Společnost byla rigidní a neústupná, a to na úkor svých nejzranitelnějších členů – žen. Mladá dívka Yamuna pravděpodobně netušila, jaká budoucnost ji čeká, když byla v roce 1874 ve svých devíti letech provdána za mnohem staršího Gopalrao Joshiho, poštovního úředníka. Netušila, že jméno, které jí manžel dal, Anandi, bude jednou slavné. Gopalrao byl odhodlán být sociálním reformátorem, přestože ustoupil společenskému tlaku a oženil se s dětskou nevěstou. Rozhodl se, že reforma začne doma, u jeho mladé ženy.

Reforma začala jednoduše – bude jednou z mála vzdělaných žen té doby. Tragédie zasáhla smrtí jejich prvního dítěte, které se dožilo pouhého týdne. Anandibai byla tehdy pouhá čtrnáctiletá dívka. Jejich cíl vzdělávat Anandibai nabyl po této ztrátě na naléhavosti. Byli rozhodnuti, že Anandibai bude první indickou ženou, která se stane kvalifikovanou lékařkou.

Bylo to období, kdy mnoho reformátorů bojovalo proti proudu ortodoxie, ale přesto se setkávali s úspěchem. Mahátma Phule a jeho žena Savitribai, soudce M. G. Ranade a jeho žena Ramabai byli pro Anandi a Gopalraa vzorem. Žena ve škole však byla pro celou společnost stále terčem posměchu. Gopalrao se snažil získat finanční prostředky na vzdělání Anandibai. Podařilo se mu dosáhnout toho, že byla přeložena do Bombaje, kde mohla navštěvovat misijní školu. Snažil se vyjít s penězi, aby mohl Anandibai poslat do Spojených států, kde se měla stát lékařkou. Zpočátku doufal, že se mu podaří získat dostatek peněz, aby mohli odjet společně. Po nějaké době bylo jasné, že peněz bude dost jen na to, aby Anandibai mohla studovat, Gopalrao bude muset počkat a připojit se k ní později. V kroku, který byl na tehdejší dobu téměř nemyslitelný a proti němuž se zpočátku postavila i sama Anandibai, učinili drastické rozhodnutí. Anandibai by se vydala sama do Spojených států.

Konzervativní složky společnosti se opět postavily proti překročení sedmi moří. Gopalrao nezaváhal navzdory hrozbám exkomunikace. Ve Státech je podporovala paní T. E. Carpenterová, která si s Anandibai pravidelně vyměňovala dopisy. Jejich dopisy v průběhu dvou let od roku 1881 do roku 1883 odhalují prohlubující se přátelství mezi oběma ženami. Vyměňovaly si názory a vzájemně se seznamovaly se svými kulturami.

Anandibai v dopisech hovoří o nejrůznějších věcech týkajících se jejího života v Indii, o svátcích, rituálech, receptech na indická jídla, významu kravského trusu pro údržbu domu a indické filozofii.

V roce 1883 Anandibai konečně odplula do Ameriky na parníku nazvaném „Město Kalkata“. Před odjezdem pronesla v angličtině projev, v němž všechny ujistila, že se při pobytu v cizině nevzdá své víry, že odjíždí za určitým účelem a že odjede a vrátí se jako hinduistka. Paní Carpenterová ji přijala a po celou dobu jejího pobytu ve Státech jí byla velkou oporou. Anandibai byla přijata na Women’s Medical College v Pensylvánii a získala také stipendium.

Anandibai se snažila sladit svůj tradiční maháráštrijský životní styl s novým životem v Americe. Nadále se oblékala do devítkového sárí a jedla pouze vegetariánskou stravu. Anandibaiina přítelkyně a mecenáška paní Carpenterová si byla vědoma, že Anandibaiin pobyt v Americe je historický. Uchovávala většinu jejich korespondence, kterou Caroline Healey Dallová, Anandibajina životopiskyně, popsala jako „mentální fotografii“ Anandibajiných zážitků v Pensylvánii. Anandibajiny dopisy odhalují vysoce inteligentní a zvídavou mysl. Štěstí pro ni bylo potvrzením její víry v Boha a nezodpovědné chování ji činilo nešťastnou. Byla proti otroctví, nesnášela závislost a bavila se četbou. V jiném dopise Alfredu Jonesovi napsala, že umí číst a mluvit sedmi jazyky – maráthštinou, svým rodným jazykem, hindštinou, bengálštinou, gudžarátštinou, kanárštinou, sanskrtem a angličtinou. Paní Carpenterová ji za její znalost angličtiny pochválila. Její dopisy manželovi však byly vždy psány písmem dévanágarí nebo modi.

Kromě kurzů a přizpůsobování se životu v Americe se Anandibai během svého pobytu potýkala se dvěma přetrvávajícími problémy. Její zdraví bylo chatrné a Gopalrao se choval nevyzpytatelně. Vždycky měl výstřední povahu a často se lidem pletl pod nohy. Zatímco předtím neochvějně podporoval Anandibai, aby se přestěhovala do Ameriky, jakmile tam byla, často jí psal rozzlobené dopisy. Když ho žádala o podporu a vyprávěla mu o svých úspěších, odepisoval jí a hledal na ní chyby a kritizoval ji, což ji hluboce zraňovalo.

Přes to všechno 11. března 1886 promovala, když úspěšně napsala disertační práci na téma „Porodnictví u hinduistických Árijců“, a stala se tak první Indkou, která kdy získala lékařskou kvalifikaci. Její radost byla nezměrná a vděčnost všem jejím příznivcům neznala mezí. Také Gopalrao byl na svou mladou ženu nesmírně hrdý. Anandibai již dostala nabídku pracovat jako lékařka v nemocnici Alberta Edwarda v Kolhapuru, kde měla na starosti ženské oddělení. Velmi toužila vrátit se domů a začít vykonávat lékařskou praxi.

Radost a pýchu z Anandibaiiných úspěchů kalil temný mrak. Ukázalo se, že její neustálé zdravotní problémy byly způsobeny tuberkulózou. Tragédií jejího lékařského triumfu bylo, že tehdy byla tuberkulóza nevyléčitelná. V průběhu jejího úsilí o záchranu druhých Anandibai její vlastní zdraví selhalo a ona sama smrtelně onemocněla. Gopalrao se k Anandibai v Americe připojil ještě před její promocí. V říjnu 1886 spolu odpluli do Indie. Po návratu s údivem zjistili, že veškerou tvrdou kritiku, která se na ně snášela, mezitím vystřídalo moře podpory Anandibaiina úspěchu. Obdiv k první indické lékařce se šířil. Bohužel, dlouhá plavba po moři Anandibai jen prohloubila její zdravotní problémy. Krátce poté, 26. února 1887, těsně před svými 22. narozeninami zemřela. Její poslední slova vystihují jejího ohnivého ducha, údajně řekla: „Udělala jsem vše, co jsem mohla.“ A skutečně, nikdo od ní nemohl chtít víc.