Věřte nebo ne, Andy Warhol byl jedním z nejzbožnějších moderních umělců. Zatímco v jeho posmrtně vydaných denících se zmínky o jeho náboženství objevují hojně, za jeho života byly skoupé a nejisté.
V časopise Interview v roce 1975 byl americký popový umělec dotázán, zda byl ten den v kostele. Ano, odpověděl, zaskočil si tam. Přiznal, že občas přistoupil k přijímání, i když „nikdy nemám pocit, že bych dělal něco špatného“. Pak s archetypální warholovskou prázdnotou dodal: „Myslím, že chodit do kostela je opravdu hezké. Kostel, do kterého chodím, je pěkný kostel.“
Byl to velký historik umění a Picassův životopisec John Richardson, kdo světu otevřel oči, kam až sahá popův katolicismus. Ve smuteční řeči po Warholově smrti v roce 1987 Richardson prohlásil, že chtěl „připomenout stránku charakteru, kterou skrýval před všemi kromě svých nejbližších přátel; jeho duchovní stránku“.
Richardson evokoval dekadentní kulturu kolem Warhola (jejímž nezapomenutelným příkladem je jeho podvratný film Blow Job z šedesátých let), když řekl: „Ti z vás, kteří ho znali za okolností, jež byly antitezí duchovnosti, mohou být překvapeni, že taková stránka existovala. Ale existovala a je klíčem k umělcově psychice.“
Warhol, pokračoval Richardson, „byl značně hrdý na to, že financoval studia svého synovce na kněze. A pravidelně vypomáhal v útulku, kde podával jídlo bezdomovcům a hladovějícím… Poznání této tajné zbožnosti nevyhnutelně mění naše vnímání umělce, který světu namluvil, že jeho jedinou posedlostí jsou peníze, sláva, půvab…“
Jen několik dní předtím, než Richardson pronesl svou smuteční řeč, skončila poslední Warholova výstava za jeho života. Byla vystavena v Miláně v galerii pro italskou banku, v bývalém refektáři Palazzo delle Stelline, v prostoru přes cestu od Leonardovy Poslední večeře, v refektáři kostela Santa Maria delle Grazie.
Výstava byla plná Warholových děl pohrávajících si s reprodukcemi Leonardova rozpadajícího se, vybledlého mistrovského díla – i když Warholova verze samozřejmě odrážela jeho fascinaci konzumem, neboť vycházela spíše z masově vyráběných kopií než z originálu renesančního mistra.
S odstupem času, který nám umožňuje znalost Warholova katolicismu, je příznačné, jak příhodné bylo, že výstava, která byla zahájena měsíc před jeho smrtí, odrážela posedlost obrazem posledního jídla Krista, který se připravoval na obětování.
Leonardova freska měla pro Warhola také obrovský osobní význam – jeho matka, zbožňovaná postava v centru jeho světa, uchovávala její obraz ve své bibli a reprodukce visela na stěně kuchyně Warholovy rodiny v Pittsburghu.
Warholovým posledním letům dominovaly portrétní a náboženské obrazy, které v letech po jeho smrti získaly morální rozměr. Byly tu jeho obrazy založené na reklamách na postavy Krista z obchodů s úspornými předměty – jistě více než mrtvolný komentář k okázalému konzumu. Zatímco v sérii grafik z roku 1984 se zaměřil na detaily renesančních mistrovských děl, včetně Leonardovy Annuciace. Detail, který si vybral, představuje vitální, zázračné spojení výjevu: klidnou, jistou ruku anděla a odvíjející se spodní paži Panny Marie na pozadí krajiny.
Warhol také na počátku 80. let opakovaně vytvářel obrazy založené na skromném dřevěném kříži. Někdy je tiskl v mřížkách, jindy je vyřezával na plátno právě v takové velikosti, aby se do nich vešlo lidské tělo. Byly to drsné obrazy smrtelnosti, protože diváci si mohli představit sami sebe ukřižované. Příznačné je, že Warhol vystavoval své kříže vedle obrazů se zbraněmi a noži na výstavě v Madridu v roce 1982; kříže, jak tehdy řekl, byly určeny pro španělského katolického krále.
I základní charakteristiku Warholova umění lze považovat za spojenou s jeho vírou. Jak poznamenala spisovatelka Jeannette Wintersonová: „Opakování má i náboženský prvek. Warhol byl věřící katolík, i když excentrický. Růženec je opakování, liturgie je opakování, vizuální ikonografie katolické církve závisí na opakování.“
Je snad nějaký umělec vhodnější pro vatikánskou retrospektivu?
– Vatikán bude hostit velkou výstavu Andyho Warhola
.