https://katebowler.com/wp-content/uploads/2019/04/TheHarrowingofHell-2.mp3

A tak jsme tady: je tu Svatý týden, poslední dny postní doby. Je to doba nabitá emocionálními pády a vzestupy, silnou teologií a dojemnými bohoslužbami, jako je mytí nohou na Zelený čtvrtek, temnota Tenebrae a noční vigilie v sobotu. Nebo se možná odvažujete na velkopáteční bohoslužbu se svým čtyřletým dítětem. Opravdu vám chci někdy vyprávět příběh o tom, jak Zach šel na bohoslužbu, kde viděl Ježíše jako herce postaveného na kříž. Byl velmi zklamaný z chování setníků, ale to je na jindy.

V tomto postním zamyšlení chci mluvit o často přehlížené části týdne a o poselství, které v sobě nese. Chci mluvit o Bránění pekla.

Křesťanská tradice říká, že Ježíš po svém ukřižování a pohřbení vstal a vydal se na záchrannou misi. Mnozí z nás to odříkávají jako součást Apoštolského nebo Atanášova vyznání víry: „Byl ukřižován, zemřel a pohřben. Sestoupil do pekla.“ Co však Kristus dělal v pekelných končinách? Jakou měl v pekle práci? Tisíce středověkých maleb, mozaik a iluminovaných rukopisů zobrazují Ježíše, jak vede Adama pevně za zápěstí, zatímco oni, Eva a řada starozákonních postav vystupují z nejtemnějších hlubin na světlo. U Kristových nohou leží nástroje věznění – zámky, klíče a řetězy – a démon drcený pekelnou branou, kterou Kristus rozrazil.

V Dantově Pekle vypráví básníkův průvodce Vergilius (který byl v té době přítomen mezi mrtvými) o tom, jak osobně viděl „mocného“, který si přišel pro hebrejské patriarchy, ale mé oblíbené literární ztvárnění této epizody pochází ze středoanglické básně ze 14. století nazvané Piers Plowman od Johna Langlanda. Líčí Kristův příchod do ďáblova království jako náhlou explozi světla na místě, které předtím poznalo světlo jen jednou, když Ježíš přivolal zpět k životu Lazara. Různí ďáblové jsou tím značně znepokojeni, ale arciďábel je odhodlán to tvrdě vyřešit; duše těchto hříšníků mu koneckonců právem patřily. Ale světlo je u brány:

Znovu jim světlo přikázalo odemknout a Lucifer odpověděl: „Kdo je to? Co jsi to za pána?“ Světlo pohotově odpovědělo: „Král slávy, pán moci a hlavního a všelijakých ctností, pán moci. Vévodové tohoto temného místa, odemkněte ihned tyto brány, aby dovnitř mohl vstoupit Kristus, Syn krále nebes!“

A s tím dechem se rozlomilo peklo i Belialovy mříže; navzdory jakékoli stráži či strážci se brány otevřely dokořán. Patriarchové a proroci, lid v temnotách, zpívali píseň svatého Jana: Hle, Beránek Boží! Lucifer se nemohl dívat, byl tak zaslepen světlem. A ty, které náš Pán miloval, uchvátil do svého světla a řekl Satanovi:

„Hle, zde je má duše, aby odčinila všechny hříšné duše, aby zachránila ty, kdo jsou toho hodni. Jsou moje a mé, a tak si je mohu tím lépe nárokovat… Odvedu odtud lidi, které jsem miloval a kteří uvěřili v můj příchod.“

Někteří teologové, starověcí i moderní, vyjadřují nad tímto příběhem pochybnosti a někteří dokonce odmítají při odříkávání Vyznání víry recitovat větu o sestupu do pekla. Pro mě je však toto poselství příliš silné na to, aby se dalo ignorovat. Je to prosté poselství: neexistuje místo, kam bys mohl jít, kde by tě Bůh nenašel a nedovedl domů. Na všech jizvách, které nás pokrývají, na všech ranách, které jsme způsobili druhým, na všech bolestech, které si nesete, nakonec nezáleží. Všechna naše špína bude očištěna, naše rány zahojeny, náš zármutek setřen. Nikdo, kdo chce jít s ním, nezůstane pozadu.

Kéž vám Bůh požehná radostné Velikonoce. A pokud jste jedním z těch šťastlivců, kteří byli vybráni jako římský setník v letošní hře, předem se omlouvám za své dítě.