Příliš často čtu články nebo slyším lidi mluvit o „učení“, i když mají zjevně na mysli vzdělávání. Obojí není totéž a já věřím, že rozpoznat a ocenit tento rozdíl je důležitou součástí toho, abychom se stali efektivními celoživotními studenty, kterými v současném světě potřebujeme být.

Jak se liší?“

Učení jsem již dříve definoval jako:

celoživotní proces přeměny informací a zkušeností ve znalosti, dovednosti, chování a postoje

Vzdělávání je jen jednou z možností v rámci tohoto procesu. Je to jeden z mnoha přístupů k učení. A obvykle se jedná o systematizovaný přístup, který je vyvíjen, strukturován a řízen jinými lidmi, než jsme my sami.

Vzdělávání bývá zaměřeno na absolvování kurzů, získávání pověření, získávání a prokazování nabytých znalostí a dovedností.

Vzhledem ke své povaze bývá vzdělávání také konzervativní (v nepolitickém smyslu). Předává a uchovává to, co je již známo. Tento druh konzervatismu je podstatou tradičního vyučování.

Učení je naproti tomu ze své podstaty progresivní. Je vždy v procesu dění. Člověk, který se učí, se aktivně mění. Učení způsobuje změnu a změna způsobuje učení.

Učení je také způsob myšlení.

V podstatě je to to, co přinášíme do vzdělávání, co nám pomáhá přejít od toho, co bylo a co je, k tomu, co by mohlo být. Existuje tolik způsobů, jak se učíme. Někdy jsou ve vzdělávání zastoupeny, velmi často jsou nedostatečně zastoupeny nebo dokonce aktivně potlačovány.

Proč na tom záleží?“

Na vzdělávání není ze své podstaty nic negativního. Velmi často potřebujeme struktury a systémy, které nám pomáhají učit se. Problémy však nastanou, když začneme považovat vzdělávání a učení za totéž.

Proč?“

No, když ztotožníme učení se vzděláváním, je pravděpodobnější, že se zaměříme na generování odpovědí. Na poskytování struktury; na optimalizaci pro výkon a úspěch.

Znovu říkám, že to není ve své podstatě špatné, ale máme tendenci to přehánět. Děláme příliš brzy závěry a nevyhnutelně poskytujeme řešení, která fungují jen pro část – často menšinu – těch, kterým chceme sloužit, a často jen po omezenou dobu. A co hůř, poskytujeme odpovědi, které mohou být pro mnohé z těch, kterým chceme sloužit, škodlivé. Nakonec se dostáváme do situace podobné té, kterou máme ve zdravotnictví (přinejmenším v USA), kde jsou intervence a léčba upřednostňovány před prevencí a základními příčinami.

Skutečné učení je naopak o otázkách, o orientaci v nejednoznačnosti. Abych znovu odkázal na svou definici, je to stejně tak o postojích a chování jako o znalostech a dovednostech. Pravděpodobně jde v našem současném prostředí spíše o tyto věci.

Když klademe důraz na vzdělávání jako přístup k učení, máme tendenci se příliš zaměřovat na poznávání. Výsledek je opět analogický situaci ve zdravotnictví, kde máme tendenci příliš zdůrazňovat biologické aspekty na úkor psychologických a sociálních, aniž bychom plně docenili, že zdraví – stejně jako učení – je mnohostranné.

Máme také tendenci přesouvat odpovědnost – a s ní i svobodu – z učícího se, když zaměňujeme vzdělávání s učením. Příliš mnoho odpovědnosti se přenáší na učitele a instituce, málo na studující. V důsledku toho neposkytujeme studujícím skutečnou podporu, kterou potřebují. Učení však ve skutečnosti neprobíhá bez zapojení a úsilí učícího se, a čím více může učící se převzít odpovědnost za zapojení a úsilí, tím lépe.

Všeobecně nám zkrátka mnoho uniká, když ztotožňujeme vzdělávání s učením. Vzdělání není odpovědí na všechno. Ve skutečnosti se pravděpodobně stává mnohem méně důležitým, alespoň ve svých obvyklých, tradičních formách. Vzhledem k rychlosti, jakou dnes znalosti proudí a mění se, a schopnosti strojů naučit se téměř cokoli, co bylo systematizováno a strukturováno, se pravděpodobně nemůžeme vzdělávat dostatečně rychle.

Vzdělávání zůstává užitečné, ale k orientaci v současném světě je skutečně zapotřebí učení.

Co je třeba změnit?

Jestliže se tedy učení a vzdělávání liší a na tomto rozdílu záleží, co je třeba změnit?“

Pro začátek je třeba, abychom – a zejména ti, kteří mají vlivné postavení – byli opatrnější, pokud jde o jazyk, abychom nepoužívali slova „učení“ a „vzdělávání“ zaměnitelně, ale abychom je používali každé na svém místě. Může se to zdát jako triviální nebo pedantský bod, ale na jazyku záleží. Jazyk utváří svět.

Dále je třeba, abychom – jako společnost, jako podniky a určitě i jako pedagogové – kladli mnohem větší důraz na skutečné učení, včetně vzdělávání (ano, to je to správné slovo) lidí o učení, o tom, jak se učit. Jak řekl Malcom Knowles, je tragickou skutečností, že většina z nás ví pouze to, jak se učit. To se musí změnit.

Ti z nás, kteří zastávají tradiční vzdělávací role – tedy nejen učitelé, ale také rodiče, manažeři a vedoucí pracovníci všeho druhu – se musí méně soustředit na výuku v tradičním slova smyslu a více na umožňování a vytváření kontextů, v nichž může docházet k učení. Umožnit nejednoznačnost, plýtvání časem, kladení otázek, riskování a selhání. (Zde platí všechna klišé ze světa podnikání, protože podnikání, pokud je skutečně vykonáváno produktivně, je učební činností.)

Nakonec (prozatím) musíme mnohem hlouběji ocenit, do jaké míry se učení a život prolínají. Učení není omezeno zdmi instituce nebo strukturou třídy. Odehrává se v proudu života. Je zakořeněno v tělesnosti a emocích stejně jako v poznání. Když se přesuneme k tomuto pohledu na učení, bude mnohem snazší rozpoznat a využít nesčetné příležitosti k učení, se kterými se denně setkáváme.

Některé z těchto příležitostí se samozřejmě objeví v rámci vzdělávání. Drtivá většina z nich to však nebude – protože vzdělávání a učení prostě není totéž.

JTC

Viz také:

• Toto je učení
• Můžeme se vzdělávat dostatečně rychle?“
• 6 disciplín skutečného učebního myšlení

.