Harold Wilson, syn lékárníka a učitelky, se narodil v Yorkshiru během první světové války. V roce 1924 jako osmiletý navštívil Downing Street 10, která se nakonec stala jeho domovem.
Jedna léta studoval moderní dějiny, poté přestoupil na obor filozofie, politika a ekonomie na Oxfordské univerzitě, který absolvoval s prvním stupněm bakalářského studia.
Laboristický politik vstoupil do parlamentu v roce 1945 jako poslanec za Ormskirk a později se stal poslancem za Huyton. V roce 1947 tehdejší premiér Clement Attlee jmenoval Wilsona prezidentem Board of Trade. Ve věku 31 let se stal nejmladším členem vlády ve 20. století.
Pod vedením Hugha Gaitskella v Labouristické straně působil Wilson v letech 1955-1961 jako stínový kancléř a poté v letech 1961-1963 jako stínový ministr zahraničí. Poté, co Gaitskell náhle zemřel, Wilson bojoval a zvítězil v souboji o vedení proti Georgi Brownovi a Jamesi Callaghanovi. Jako předseda labouristů vyhrál 4 z 5 parlamentních voleb, kterých se zúčastnil, ačkoli to zahrnuje i menšinovou vládu.
V prvních volbách 15. října 1964 zvítězil s malou většinou 4 hlasů, která se po druhých parlamentních volbách 31. března 1966 výrazně zvýšila na 98 hlasů. Jako premiér v letech 1964-1970 měl v plánu především modernizaci. Věřil, že mu v tom pomůže „bílý žár technologické revoluce“. Jeho vláda podporovala poslance z pozadí při liberalizaci zákonů o cenzuře, rozvodech, potratech a homosexualitě a zrušil trest smrti. Byly podniknuty zásadní kroky k zastavení diskriminace žen a etnických menšin a Wilsonova vláda také vytvořila Otevřenou univerzitu.
V porovnání s tím byl jeho pohled na zahraniční záležitosti méně modernizační. Chtěl zachovat světovou roli Británie tím, že udrží jednotu Společenství národů a bude pečovat o anglo-americké spojenectví. Například ve svém přístupu k válce ve Vietnamu dokázal obratně vyvažovat modernistické ambice s angloamerickými zájmy, když navzdory opakovaným americkým žádostem ponechal britské jednotky stranou a zároveň udržoval dobré vztahy. Wilsonův životopisec Philip Ziegler charakterizuje jeho roli jako „čestného zprostředkovatele“.
Musel však zásadně přetvořit světovou roli Británie poté, co zdědil přetíženou armádu a deficit platební bilance ve výši 400 milionů liber, což způsobilo postupné krize libry šterlinků. Aby vyřešil tyto 2 vzájemně propojené problémy, zahájil Wilson revizi obrany (1964 až 1965) a vytvořil ministerstvo pro ekonomické záležitosti, které se snažilo realizovat ambiciózní národní plán.
Když krize sterlingů pokračovaly, byl Wilson v listopadu 1967 nucen devalvovat libru. O dva měsíce později jeho vláda neochotně oznámila postupné stažení Velké Británie ze strategicky důležitého Východního Suezu. Přes počáteční váhání Wilson uznal hodnotu členství v Evropském hospodářském společenství (EHS), ale jeho žádost z roku 1967 byla neúspěšná. V domnění, že jeho popularita vzrostla, vyhlásil Wilson 18. června 1970 všeobecné volby, ale utrpěl porážku od Konzervativní strany Edwarda Heatha.
Wilson se udržel v čele labouristů. Další všeobecné volby 28. února 1974 vyústily ve visutý parlament a on sestavil menšinovou vládu. Vyhlásil další volby 10. října 1974, v nichž získal malou většinu 3 hlasů.
V následujících dvou letech ve funkci premiéra se výrazně soustředil na domácí politiku a dosáhl sociálních reforem v oblasti školství, zdravotnictví, bydlení, rovnosti pohlaví, kontroly cen, důchodů, opatření pro zdravotně postižené a dětské chudoby. Výsledkem bylo zvýšení daně z příjmu pro osoby s nejvyššími příjmy na 83 %. Problémem zůstávala tvorba pracovních míst – v roce 1975 dosáhla nezaměstnanost 1 milionu osob.
Omezil škody způsobené rozdílnými názory uvnitř své strany při novém projednávání podmínek členství Británie v EHS. Snažil se také o urovnání sporů mezi nacionalisty a unionisty v Severním Irsku, ale nakonec se mu to nepodařilo.
16. března 1976, pět dní po svých 60. narozeninách, ohromil národ, když oznámil svůj záměr rezignovat, k čemuž se podle svých slov rozhodl již před dvěma lety. Ve funkci předsedy vlády ho vystřídal James Callaghan, předseda Labouristické strany.