Toto je Crazy Talk: Sloupek rad pro upřímné, neokázalé rozhovory o duševním zdraví s advokátem Samem Dylanem Finchem. Není sice certifikovaným terapeutem, ale má celoživotní zkušenosti se životem s obsedantně-kompulzivní poruchou (OCD). Máte otázky? Ozvěte se a možná se objevíte v příští rubrice: [email protected]

Ahoj Same. Je mi líto, že to vůbec píšu, ale celá ta konverzace o COVID-19 mě deprimuje. A to myslím klinicky… Mám těžkou depresivní poruchu a už tak je to se mnou dost těžké.

Tahle pandemie mi hrozně přitěžuje a potřebuju se na ni na chvíli vyladit – ale to mi přijde tak… necitlivé? Dělám chybu, že to prostě potřebuju na chvíli ignorovat?“

Tady je pro vás zábavný fakt: Jen za poslední týden jsem dostal desítky e-mailů s víceméně stejnou otázkou.

Takže jestli to z tebe dělá špatného člověka? Právě teď je venku spousta špatných lidí.

Nejprve se věnujme té zásadnější části vaší otázky: Jsi špatný člověk, když se potřebuješ na chvíli odpojit? Vůbec ne.

Když žijeme s jakýmkoli duševním onemocněním, je velmi důležité stanovit si hranice, pokud jde o sociální média, zpravodajský cyklus a rozhovory, které můžeme a nemůžeme v danou chvíli vést.

To se stává obzvlášť důležité, když se děje něco traumatického v globálním měřítku.

Myslím si, že sociální média vytvořila určitý druh tlaku, kdy lidé mají pocit, že když se odpojí od toho, co se děje ve světě, dělá to z nich samolibé nebo sobecké.

Nedomnívám se však, že udělat krok zpět znamená samolibost. Věřím, že mít pevné hranice v otázkách, které nás emocionálně aktivují, nám umožňuje projevovat se pro sebe i pro druhé zdravějším a působivějším způsobem.

To je soucit se sebou samým… a většina z nás by ho ve svém životě potřebovala mnohem více.

Chci také jen potvrdit, jak se cítíte. Po týdnech této pandemie je tolik z nás vyhořelých. A to dává velký smysl!“

Jak jsem vybalil ve svém článku o očekávaném zármutku, mnozí z nás zažívají vážnou únavu a dysregulaci způsobenou chronickým, všudypřítomným stresem. A pokud jste někdo, kdo žije s depresí? Tato únava bude pravděpodobně mnohem těžší.

Takže TL;DR tohoto? Neomlouvej se za to, že o sebe pečuješ, příteli. Přesně to bys teď měl dělat.

Pokud si stále uvědomuješ svůj vliv na ostatní (nosíš roušku, praktikuješ fyzický odstup, neděláš si zásoby toaletního papíru, který nepotřebuješ, neblokuješ dopravu, protože jsi naštvaný, že se nemůžeš nechat ostříhat nebo zajít do Olive Garden, atd), nedělal bych si s tím starosti.

To znamená, že jsem si na tvé otázce všiml ještě jedné věci:

A jestli si říkáš: „No jo, Same! Mám deprese a je tu pandemie! Samozřejmě, že mám deprese!“ Rád bych tě požádal, abys na chvíli zabrzdil a vyslechl mě.

Jistě, ano, dává smysl, že se cítíš vyhořelý a deprimovaný stavem světa. Přesto, když se nám v životě nedaří – bez ohledu na důvody – zasloužíme si podporu, abychom to zvládli.

A řekl bych, že když si začneme všímat, že naše duševní zdraví dostává zabrat? Vždy je vhodný čas na to, abychom se poradili s odborníkem na duševní zdraví.

Mimochodem, já po této cestě kráčím. Můj psychiatr mi zrovna dnes ráno zvýšil dávku antidepresiv. Jsem v tom autobusu boje s vámi.

Protože ano, globální pandemie je děsivá a těžká. Ale já se mohu proti své depresivní poruše opevnit tím, že se ujistím, že mám kolem sebe veškerou náležitou podporu, což někdy zahrnuje i úpravu dávky mých léků.

Je rozdíl mezi tím, když truchlíme nad stavem světa, a tím, když dáme své duševní nemoci volnou ruku, aby nás trápila. Víte, co mám na mysli?

Racionalizovat svou depresi neznamená, že nejste v depresi, a rozhodně to neznamená, že nepotřebujete pomoc.

Jedna skvělá rada, kterou jsem nedávno slyšela v podcastu Shine, byla, že místo toho, abychom o tom přemýšleli jako o „novém normálu“, můžeme o tom místo toho přemýšlet jako o „novém teď“.

Takže, čtenáři, pokud se v tomto „novém teď“ ocitneš ve větší depresi než obvykle? Vyjděte si vstříc tam, kde jste, a získejte další podporu.

Přijmout každý den tak, jak přichází, je podle mě to nejlepší, co teď může kdokoli z nás udělat.

A zdá se, že dnes prožíváš těžké období. Takže místo toho, abychom význam těchto pocitů odepisovali nebo se s nimi snažili vypořádat tím, že se odhlásíme, co kdybychom se k nim postavili čelem? Něco k zamyšlení.

Čtenáři, jestli tě péče o sebe dělá nějak „špatným“? Doufám, že jsi špatný až do morku kostí. Jestli je někdy čas postavit si pevnost z dek a na chvíli odříznout zbytek světa, řekl bych, že ten čas je rozhodně teď.

Sam Dylan Finch je redaktor, spisovatel a stratég digitálních médií v oblasti Sanfranciského zálivu. Je vedoucím redaktorem pro duševní zdraví a chronické stavy ve společnosti Healthline. Najdete ho na Twitteru a Instagramu a více informací se dozvíte na stránkách SamDylanFinch.com.

.