Jacques Chirac, který zemřel ve věku 86 let, byl po čtyři desetiletí dominantní postavou francouzské politiky a v roce 1995 se na třetí pokus stal francouzským prezidentem. Byl pátým držitelem této funkce v rámci Páté republiky. Předtím byl starostou Paříže a dvakrát předsedou vlády, avšak když konečně dosáhl prezidentského úřadu, ukázalo se, že vzhledem k možnostem, které mu voliči nakonec dali, nemá příliš velkou vizi ani zvláštní odhodlání. V předvolební kampani se zabýval sociálními rozdíly (fracture sociale), ale pro jejich překlenutí udělal jen málo, pokud vůbec něco. Byly tu i některé pozitivní momenty, včetně jeho nápadného odporu k válce v Iráku, zlepšení bezpečnosti silničního provozu a reformy vojenské služby, ale na konci jeho dvanáctiletého působení v Elysejském paláci (během jeho působení bylo prezidentské období zkráceno ze sedmi na pět let) bylo těžké poukázat na zásadní reformy společnosti, která je nutně potřebovala.

Zdálo se, že nemá ani vůli, ani představivost, aby čelil problémům Francie, včetně těch, které představují mocné a nehybné partikulární zájmy a veřejné finance. Jeho kariéra skončila pod mrakem, když ho po zrušení prezidentské imunity soud usvědčil z korupce v době, kdy byl starostou Paříže – mimo jiné když jeho zaměstnanci používali veřejné peníze k zaměstnávání členů jeho vlastní politické strany na fiktivních pracovních místech. V té době už byl křehký a trpěl problémy s pamětí, a tak se nedostavil k soudu, aby si vyslechl dvouletý podmíněný trest, který mu byl uložen v roce 2011.

Chirac o sobě tvrdil, že je politickým dědicem Charlese de Gaulla, který vytvořil Pátou republiku, ale jeho postoje byly tak proměnlivé a nekonzistentní, že mohl tvrdit, že jde ve stopách téměř kterékoli poválečné osobnosti. Jeho první prezidentství bylo poznamenáno zraněním, které si způsobil sám. Dva roky po svém zvolení, přestože jeho konzervativní spojenci měli parlamentní většinu, vyhlásil zbytečné všeobecné volby, které vyhrála socialistická strana a její spojenci. Existovaly i jiné případy kohabitace (situace, kdy prezident a premiér, a tedy i vláda, pocházejí z různých politických rodin), ale nikdy netrvaly déle než dva roky. Chirac zůstal se socialistou Lionelem Jospinem, kterého v roce 1995 porazil v boji o prezidentský úřad, jako premiér pět let.

Jospinovi kritici ho považovali za bezcharakterního a chamtivého oportunistu, který sice ovládá umění klientelismu a zrady, ale postrádá skutečné přesvědčení a ve vládě je nerozhodný. I jeho politickým nepřátelům však bylo těžké sympatického Chiraca s jeho gargantuovskou chutí na mexické pivo a rillettes (sendviče s vepřovým masem) nemít rád a z jeho odsouzení bylo málo šlendriánu. Jeho obhájci poukazovali na jeho inteligenci, energii a přizpůsobivost a na autentickou lidskou vřelost, velkorysost a kulturní rozhled, které 40 let v politické džungli nedokázalo vyhladit. I když se nevyrovnal faraonským dílům Françoise Mitterranda, zanechal po sobě alespoň jeden pomník, muzeum Quai Branly v Paříži, které je věnováno původnímu umění a kultuře mimoevropských civilizací.

Chirac byl schopen činů s velkou grácií, jak o tom svědčí snad nejkrásnější hodina jeho prezidentství – přiznání odpovědnosti francouzského státu v letech 1940-44 ve Vichy, tak dlouho a tak hanebně popírané – a jeho dojemná a velkorysá pocta Mitterrandovi při jeho smrti v roce 1996. Na rozdíl od některých svých politických spojenců by neměl nic společného s krajně pravicovou Národní frontou, ačkoli její vůdce Jean-Marie Le Pen nikoli nepřesvědčivě tvrdil, že ho Chirac kdysi požádal o podporu.

Málokterý nestranný pozorovatel však mohl nedojít k závěru, že Chirac byl během svého osmnáctiletého působení ve funkci starosty Paříže ochotným a aktivním účastníkem korupčního systému, který dosáhl heroických rozměrů. Jeho nedostatek loajality byl legendární. Ačkoli měl daleko k reflexivnímu antiamerikanismu, jeho sen o multipolárním světě ho vedl k pěstování přátelství s Vladimirem Putinem, Saddámem Husajnem a různými štědrými africkými tyrany.

Syn Marie-Louise (rozené Valette) a Abela-Françoise Chirac se narodil v Paříži. Jeho rodina měla venkovské kořeny ve středofrancouzském regionu Limousin a jeho dědeček byl učitelem v departementu Corrèze. Chirac vždy pěstoval rodinné vazby na venkov; zemědělci tvořili část jeho přirozené voličské základny. Tyto kořeny však nebyly nijak zvlášť hluboké; jeho otec byl manažerem letecké společnosti.

Po středoškolském vzdělání v Paříži se Chirac vydal jednou z klasických elitních rychlokvašek: Po Sciences Po (Institut d’Études Politiques de Paris) následovala École Nationale d’Administration a Cour des Comptes. Našel si čas na letní kurz na Harvardu. Vojenská služba, kterou si oblíbil, ho zavedla do Alžírska. Byl důstojníkem jezdectva a vášnivým stoupencem „Algérie française“.

Na počátku 60. let si energického mladého Chiraca všiml Georges Pompidou, de Gaullův premiér. Stal se členem Pompidouova kabinetu a jakýmsi chráněncem obtloustlého, světáckého premiéra, který byl v mnoha ohledech protipólem De Gaulla. Z tohoto období pochází jeho přezdívka le bulldozer, která je poctou jeho nevyčerpatelné energii. Pompidou povzbuzoval mladého Chiraca, aby ke svým technokratickým aktivitám přidal i politický rozměr, a ten byl v roce 1965 řádně zvolen místním radním v Sainte-Féréole v Corrèze. V roce 1967 získal v nedalekém městě Ussel poslanecký mandát, který zastával následujících 25 let.