Dalo by se asi říct, že bylo dost snadné to předvídat. Začali jsme se přátelit, protože jsem ji našel na seznamovací aplikaci a pozval ji na rande. Řekla, že teď nemá zájem (ukázalo se, že je šedá eminence), ale že bychom se mohli scházet a být kamarádi. Je trochu smutné si to přiznat, ale sledoval jsem její blog už roky, než jsem se odhodlal ji pozvat na rande. Věděl jsem, že se s ní raději budu kamarádit a nebudu s ní chodit, než abych ji vůbec nepoznal. Takže než jsem se nadál, už jsem nás oba vozil do školy. Padli jsme si do oka téměř okamžitě. Mluvit s ní bylo naprosto snadné a dokázala mě rozesmát jako nikdo jiný. Od smrti mé kamarádky, která si říkala moje „dvojče“, uplynulo už pár let a já začínala mít pocit, že jsem ho možná zase našla. Měly jsme stejné zájmy a koníčky, líbila se nám stejná hudba a filmy… perfektně jsme se k sobě hodily.

Bylo to poměrně brzy, když jsem si začala uvědomovat, že k ní cítím něco hlubšího než jen přátelství. Oba jsme šli na koncert skupiny Panic! At the Disco v Electric Factory – byla to naše oblíbená kapela. Poslouchali jsme jejich cédéčka v mém autě cestou do školy, protože cédéčka tehdy ještě frčela. Vidět Brendona Urieho, jak předvádí coververzi Bohemian Rhapsody bez trička, bylo docela kouzelné. Ještě kouzelnější to bylo, když mě chytila za ruku a vedla mě davem. Jakmile se naše ruce setkaly, můj žaludek udělal kotrmelce. Bylo to, jako by mi hořela ruka. Musela to cítit taky, ne?“

Takhle jsem trávil spoustu času. Jen by mě zajímalo, jestli cítila to spojení, které jsem cítil já, nebo jestli to bylo jen v mé hlavě. Řekla mi, že chce být jen kamarádka, a já nechtěl být nějaký ženský fuckboi, který si stěžuje na friendzone. Jestli jí šlo jen o přátelství, tak mi to nevadilo. Problém je, že mi to nedala jasně najevo.

Šli jsme spolu na svatbu její sestry a celou dobu si dělala legraci z toho, že jsme pár.

„Kdyby byly legální sňatky homosexuálů, už bychom byli svoji,“ řekla mi.

Nebylo to poprvé a nebylo to ani naposledy, co jsme předstírali, že spolu chodíme. Vypadalo to jako náš výchozí vztahový status, kdykoli byl jeden z nás nesvůj nebo smutný z toho, že je svobodný. Myslel jsem si, že to určitě znamená, že se jí líbím i já. Ale pak jsem si uvědomil, jak hluboko jsem v tom. Musel jsem s ní mluvit každý den. Pokud jsme si každý den alespoň jednou nenapsali, cítil jsem se prázdný. Zoufalý. Osamělý. Měl jsem i jiné přátele, ale nikdo nedokázal zaplnit tu prázdnotu ve mně tak jako ona. Je to dětinské a nezdravé, ale byli jsme mladí a takhle jsem prostě vztahy cítil.“

Když jsem do ní byl bláznivě zamilovaný a ona cítila… ať už ke mně cítila cokoli… bylo to drama. Byl jsem nezralý a po hádce jsem se rozhodl, že bychom se měli přestat bavit. Několik měsíců bez jakéhokoli kontaktu jsem umíral. Oslovil jsem ji zpět, abychom se znovu spojili, a ona souhlasila, že se sejdeme v baru mezi námi oběma. Tehdy se to zkomplikovalo.

Oba jsme popíjely a mluvily o našem vztahu. Co se pokazilo, co bychom tentokrát mohli udělat jinak… v tu chvíli jsme oba začali plakat. Mluvili jsme o tom, jak jsme si vděční, že máme jeden druhého zpátky v životě, a oba jsme se rozplakali. Chytila mě za obě ruce a propletla své prsty s mými.

„Miluju tě,“ řekla přes slzy.

„Taky tě miluju,“ ani jsem nezaváhal. „Lidi si asi myslí, že jsme lesby, co se rozešly a teď se k sobě vrátily,“ vyhrkla jsem. Ne taktně, ale přesně.“

„Kašli na to, nech je.“

Následovaly vtipy o tom, že jsme si navzájem přítelkyněmi, a já se cítila klidnější než kdykoli v životě. Milovala mě. Nevěděl jsem, jestli romantickým, nebo platonickým způsobem, ale moje zamilované srdce z toho mělo radost.

V tu chvíli jsem nejedl a konzumoval jen drogy a alkohol. Byla jsem na dně, ale moje tělo nikdy nevypadalo lépe. Tehdy jsem si všimla flirtování. Často se o mě opírala a držela mě za ruku. Vtipy o randění byly hojnější. Cítila jsem se jako hovno, když jsem věděla, že nový příliv pozornosti je způsoben mým rychlým a nezdravým úbytkem váhy, ale dařilo se mi to. Pokaždé, když mi věnovala něco, co se alespoň trochu blížilo romantické pozornosti, cítila jsem se potvrzená. Bylo to, jako když zamilovaný konečně opětuje flirt, jenže tohle bylo mnohem víc než zamilovanost.

Na Halloween jsme se oba převlékli za Winter Solider (já) a Captain America (ona). Šli jsme na domácí párty s její sestrou, kde jsme pili, kouřili trávu a hráli karty proti lidskosti. Bylo to v době, kdy se moje závislost na drogách a alkoholu teprve začínala vymykat kontrole. Její sestra a kamarádka její sestry mě vzaly na zahradu, aby si zakouřily trávu a poučily mě o užívání tvrdých drog. Nechtěly, abych se vydal cestou narkomana. Myslel jsem si, že jsou blázni – neměl jsem žádný problém. Krátce za mnou přišel můj nejlepší kamarád se zbytkem party a všichni jsme si sedli na hostitelovu zadní terasu. Seděla jsem na studené kovové lavici a kamarádka se posadila těsně ke mně. Propletla své prsty s mými a položila si hlavu na mé rameno. Byla jsem sjetá jako drak a moje nejlepší kamarádka, do které jsem byla zamilovaná, se ke mně tulila pod hvězdami. Dívala jsem se na měsíc a vzpomínám si, že jsem si říkala: „Na tenhle okamžik budu vzpomínat do konce života.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že se mi to líbí. Bylo to prosté a klidné a bylo to přesně takové, jaké jsem si myslela, že musí být štěstí.“

O týden později měla narozeniny. Byl jsem kretén a idiot, šňupal jsem xanax a vypil příliš mnoho vína (dvě věci, které by se neměly míchat). Pohádali jsme se po telefonu a už jsem ji nikdy neviděl. Konec přátelství byl zcela mojí vinou, ale lhal bych, kdybych neřekl, že v tom vztahu bylo skryté napětí kvůli náznaku toho, co by z nás mohlo být. Dodnes nevím, jestli jsem byl v tom vztahu zamilovaný jen já. Pravděpodobně ano. Ale bez ohledu na to, jestli mi lásku oplatila, nebo ne, nebo jak to skončilo, vím, že ona je jediná osoba, do které jsem byl kdy skutečně zamilovaný.

Randil jsem už se spoustou kluků (i holek), ale nikdy jsem necítil ani zdaleka nic podobného tomu, co jsem cítil, když jsem byl s ní. Byl jsem zamilovaný do své nejlepší kamarádky a myslím, že o to většina lidí jen usiluje.

„Chci se prostě zamilovat do své nejlepší kamarádky,“ říkají lidé, ale myslím, že to nikdy nemyslí doslova.

Zamilovat se do nejlepšího přítele je špinavé.

A ošklivé.

A bolestivé.

Je to také krásné a intenzivní a kouzelné. Je to láska, která je silnější než cokoli, co jsem kdy zažil. Je to noční můra, ze které se nechcete nikdy probudit. Zamilovat se do svého nejlepšího přítele bylo to nejlepší a zároveň to nejhorší, co mě kdy potkalo.