Hélène Cixous (nar. 1937) je spisovatelka a filozofka. Překračuje hranice akademického jazyka pomocí a s pomocí poetického jazyka a je široce oceňována jak pro svůj experimentální styl psaní, tak pro svou experimentální praxi, která prochází mnoha diskurzy. Cixousová je vlivnou teoretičkou, ale také spisovatelkou, dramatičkou a básnířkou a je známá také pro svou roli v iniciování a rozvíjení nových modelů vzdělávání. Velká část jejího významu se rozvinula kolem écriture feminine, metody a praxe, která se zabývá trvalým zájmem Cixousové o důsledky odlišnosti, vyloučení, boje o identitu a překonávání západního logocentrismu. Tyto myšlenky byly výrazně exponovány v jejím široce vlivném eseji Le rire de la Méduse z roku 1975 (Smích Medúzy). Toto dílo je považováno za klíčový text v rámci jejího konceptuécriture feminine a je základem jejího prosazování osvobození psaní a osvobození sebe sama prostřednictvím psaní.
Cixousová se narodila v alžírském Oranu a její otec byl francouzský kolonialista, který zemřel, když byla malá; její matka byla rakouská Němka a němčina byla Cixousové prvním jazykem. Její otec, a tím i mnoho členů její rodiny, byli Židé a krutosti druhé světové války měly na Cixousovou raný vliv. Od útlého věku studovala literaturu v mnoha jazycích a četla mimo jiné autory Franze Kafku, Marinu Cvetajevovou a Clarice Lispectorovou. Ve Francii chodila do školy a studovala anglickou literaturu, především Shakespeara, mytologii a německé romantiky, zejména Heinricha von Kleista. V roce 1959 složila Cixousová agrární zkoušku z angličtiny a v roce 1962 se stala asistentkou na Université de Bordeaux. V roce 1965 se přestěhovala do Paříže, poté se stala maître assistante na Sorbonně a v roce 1967 byla jmenována maître de conférences v Nanterre. V témže roce Cixousová publikovala svůj první text Le Prénom de Dieu (Boží křestní jméno) a o rok později, v roce 1968, získala titul Doctorat ès letters prací L’Exil de James Joyce ou l‘ art du remplacement (v překladu Vyhnanství Jamese Joyce aneb umění přemístění, 1972), kterou vydala v roce 1969. Krátce po studentských nepokojích v roce 1968 byla jmenována chargé de mission při zakládání experimentální Université de Paris VIII ve Vincennes. Univerzita Paris VIII byla koncipována jako místo vzdělávání zahrnující alternativní strukturu k obvyklé hierarchii institucionálního vzdělávání a vznikla jako reakce na kritiku tradičního francouzského akademického prostředí. Univerzita si získala silnou reputaci, zejména díky svému významnému pedagogickému sboru, v němž působili takoví myslitelé jako Gérard Genette, Michel Foucault, Tzvetan Todorov, Félix Guattari a Gilles Deleuze. V roce 1969 založila Hélène Cixousová spolu s Todorovem a Genettem časopis Poétique, který se zabýval experimenty v oblasti čtení a textu. V roce 1974, ještě na Paříži VIII, založila Centre de Recherches en Etudes Féminines, kde dodnes působí jako předsedkyně. Toto centrum bylo první svého druhu v Evropě.
Lety 1968-1972 byly pro francouzské intelektuály pracující po květnu 1968 dynamickým a vzrušujícím obdobím. V těchto letech Hélène Cixous publikovala své první beletristické texty: Dedans (1969), za který získala cenu Prix Médicis, a trilogii Le Troisième Corps, Les Commencements a Neutre (Třetí tělo, Počátky a Neuter, 1970-72).
V roce 1974 vydala Hélène Cixous sbírku esejů Prénoms de personne (Nikdo se nejmenuje) o Sigmundu Freudovi, E. T. A. Hoffmannovi, Heinrichu von Kleistovi, Edgaru Allanu Poeovi a Jamesi Joyceovi. V těchto textech zkoumá souvislosti mezi unifikovaným či falickým subjektem, narcismem a smrtí. Odhaluje, jak dialektická struktura v psaní, konkrétně u těchto autorů, uvězňuje ženy v omezené výměně či ekonomii, které dominuje touha po smrti. Inspirována dílem Georgese Bataille nabízí obecnou ekonomii daru, spojenou s výdaji a ztrátami. Výměna je v jejím psaní dominantním tématem a autorka se ptá po jejím vztahu k alteritě: pokud subjekt existuje pouze v diferencovaném vztahu s ostatními, pak je promýšlení nových způsobů výměny metodou směřující ke společenské změně. V rámci tohoto myšlení je Cixousová přesvědčena, že k uskutečnění sociální změny je třeba jazykové změny, a proto zkoumá účinky výměny na jazyk a psaní.
Hélène Cixousová vydala v roce 1977 knihu Angst, po níž následovalo období soustředěného feministického studia a práce. Publikovala téměř výhradně v nakladatelství Des Femmes a navázala spolupráci s Antoinette Fouqueovou, která byla zakladatelkou Politique et Psychoanalyse neboli „Psych et po“, vlivné politické skupiny ženského hnutí. Její spisy z této doby naznačují myšlenku, že nové popisné termíny bez odkazu na sexuální odlišnost nakonec nahradí přívlastky mužský a ženský. Ovlivnila ji také práce Martina Heideggera o poezii a jazyce, o čemž svědčí její díla Préparatifs de noces au-dela de l’abîme (Svatební přípravy za propastí, 1978), Anankè(1979), Illa (1980), With ou l’art de l’innocence (S aneb umění nevinnosti, 1981) a Limonade tout était si infini (Limonáda všechno bylo tak nekonečné, 1982), v nichž zpracovává myšlenky poznání, nevinnosti a práva a medituje o vznešeném.
Na počátku 80. let se její vztahy s Des Femmes stávaly stále napjatějšími a rozešla se s Antoinette Fouqueovou. Stejně tak lze naznačit výraznou změnu v její tvorbě v této době, zejména textem Le Livre de Promethea (Kniha Prométhea neboli Prométheova kniha, 1990) z roku 1983. Ten je považován za ženské přepsání prométheovského mýtu a byl ovlivněn jejím setkáním s Ariane Mnouchkinovou, ředitelkou experimentálního Théâtre du Soleil. Mnouchkine a její divadlo mísilo alžbětinské divadlo s technikami Dálného východu a bylo známé experimentálními inscenacemi Williama Shakespeara. Spolupráce Cixousové s Mnouchkinem znamenala posun k historickému a politickému psaní, neboli k tomu, co Hélène Cixousová nazývá „scénou dějin“
.