Franz Stangl, syn nočního hlídače, se narodil 26. března 1908 v Altmünsteru v Rakousku. Po práci tkalce vstoupil Stangl v roce 1931 do rakouské policie a brzy poté do tehdy ilegální nacistické strany.

Po anšlusu Rakouska Stangl rychle povýšil. V roce 1940 se Stangl stal superintendantem programu eutanazie T-4 v Ústavu eutanazie na zámku Hartheim, kam byli posíláni k usmrcení mentálně a fyzicky postižení lidé.

V roce 1942 byl převelen do Polska, kde pracoval pod SS-Obergruppenführerem Odilo Globocnikem. Stangl byl velitelem Sobiboru od března 1942 do září 1942, kdy byl převelen do Treblinky. Stangl, vždy oblečený v bílém jezdeckém oděvu, si získal pověst výkonného správce a Odilo Globocnik ho označil za „nejlepšího velitele tábora, který měl největší podíl na celé akci….“

Na konci války se Stanglovi podařilo utajit svou totožnost, a přestože byl v roce 1945 uvězněn, o dva roky později byl propuštěn. Se svým kolegou ze Sobiboru Gustavem Wagnerem uprchl do Itálie, kde mu někteří vatikánští úředníci pomohli dostat se na pas Červeného kříže do Sýrie. Stangl se připojil ke své ženě a rodině a žil v Sýrii tři roky, než se v roce 1951 přestěhoval do Brazílie. S pomocí přátel si Stangl našel práci v továrně Volkswagen v Sao Paulu, přičemž stále používal své vlastní jméno.

O jeho odpovědnosti za masové vraždy mužů, žen a dětí věděly rakouské úřady již několik let, ale Rakousko vydalo zatykač na Stangla až v roce 1961. Trvalo dalších šest let, než ho vypátral lovec nacistů Simon Wiesenthal a zatkl v Brazílii.

Po vydání do západního Německa byl souzen za smrt přibližně 900 000 lidí. K těmto vraždám se přiznal, ale hájil se: „Mé svědomí je čisté. Prostě jsem jen plnil svou povinnost …“. Stangl byl 22. října 1970 shledán vinným a odsouzen na doživotí. Zemřel na selhání srdce v düsseldorfské věznici 28. června 1971.

Franz Stangl poskytl v roce 1970 rozhovor spisovatelce Gittě Sereny a jeho výroky později vyšly v knize Do té tmy: (1983):

„Dalo by se říci, že jste si na ty likvidace zvykl?“

Na chvíli se zamyslel. „Abych řekl pravdu,“ řekl pak pomalu a zamyšleně, „člověk si opravdu zvykl.“

„Za pár dní? Týdny? Měsíce?“

„Měsíce. Trvalo měsíce, než jsem se mohl některému z nich podívat do očí. Potlačil jsem to všechno tím, že jsem se snažil vytvořit zvláštní místo: zahrady, nová kasárna, nové kuchyně, všechno nové; holiči, krejčí, obuvníci, truhláři. Existovaly stovky způsobů, jak na to přestat myslet; všechny jsem použil.“

„I tak, když jsi to cítil tak silně, musely přijít chvíle, třeba v noci, za tmy, kdy ses myšlenkám na to nevyhnul?“

„Nakonec jediným způsobem, jak se s tím vyrovnat, bylo pít. Každý večer jsem si s sebou do postele bral velkou sklenici brandy a pil jsem.“

„Myslím, že se vyhýbáte mé otázce.“

„Ne, to nechci, myšlenky samozřejmě přicházely. Ale zahnal jsem je. Přinutil jsem se soustředit na práci, práci a zase práci.“

„Dá se říct, že jsi nakonec cítil, že to nejsou skutečné lidské bytosti?“

„Když jsem byl jednou po letech na výletě v Brazílii,“ řekl s hluboce soustředěnou tváří a očividně ten zážitek znovu prožíval, „můj vlak zastavil vedle jatek. Dobytek v ohradách uslyšel hluk vlaku, přiklusal k plotu a zíral na vlak. Bylo velmi blízko mého okna, jedno se tlačilo na druhé a dívalo se na mě přes ten plot. Tehdy jsem si pomyslel: „Podívej se na to, to mi připomíná Polsko, přesně takhle se ti lidé dívali, důvěřivě, těsně předtím, než šli do konzerv…“

„Řekl jsi konzerv,“ přerušil jsem ho. „Jak to myslíš?“ Ale on pokračoval, aniž by mě slyšel nebo mi odpověděl.

„… Pak už jsem nemohl jíst konzervy. Ty velké oči, které se na mě dívaly, aniž by věděly, že za chvíli budou všechny mrtvé.“ Odmlčel se. Jeho tvář byla protáhlá. V tu chvíli vypadal staře, opotřebovaně a opravdově.“

„Takže jsi neměl pocit, že jsou to lidské bytosti?“

„Náklad,“ řekl bezhlasně. „Byl to náklad.“ Zvedl a spustil ruku v gestu zoufalství. Hlasy nám oběma poklesly. Byl to jeden z mála okamžiků za ty týdny rozhovorů, kdy se nesnažil zakrýt své zoufalství, a jeho beznadějný zármutek umožnil okamžik soucitu.

„Kdy myslíš, že jsi je začal považovat za náklad? To, jak jsi předtím mluvil o dni, kdy jsi poprvé přišel do Treblinky, o té hrůze, kterou jsi cítil, když jsi všude viděl mrtvá těla – tehdy to pro tebe nebyl ‚náklad‘, že ne?“

„Myslím, že to začalo v den, kdy jsem poprvé uviděl Totenlager v Treblince. Vzpomínám si, jak tam Wirth stál vedle jam plných modročerných mrtvol. Nemělo to nic společného s lidskostí, to ani nemohlo mít; byla to masa – masa hnijícího masa. Wirth se zeptal: ‚Co s tím odpadem uděláme? Myslím, že jsem o nich podvědomě začal přemýšlet jako o nákladu.“

„Bylo tam tolik dětí, přiměly tě někdy přemýšlet o tvých dětech, o tom, jak by ses cítil na místě těch rodičů?“

„Ne,“ řekl pomalu, „nemůžu říct, že bych tak někdy přemýšlel.“ „Ne,“ řekl. Odmlčel se. „Víte,“ pokračoval pak, stále mluvil s tou nesmírnou vážností a zjevně v sobě chtěl najít novou pravdu, „málokdy jsem je vnímal jako jednotlivce. Vždycky to byla obrovská masa. Někdy jsem stál na stěně a viděl je v trubce. Bu t- jak si to mám vysvětlit – byli nazí, namačkaní na sebe, běhali, byli poháněni biči jako …“ Věta se odmlčela.

„Nemohl jsi to změnit?“ „Nemohl jsem to změnit,“ řekl. Zeptal jsem se. „Nemohl jsi ve své pozici zastavit tu nahotu, bičování, tu hrůzu v ohradách pro dobytek?“

„Ne, ne, ne. Takový byl systém. Vymyslel ho Wirth. Fungovalo to, a protože to fungovalo, bylo to nezvratné.“