Crystal Meth Maze: the Truth behind the Myth of Warhol and his Factory

Chris Sullivan pátrá po zbídačené drogové realitě na výstavě fotografií zesnulého Nata Finkelsteina „In and Out of Warhol’s Orbit“ na základě svých dřívějších rozhovorů s Natem a lidmi, kteří znali Factory nejlépe.

„Továrna Andyho Warhola byla jen jedna velká místnost na Západní 47. ulici pokrytá hliníkovou fólií,“ vzpomíná fotograf, zesnulý Nat Finkelstein (alias Nat the Hat), jehož snímky jsou vystaveny na výstavě In and Out of Warhol’s Orbit: Fotografie Nata Finkelsteina.

„Byl jsem tam se všemi těmi převážně homosexuálními muži a ženami, všichni byli oblečeni v černých kožených bundách, černých tričkách a džínách, a také se všemi těmi neuvěřitelně šílenými transvestity a já jsem je fotil a zároveň jsem nosil klobouk.“

Vždycky jsem měl pocit, že ten hédonismus v Továrně je trochu přitažený za vlasy. Bylo to, jako by všichni žili ve svém vlastním filmu ve své vlastní hlavě.“

Nat Finkelstein

Finkelstein byl ostatně jedním z mála, komu bylo dovoleno fotografovat ve Warholově vnitřní svatyni.

„Nechával nás poflakovat se kolem a fotit, ale když šlo o něco důležitého, byl to vždycky Andy za objektivem, takže jsme měli k dispozici věci ze zákulisí, což jsem stejně chtěl dělat. Většina toho, co jsem nafotil, nebyla tak upozaděná a ukazuje skutečnou stránku Factory.“

„Všechno to začalo, když jsem byl na jednom večírku v The Factory, kde jsem si to rozdával s jednou holkou na gauči, a když jsem se rozhlédl kolem, viděl jsem tu špinavou dekadenci, tak jsem se rozhodl vyfotit tuhle kontrakulturu, jak vznikala. Ale vždycky jsem měl pocit, že ten hédonismus ve Factory je trochu nastrčený. Jako by všichni žili ve svém vlastním filmu ve své vlastní hlavě. Všichni to byli elitářští pitomci. Všichni žili ve vysněném světě inspirovaném amfetaminy. Všichni byli skin popping speed man, a když se Andy rozhodl, že nepatříte do jeho party, měl vlastně tu drzost říct, že jste ‚exkomunikováni‘.“

Lee Childers souhlasí

Jeden z těch, kdo neupadl v nemilost, byl zesnulý fotograf Lee Childers (Bowieho tour manažer a autor nádherného vnitřního obalu Diamantového psa), který v té době žil ve špinavém jednopokojovém bytě na 2. Avenue s takzvanými Warholovými superhvězdami:

„Lidé si teď myslí, že The Factory byla tak, tak okouzlující a byla to zábava, ale my všichni jsme byli tak, tak na mizině,“ vypověděl Childers v rozhovoru se mnou v roce 2013, rok před svou smrtí.

Andy s Bolexem, 1965 (Profil Andy Warhol s kamerou Bolex , při práci na natáčení filmu „Lupe Velez“ v bytovém domě Dakota, New York, 1965) Obrázky s laskavým svolením Proud Galleries © Nat Finkelstein Estate

„Jediný, kdo měl peníze, byl Andy, a ten se jimi rozhodně nechlubil. Všichni jsme byli na sociálních dávkách, občas jsme chodili na žebrotu, abychom si mohli zajít do kina a zahřát se. Všechno oblečení jsme sháněli v sekáčích a popelnicích. Holly a Jackie v tom byly dobré. Ne vždycky se dalo najít oblečení v popelnicích, ale vždycky jsme hledaly.

„Ale Holly, Candy a Jackie v tom byly skvělé a vyráběly věci z ubrusů, byly tak kreativní. Spínací špendlíky a tak a dokázaly udělat ze záclony báječné oblečení. Ale moc jsme toho nesnědly. Žily na speedu. Vlastně skoro všichni v Továrně byli na speedu pořád, od chvíle, kdy se probudili, tedy pokud vůbec šli spát. Bylo to šílené!“

Pochopitelně, poflakovat se se speedovými šílenci není vždycky legrace.

„Všichni byli strašně protivní a paranoidní, zvlášť s tím vším amfetaminem,“ potvrzuje další Warholova hvězda Jayne Countyová. „A Andy to miloval a všichni chtěli jeho pozornost. Bylo to hrozné. Člověk se otočil zády a věděl, že o něm mluví. Každé slovo mohlo mít tisíc podob. Musel jsi couvnout tváří v tvář všem!“

Továrna se posunula na jinou úroveň, když se na scénu nastěhoval metamfetamin.

No Drugs Allowed

Podle zesnulého Ronnieho Cutroneho však nikdo nesměl brát drogy uvnitř samotné Továrny. „Byl tam velký nápis ´Absolutně zakázáno brát drogy´, takže se všichni stříleli na schodišti. Jediný, kdo směl brát drogy, byl Andy, který bral Obetrol – takové malé oranžové tablety na zrychlení.“

Několikrát jsem se s Warholem setkal a jediné, co vždycky řekl, bylo: ‚To je skvělé,‘ takovým tím svým zvláštním poněkud falešným hlasem, paruka se mu chvěla, brýle měl tmavé. A přestože jsem ho považoval za velmi zajímavého podivína, šíleně vtipného ve své banalitě, nikdy jsem nepochopil, jakou hloubku totální a naprosté fascinace a oddanosti vzbuzoval mezi svými četnými následovníky.

„Andy měl sice talent proslavit lidi, ale byl to manipulativní parchant a musím uznat, že geniální umělec,“ přemítal Finkelstein. „Takže po krátké době se Factory stala lákadlem pro vycházející celebrity, které prostě chtěly být součástí Andyho oběžné dráhy.“

„Přišli tam všichni: Dalí a Duchamp. Oba jsem je tam natáčel a Dalí byl honibrk a Duchamp opravdový gentleman, který se ke každému choval s úctou. Přišel i Bob Dylan, protože chtěl dělat projekt s Andym, ale Dylanovi se nelíbily Andyho podivné kecy. Myslím, že k tomu nikdy nedošlo. Ale všichni prošli, protože do toho světa, který Andy vypěstoval, se dalo jen tak vejít. Dnes by se to nikdy nestalo.“

Andy s kravskou tapetou, The Factory, 1965 (Andy Warhol sedí pro portrét na vrcholu žebříku, v pozadí ikonický originální sítotisk „Cow Wallpaper“). S laskavým svolením Proud Galleries © Nat Finkelstein Estate

Továrna se nesporně posunula na jinou úroveň, když na scénu vstoupil metamfetamin.

„Edi Sedgwick byl tváří The Factory,“ poznamenal Finkelstein, který v roce 1988 tři měsíce sdílel můj byt. „Pocházela z bohaté protestantské rodiny a Andymu se to líbilo. Měl rád bohaté. Byla to typická chudá bohatá holčička, celý život rozmazlovaná a hýčkaná. Nikdy o nic nestála, kromě pozornosti, po které toužila. Vždycky chtěla víc. Přišla na scénu a ta ji vysála a kousla přímo do zadku. Sedgwicková se zapletla do pervitinu s Billym Nameem, Ondine a Brigit Polkovou a to ji pořádně vytočilo. Pak se dostala k barbiturátům, aby pervitin zklidnila, a nakonec se ve svých 28 letech předávkovala.“

Lidé si teď myslí, že The Factory byla tak, tak okouzlující a byla tam sranda, ale všichni jsme byli tak, tak na mizině

Lee Childers

Další drogou, která neutralizuje amfetamin, je heroin – látka, která se koncem 60. a začátkem 70. let rozšířila po New Yorku včetně The Factory.

Najednou na tom byla celá umělecká East Side včetně členů domovských kapel The Factory The Velvet Underground, Lou Reeda, Nica a Johna Calea i mnoha akolytů Factory.

Heroin takes over

„Když heroin pořádně zasáhl New York, všechno se změnilo,“ vysvětlil Childers. „Všechno se stalo trochu temnějším, zoufalejším. Nenáviděl jsem to. Nebyla to zábava, ani legrace, ani nic zajímavého, a i když rychlost dělala lidi maniakálními, nezpůsobovala, že by usínali a chodili jako zombie nebo každý den měnili triky. Speed se mi vůbec nelíbil, ale fet jsem nesnášel. Andy jím opovrhoval také. Bral speed, aby mohl celou noc malovat. To byla jeho věc.“

Koneckonců nikdo nemůže pochybovat o posvátném místě, které The Factory zaujímá v análech popkultury 20. století, a i když to nebyla tichá Valhala, jak si někteří představují, zdá se, že Warholova ideologie, že každý může být slavný, podněcovala prostředí a inspirovala všechny.

Sdílet

E-mailTwitterFacebook

Předplaťte si nyní Byline Times a získejte digitální vydání tohoto měsíce. ihned

co se v novinách nepíše

„Fotil jsem ty neuvěřitelné a pobuřující drag queens na Christopher Street,“ vzpomíná Childers. „Pak mě drag queen Jackie vzala do Factory a představila mě Andymu Warholovi. Zeptal se mě, co dělám, a já mu odpověděl. „Fotograf, ale ve skutečnosti nejsem fotograf.“

„Podíval se na mě z výšky a řekl: ‚Takže jsi fotograf, ale ve skutečnosti nejsi fotograf. Tak prostě řekni, že jsi fotograf, a nikdo nepozná rozdíl!“

„Tak jsem to udělal a velmi dobře jsem se tím živil.

„A to byla ta věc s Factory, nešlo o budovu, ale o to, že Andy pracoval s neznámými lidmi, všichni jsme si mysleli, že z nás jednou něco bude. Upřímně řečeno, i když to nebylo to, co se z toho od té doby dělá, všichni v Továrně si mysleli, že jsou superhvězdy, a mnozí jimi byli… svým vlastním úžasným způsobem.“

Na Warholově orbitě a mimo ni: Proud Central, WC2, 11. dubna 2019 – 9. června 2019 www.proud.co.uk

Rozhovory z knihy „Punk, A Life Apart“, kterou napsali Stephen Colegrave a Chris Sullivan, vydalo nakladatelství Cassell, 2001.

Kniha Chrise Sullivana ‚Rebel Rebel – Mavericks Who Made Our Modern World vyšla v nakladatelství Unbound a je k dostání ve všech dobrých knihkupectvích s doporučenou cenou 10,99 liber.

Děkujeme za přečtení tohoto článku

New to Byline Times? Přečtěte si o nás

Mezi naše přední investigace patří Brexit Bites, Empire & the Culture War, Russian Interference, Coronavirus, Cronyism a Far Right Radicalisation. Představujeme také nové barevné hlasy v rubrice Na našich životech záleží.

Podpořte naše novináře

Aby měla naše vyšetřování dopad, potřebují publikum.

Emaily však naše novináře neplatí, stejně jako miliardáři nebo vlezlé reklamy. Jsme financováni z předplatného čtenářů:

.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.