Erskine Caldwell, ca. 1938. Fotografie Carl Van Vechten

V černých ponožkách, podle kterých jsme ho prý poznali, nás Erskine Caldwell zavolal do motelu ve Scottsdale v Arizoně. Caldwell, dvoumetrový dlouhán, který kdysi ve Wilkes-Barre v Pensylvánii hrál profesionálně fotbal, má vlasy, které mu v dřívějších dobách vynesly přezdívku „Red“, nyní převážně bílé; jeho oči jsou úchvatně bleděmodré. Při cestě do jeho jednopatrového domu ve španělském stylu na úpatí pouštní hory přesně poznamenal každý semafor, odbočku a orientační bod, takže jsme se tam mohli vydat sami.

První odpoledne jsme se s panem Caldwellem sešli v jeho pracovně s červeným kobercem přesně na dvě hodiny. „Věřím na pravidla,“ prohlásil, „a vy jste říkali, že chcete jet na dvě hodiny.“ „To je pravda. Nejvýraznějším prvkem Caldwellovy pracovny je jeho velký dřevěný psací stůl, obrácený směrem od okna, a výhled na bazén na dvorku. Pod stolem, jen kousek od přenosného psacího stroje, leží dřevěný odpadkový koš velikosti vany. Roh místnosti zabírá cvičné kolo, o němž Erskine říká, že patří jeho ženě Virginii, a ona říká, že patří jemu. Nad ním je stěna obložená Hogarthovými grafikami, zakoupenými v Londýně, „když se ještě daly koupit docela levně“. V knihovně podél protější stěny je dobře zásobená knihovna slovníků (dává přednost „starému“ Webster’s Collegiate kvůli jeho etymologiím) a knih o anglickém jazyce. Nevšimli jsme si, že by v regálech bylo něco, co napsal on sám.

S více než osmdesáti miliony prodaných knih čtenářům v téměř čtyřiceti různých jazycích je Erskine Caldwell jednou z nejčtenějších literárních postav dvacátého století. Jen jeho románu God’s Little Acre se prodalo přes čtrnáct milionů výtisků. Podle jeho knih byly natočeny tři filmy a tři divadelní hry; divadelní adaptace Tobacco Road vstoupila do dějin amerického divadla, když se sedm a půl roku hrála na Broadwayi. Všestranný a plodný spisovatel Caldwell je autorem téměř šedesáti knih, včetně románů, povídkových sbírek, autobiografických svazků, výkladových cestopisů, knih pro děti a fotografických esejů (například nedávno znovu vydané knihy You Have Seen Their Faces), které vznikly ve spolupráci s fotografkou Margaret Bourke-Whiteovou.

Kromě románů Tobacco Road (1932) a God’s Little Acre (1933) jsou Caldwellovými nejslavnějšími díly romány Journeyman (1935), Trouble in July (1940) a Tragic Ground (1944), které zachycují zbídačený venkovský Jih počátku století, jenž je pro své problémové a někdy až groteskní obyvatele domovem i pustinou. V jiném žánru a v jiném duchu je Georgia Boy (1943), geniální povídkový cyklus o maloměstské rodině oživené dováděním kiksujícího otce, v mnoha ohledech jeho nejlepší kniha a možná i americké mistrovské dílo. Posledními Caldwellovými knihami jsou reedice jeho sbírky pětasedmdesáti povídek Jackpot v limitované edici Franklin Library (1980) a autobiografický Rok života, který se nyní připravuje.

Erskine Caldwell se narodil v Coweta County v Georgii buď v roce 1902, nebo 1903; přesný záznam o jeho narození neexistuje. Raná léta prožil s rodiči v domácnosti, která se často stěhovala mezi jižními státy. Při různých příležitostech navštěvoval Erskine College, University of Virginia a University of Pennsylvania, ale vysokoškolský titul nezískal. Po krátkém působení v různých zaměstnáních a práci reportéra pro Atlanta Journal se v roce 1926 přestěhoval na starou farmu v Mount Vernonu ve státě Maine, kde se během následujících sedmi let literárně vyučil. Třináctileté manželství s Helen Lanniganovou skončilo v roce 1938. V letech 1939-1942 byl ženatý s Margaret Bourke-Whiteovou a v letech 1942-1956 s June Johnsonovou. Je otcem čtyř dětí z prvního a třetího manželství. Od roku 1957 je ženatý se svou současnou manželkou Virginií Moffettovou Caldwellovou, vynikající výtvarnicí, která ilustrovala několik jeho knih.

První rozhovor začal poněkud strnule. Caldwell se choval formálně, když pečlivě zodpovídal naše otázky pevným hlasem, stále mírně zabarveným jižanským přízvukem. Mluví pomalu a rozvážně, dělá pauzy, aby zformuloval své odpovědi a vybral přesné slovo, které si přeje. Jeho jazyk je obecně přesný, aniž by zněl záměrně nadneseně, a jako účinné koření používá občas slangové výrazy jako „chap“ nebo „punk“. Seděl za svým psacím stolem a při rozhovoru si tu a tam pohrával s vozíkem psacího stroje.

INTERVIEWERS

Pane Caldwelle, co vás nejprve zaujalo na tom, že jste se stal spisovatelem?“

ERSKINE CALDWELL

No, ze začátku jsem nebyl spisovatel; byl jsem posluchač. V těch prvních desetiletích století nebylo čtení a psaní běžným zážitkem. Základem beletrie bylo ústní vyprávění. Učili jste se nasloucháním v obchodě, u džbánu, v ledárně, na dřevěném dvoře nebo všude tam, kde se lidé scházeli a neměli co na práci. Poslouchali jste, co je neobyčejné, neobvyklé; lidé uměli ústně vyprávět takovým způsobem, že dokázali udělat i z té nejmenší příhody, z toho nejzazšího nápadu něco neobyčejně zajímavého. Mohl to být třeba jen kohout, který zakokrhal v určitou noční nebo ranní dobu. Je to záhadná věc. Mnoho jižanských spisovatelů se jistě naučilo umění vyprávět příběhy z poslechu ústních vyprávění. Já ano. Díky tomu jsem poznal, že i z té nejjednodušší příhody může vzniknout příběh.

INTERVIEWERS

Jak se vám podaří proměnit takovou jednoduchou příhodu v příběh?

CALDWELL

Předpokládám, že dostanete jakousi horečku, která vás psychicky a emocionálně pozvedne a unese. Tuto energii, kterou jste získal, musíte udržet, abyste mohl napsat svůj příběh. Než skončíte, veškerá vaše energie, vaše vášeň, se vyčerpá. Všechno z vás vyprchalo.

INTERVIEWERS

Je ta vášeň něco, co přijde v mžiku?

CALDWELL

Ne. Věci, které přijdou v mžiku, musíte držet v podezření. Pokud se spoléháte na sen, necháte se oklamat. Při psaní příběhu musíte postupně sledovat, jaké jsou vaše myšlenky.

INTERVIEWERS

Ale vaše myšlenky musí někde začít.

CALDWELL

No, na začátku máte nějaký nápad, jinak byste si nesedl k psacímu stroji. Ať už je ta myšlenka jakákoli, je to pevná věc, se kterou chceš pracovat. Nemůžete čekat na inspiraci, protože ta možná nikdy nepřijde.

INTERVIEWERS

Kde dostanete ten první nápad?“

CALDWELL

Vidíte, jak venku jede školní autobus, a přemýšlíte, kam jede. Pak si představíte školu a učitele. A kdo je ten učitel? Jaká je? Vede zajímavý život? Pak si vzpomenete na některé učitele, které jste měli v minulosti. A tak to jde pořád dál a dál.“

INTERVIEWERS

Zmiňujete se o vzpomínkách na učitele, které jste znali. Byla by tato zkušenost důležitá?

CALDWELL

Ano. Zkušenost v kombinaci s představivostí. Musíte použít svou představivost, abyste vymyslel něco lepšího než život, protože život sám je nudný a prozaický.

INTERVIEWER

Dalo by vám toto vymýšlení zápletku?“

CALDWELL

Ne. Zápletky mě nezajímají. Zajímá mě pouze charakteristika lidí a toho, co dělají. Pokud vím, můžete si koupit brožurku s názvem „Sedm základních zápletek beletrie“. Zápletka je použitelná pro to, co se dělá v detektivce, kde autor na začátku ví, jak to skončí. Já nikdy nevím, jak co skončí. Vždycky vím jen první řádek, první větu, první stránku. Dílo se ukončí samo mým diktátem. Znamení a předzvěsti nějakým způsobem naznačují, že závěr je za rohem.“

INTERVIEWERS

Platí to o vašich povídkách stejně jako o románech?“

CALDWELL

Oboje je jen sled událostí a osazenstvo lidí, které se vyvíjí samo. Nevyrábím gobelíny. Nechávám lidi říkat nebo dělat to, co se stane dál.

INTERVIEWERS

Takže vaše postavy ovládají vás?“

CALDWELL

Úplně. Jsou to všechno úplně noví lidé a to znamená, že jsou nepředvídatelní. Víte, stejně jako dítě musí začít od dětství, aby se stalo člověkem, tak i postava se musí vyvíjet. Máš nějakou vizi, možná náhled na jeho vzhled, ale pokud jsi věrný tomu, co děláš, říká ti, jaký bude jeho čin a proč ho udělal. Pokud necháte člověka takto postupně vyvíjet, získáte postavu, která je uvěřitelná a možná pro čtenáře i zapamatovatelná.