Dvojitá hrozba

Jedna z nejoblíbenějších postav jazzové historie, Jack Teagarden, byl dvojnásobnou hrozbou jako trombonista a zpěvák. Před jeho příchodem do New Yorku v roce 1928 hrála většina trombonistů hrdelním perkusivním stylem, jehož průkopníkem byl Kid Ory v New Orleans. Trombon, potenciálně duchaplný nástroj (což byla jeho hlavní funkce ve vaudevillu), byl většinou používán jako výplň v ansámblech, kde harmonizoval s hlavním hlasem (obvykle trubkou nebo kornetem) a bral si krátká rytmická sóla.

Byly dvě rané výjimky. Miff Mole, který se proslavil ve skupinách vedených kornetistou Redem Nicholsem, si dával dobrodružná sóla, která se vyznačovala širokými intervalovými skoky a nekonvenčními nápady. A Jimmy Harrison jako člen orchestru Fletchera Hendersona hrál legatovým stylem, který naznačoval Teagardenovy inovace. Byli přátelé a pravděpodobně se navzájem trochu ovlivňovali. Jinak byl ale trombon v jazzu do značné míry druhořadým nástrojem, dokud se neobjevil Teagarden.

Přátelský revolucionář, koncem dvacátých let dokázal Teagarden hrát na svůj nástroj stejně suverénně jako trumpetista. Byl také vynikajícím bluesovým a jazzovým zpěvákem, díky jehož okouzlujícímu texaskému tónu a houpavému nasazení tónů byl jedním z prvních bílých Američanů, kteří dokázali účinně zpívat blues na deskách.

Raná léta

Jack Teagarden se narodil ve Vernonu v Texasu 1. srpna 1920. 29. srpna 1905, v roce 1918 se s rodinou přestěhoval do Chappellu v Nebrasce Jeho matka Helen Teagardenová byla ragtimovou pianistkou a jeho mladší sourozenci (trumpetista Charlie, pianistka Norma a bubeník Cubby) se v budoucnu stali hudebníky, přičemž Charlie udělal významnou kariéru.

Jack začal v pěti letech hrát na klavír, v sedmi začal hrát na barytonový roh a v deseti letech přešel na trombon. V roce 1920, kdy mu bylo 15 let, vystupoval se svou matkou v místních divadlech. Dalších osm let hrál Teagarden po celém Jihu. Mezi mnoha skupinami, s nimiž spolupracoval, byly například Bad Boys Pecka Kelleyho (1921-23), Doc Ross‘ Jazz Bandits (1925-27) a Staler Pennsylvanians Johnnyho Johnsona.

První nahrávky

S posledně jmenovanou skupinou debutoval na nahrávkách (dva neznámé tituly) koncem roku 1927, kdy přijeli do New Yorku.

Při pobytu v New Yorku Teagarden týden spolupracoval se skupinou Wingyho Manoneho, absolvoval turné s varieté a v únoru 1928 vystoupil se skupinou Scranton Sirens Billyho Lustiga v Roseland Ballroom. Pověst o mladém vzrušujícím trombonistovi se rychle rozšířila. Byl na nahrávce s písničkářem Willardem Robisonem, ale skutečnou pozornost si získal svou hrou na dvou verzích písně „She’s A Great Great Girl“ s orchestrem Rogera Wolfe Kahna. Jeho virtuózní projevy ukázaly, čeho je trombon schopen.

S Benem Pollackem

Po dvouměsíční spolupráci s trumpetistou Tommym Gottem se Teagarden připojil k Orchestru Bena Pollacka, významné jazzové kapele, v níž působil také devatenáctiletý klarinetista (Benny Goodman) a kornetista Jimmy McPartland.

Glenn Miller byl Pollackovým sólistou na trombon, ale Teagardenova inovativní hra vedla k tomu, že Miller kladl důraz na své aranžérské schopnosti. Bez ohledu na složitost materiálu si s ním Teagarden snadno poradil a přitom vždy zněl uvolněně.

Teagarden byl po pět let spolehlivým (i když často nevyužívaným) členem kapely Bena Pollacka a byl velmi žádaný pro nahrávání. S Eddiem Condonem nahrál takové klasiky jako „I’m Sorry I Made You Cry“, „Makin‘ Friends“ (jeho nejranější vokál) a po dvou nahrávkách „I’m Gonna Stomp Mr. Henry Lee“ a „That’s A Serious Thing“. Už jen tato sóla by mu zajistila nesmrtelnost.

V letech 1928-33 Teagarden také často nahrával s Red Nichols‘ Five Pennies (včetně pozoruhodné předělávky „The Sheik Of Araby“), Irvingem Millsem (který vedl skupiny s exotickými názvy jako Goody’s Good Timers, Mills‘ Musical Clowns a „The Hotsy Totsy Gang), a studiový orchestr Sama Lanina a nezapomenutelná vystoupení s Jack Pettis‘ Pets, Red McKenzie’s Mound City Blue Blowers, Joe Venuti, Benny Goodman, Bessie Smith (její poslední session), Billie Holiday (její první nahrávka) a Fats Waller. Poprvé se setkal s Louisem Armstrongem na nahrávce „Knockin‘ A Jug“ z roku 1929 (škoda, že jejich verze „I’m Gonna Stomp Mr. Henry Lee“ z této session není vydána a je ztracena) a s Bixem Beiderbeckem na dvou nahrávkách.

Teagarden poprvé nazpíval „Beale Street Blues“ na desce s pickupovou skupinou vedenou Gilem Rodinem v roce 1930 a následující rok se ujal zpěvu v „Basin Street Blues“ se skupinou Charleston Chasers. Obě písně se staly trvalou součástí jeho repertoáru. Baladu „A Hundred Years From Today“ nahrál nejprve s Ethel Watersovou, později ji sám nazpíval jako dojemnou baladu. Od roku 1930 vedl Teagarden také několik vlastních sessions.

S Paulem Whitemanem

Orchestr Bena Pollacka nikdy nevyužil svůj potenciál, jeho bubeník a lídr si nebyl jistý, jak vyvážit komerční a uměleckou stránku. Hudebníci se v roce 1934 vzbouřili úplně, když Pollack propagoval svou zpívající přítelkyni na úkor kapely. Spoluhráči Pollacka opustili a rozhodli se, že jejich ideálním lídrem bude Jack Teagarden. Bohužel však Teagarden odešel o několik měsíců dříve a podepsal pětiletou smlouvu s Paulem Whitemanem. Muzikanti se nakonec dohodli na Bobu Crosbym jako svém novém lídrovi.

Zpočátku to pro trombonistu vypadalo jako dobrý tah. Krize byla v letech 1933-34 na svém vrcholu a měkká práce u Whitemana, který byl stále inzerován jako „The King Of Jazz“, byla dobře placená. Teagarden netušil, že v blízké budoucnosti přijde éra swingu. S Whitemanovým orchestrem sice příležitostně vystupoval, ale většinu času trávil hraním taneční hudby, koncertních skladeb a novinek. Tu a tam se objevil na nahrávkách na volné noze, mimo jiné s c-melodickým saxofonistou Frankem Trumbauerem (s nímž krátce vedl The Three T’s spolu s bratrem Charliem), Wingy Manonem a Eddiem Condonem (krásně hrál na „Diane“). Ale zatímco se jeho přátelé stávali slavnými kapelníky, Teagarden jen vyčkával.

On His Own

Když mu v prosinci 1938 konečně skončila smlouva s Whitemanem, byl Teagarden konečně volný. Brzy založil vlastní big band, ale to byla nakonec chyba. V roce 1939 se zdálo, že na každém rohu jsou tři big bandy, a Teagardenův orchestr měl problém vybojovat si v přelidněném poli vlastní mezeru přesahující talent jeho lídra. Byl to často bezvýsledný sedmiletý boj.

Ale i přes tyto potíže vytvořil Teagarden v této éře skvělou hudbu. I když jeho bigbandové strany měly někdy zajímavé momenty, nejinspirativněji zněl na svých vlastních combech a na nahrávkách s Metronome All-Stars, Bud Freeman’s Famous Chicagoans (včetně „Jack Hits The Road“), Eddie Condonem (na deskách i jako host na některých koncertech Town Hall) a Capitol Jazzmen („Casanova’s Lament“). Teagarden se zúčastnil pozoruhodného koncertu Esquire All-American Award Winners 18. ledna 1944, kde se setkal s Louisem Armstrongem, Colemanem Hawkinsem a Artem Tatumem. Hrál a hrál také poměrně věrohodně v hollywoodském filmu Birth Of The Blues z roku 1940, zejména v písni „The Waiter and The Porter and the Upstairs Maid“ s Bingem Crosbym a Mary Martinovou.

The All-Stars

V roce 1946 měl krach bigbandové éry za následek, že zkrachovalý Jack Teagarden neochotně skončil. Jeho talent a jméno však zůstaly nedotčeny. Z finančních potíží ho vykoupil Bing Crosby a v polovině roku 1947 se stal členem první verze Louis Armstrong All-Stars. Armstrong a Teagarden sdíleli společnou lásku a byli dokonalým týmem. Podívejte se na jejich zpěv a výměny v písni „Jack Armstrong Blues“. „A Song Was Born“ a „Please Stop Playing Those Blues“. Souhru mezi nimi můžete vidět i slyšet v několika písních ve filmu The Strip z roku 1951. Teagarden našel dokonalý hudební domov a zůstal v něm čtyři roky.

Několik měsíců po The Strip byl Jack Teagarden (s Armstrongovým požehnáním) opět připraven vyrazit na vlastní pěst. Založil dixielandový sextet, v němž hrál na trubku Charlie Teagarden, a hrál hudbu, kterou měl nejraději. Ačkoli byl jeho repertoár poněkud předvídatelný („Basin Street Blues“, „Beale Street Blues“, „A Hundred Years From Today“, „Stars Fell On Alabama“, jeho téma „I’ve Got A Right To Sing The Blues“ a nové virtuózní cvičení na „Lover“ byly povinné), vždy hrál a zpíval s nadšením, radostí a jemnou kreativitou.

Pozdější kariéra

Teagarden zůstal aktivní i během posledních 13 let. K vrcholům patřily nahrávky s Bobbym Hackettem, setkání s Paulem Whitemanem v roce 1955, album s Budem Freemanem, zpěv písně „Rockin‘ Chair“ s Louisem Armstrongem ve filmu Jazz On A Summer’s Day z roku 1958, rozsáhlé turné po Asii v letech 1958-59, vystoupení v televizním speciálu Chicago And All That Jazz s Eddiem Condonem v roce 1961 a album teskných skladeb Willarda Robisona Think Well Of Me z roku 1962.

S trumpetistou Donem Goldiem měl Teagarden v šedesátých letech několik let silnou dixielandovou skupinu, ale desítky let nadměrného pití a celková únava ze světa (díky níž se skvěle hodil na album Willarda Robisona) si vybíraly svou daň. Měl přijít ještě jeden vrchol. Na Monterey Jazz Festivalu 20.-21. září 1963 vystoupil Teagarden ve dvou setech. Zatímco v prvním vystoupil ve žhavé skupině s klarinetistou Pee Wee Russellem, barytonistou Gerrym Mulliganem, pianistou Joem Sullivanem a trumpetistou Charliem Teagardenem, bylo to druhé vystoupení, které bylo nejsilnější. K Jackovi se připojil nejen Charlie, ale i jeho matka Helen (ve dvou písních) na klavír a sestra Norma. Rodinné setkání bylo naštěstí zaznamenáno a vyšlo u vydavatelství Memphis Archives pod názvem A Hundred Years From Today.

O necelé čtyři měsíce později, 15. ledna 1964, Jack Teagarden zemřel na infarkt ve věku 58 let. 53 let poté na něj stále vzpomínáme jako na jednoho z nejlepších jazzových trombonistů, skvělého zpěváka a milou osobnost.