Léčivá síla péče a sdílení

Co se zde děje? Je to o prospěšnosti dávání? Nebo jde o to, co se stane, když překročíme rámec pouhé péče o vlastní blaho?

Existuje rozsáhlý výzkum o tom, že dávání nás činí šťastnějšími než přijímání. Socioložka Liz Dunnová v časopise Science píše, že pocit štěstí je u lidí větší, když utratí relativně více za druhé než za sebe. Deník Huffington Post přinesl zprávu o studii týkající se dobročinnosti. Zjistili, že když lidé přispěli na dobročinný účel, rozzářil se jim střední mozek, oblast související s potěšením.

Dalajlama zdůrazňuje buddhistický princip závislé spoluúčasti a říká, že vlastní štěstí závisí na štěstí druhých. V knize Etika pro nové tisíciletí poznamenává, že štěstí pramení z hlubokého a upřímného zájmu o druhé. Dalajlama nazývá dávání druhým „moudrým sobectvím“, protože tím nakonec získáme i my. Mahátma Gándhí řekl: „Nejlepším způsobem, jak najít sám sebe, je ztratit se ve službě druhým“. Budeme muset přeměnit myšlenku „svépomoci“ z „já-pomáhám“ na „my-pomáháme“?“

Pokud pochopíme, že naše dávání, sdílení a předávání nás činí šťastnějšími a otevírá nám srdce, pak nám toto konání začne připadat přirozené. Tak často nás učí, že abychom byli šťastní, musíme se přednostně starat sami o sebe a možná také o několik blízkých a milovaných. Dokonce i některé buddhistické skupiny učí, že bychom se měli omezit na „zametání vlastních prahů“. Výzkumy nám však říkají, jak důležité je dělit se s ostatními, abychom se cítili šťastnější, méně vystrašení, méně osamělí a silnější.

Arthur Brooks ze Syrakuské univerzity upozornil, že „dárci“ jsou šťastnější a zdravější než ti, kteří nedávají. Stephen Post a Jill Neimark ve své knize Proč se dobré věci stávají dobrým lidem tvrdili, že dávání druhým prospívá společnosti, a proto je spojeno s potěšením a štěstím. Poznamenali také, že soucit a laskavost ponechávají méně prostoru pro negativní emoce.

Dávání druhým uvolňuje „neurotransmitery dobrého pocitu“ a vede nás k sebeposilujícímu, avšak ctnostnému cyklu „pomáhajícího opojení“. Sander van der Linden z London School of Economics naznačuje, že „dávání“ poukazuje na pevný vnitřní kodex chování, který je zase silným psychosociálním prediktorem charitativních úmyslů. Tato dynamika přirozeně vede k sebevědomí, sebeúctě a odolnosti.

Praktikovat vzájemnou závislost

Ústředním Buddhovým učením je, že pravou podstatou života je vzájemná závislost. Je možné, že když si vybereme činnost se záměrem pomoci druhému, když vědomě „praktikujeme vzájemnou závislost“, že nás to uvádí do souladu s tím, „jak věci jsou“, a že nám to přináší radost? Vzniká štěstí spontánně a organicky, když praktikujeme vzájemnou závislost?“

Efekt bódhičitty naznačuje, že naše štěstí, sebedůvěra a pocit smysluplnosti jsou provázány s naší ochotou a schopností sdílet své znalosti, moudrost a laskavost s druhými. To platí nejen pro výuku meditace druhých, ale i pro velkorysou a soucitnou kvalitu každého laskavého činu.