Caesaropapismus je myšlenka spojit moc světské vlády s duchovní autoritou křesťanské církve nebo ji jí nadřadit; zejména pokud jde o spojení křesťanské církve s vládou. Ve své extrémní podobě se jedná o politickou teorii, v níž je hlava státu, zejména císař („císař“, potažmo „rovnocenný“ král), zároveň nejvyšší hlavou církve („papež“, papež nebo analogický náboženský vůdce). V této podobě převrací teokracii, v níž církevní instituce ovládají stát.

Rozšířené použití

Termín je stejně tak použitelný pro podobné zprávy mezi světskou a církevní mocí, kdy se tituly jednoho nebo obou nositelů úřadu liší, a to i v menším měřítku, než je univerzální církev, a používá se i v případě, že kontrola není úplná. Francouzští králové jsou tak dobrým příkladem neimperiální katolické monarchie, která poměrně úspěšně získala velké slovo ve francouzské církvi (např. komendační prelatury) a získala přístup k významným příjmům z církevního majetku; během „babylonského vyhnanství“ papežství v Avignonu a v jeho okolí měli dokonce silný vliv na papežství jako takové; a aspekty galikanismu odrážejí snahu dát i liturgii (i když latina byla jediným jazykem pro církevní obřady) výraznou francouzskou příchuť.

Po zavedení protestantismu se obrovské kvašení způsobené zaváděním sociálně rozvratných principů do života národa vyčerpá revolučními počátky a vyústí v novou formu společenského a náboženského uspořádání – pozůstatkem velkého protestantského převratu v Evropě bylo územní neboli státní náboženství, založené na náboženské nadřazenosti světského vládce, na rozdíl od starého řádu, v němž světský vládce skládal přísahu poslušnosti katolické církvi.

První reformní pokusy Martina Luthera byly radikálně demokratické. Snažil se prospět širokému lidu tím, že omezil moc církve i státu. Německá knížata pro něj byla „obvykle největšími hlupáky nebo nejhoršími darebáky na zemi“. V roce 1523 napsal: „Lid nechce, nemůže, nesmí dále snášet vaši tyranii a útlak. Svět už není tím, čím býval dříve, kdy jste mohli lidi honit a nahánět jako zvěř.“ Tohoto manifestu, adresovaného chudším masám, se ujal císařský rytíř Franz von Sickingen, který vstoupil do pole, aby jeho hrozby vykonal. Jeho cíl byl dvojí: posílit politickou moc rytířů – nižší šlechty – proti knížatům a svržením biskupů otevřít cestu novému evangeliu, ale jeho podnik měl opačný výsledek: rytíři byli poraženi, ztratili i ten vliv, který měli, a knížata byla úměrně tomu posílena. Povstání sedláků se rovněž obrátilo ve prospěch knížat: strašná porážka u Frankenhausenu (1525) zanechala knížata bez nepřítele a nové evangelium bez svých přirozených obránců. Vítězná knížata využila své zvětšené moci zcela ve svůj prospěch v opozici k autoritě císaře a svobodě národa.

Caesaropapismus ve východní církvi

Caesaropapismus je hlavním významem autority, kterou měli byzantští císaři nad východní křesťanskou církví od roku 500 do 10. století. Byzantský císař obvykle chránil východní církev a řídil její správu tím, že předsedal koncilům, jmenoval patriarchy a stanovoval územní hranice jejich jurisdikce. Císař, jehož kontrola byla tak silná, že se „caesaropapismus“ stal zaměnitelným s „byzantinismem“, byl nazýván pontifex maximus, což znamená nejvyšší kněz, a konstantinopolský patriarcha nemohl zastávat úřad, pokud neměl císařův souhlas. Východní muži jako svatý Jan Chrysostom, konstantinopolský patriarcha, a papež svatý Atanáš, alexandrijský patriarcha, se ostře stavěli proti císařské kontrole nad církví, stejně jako západní teologové jako svatý Hilarius a Hosius, biskup z Cardovy. Takoví císaři jako Basiliscus, Zenon, Justinián, Heraklius a Konstans II. vydali několik přísně církevních ediktů buď sami bez zprostředkování církevních koncilů, nebo uplatnili svůj politický vliv na koncily, aby edikty vydaly. Césaropapismus se nejvíce proslavil v Rusku, když Ivan Hrozný v roce 1547 převzal titul cara a podřídil ruskou pravoslavnou církev státu. Tato úroveň césaropapismu daleko převyšovala úroveň Byzantské říše. Caesaropapismus existoval v pravoslavné církvi v Turecku až do roku 1923 a na Kypru až do roku 1977, kdy zemřel arcibiskup Makrios III. Caesaropapismus však v žádném případě není součástí pravoslavného dogmatu. Historická realita césaropapismu, na rozdíl od doktrinálního potvrzení nebo dogmatické definice, pramení podle metropolity Kallistose Wareho ze záměny Byzantské říše s Božím královstvím a z horlivosti Byzantinců „nastolit zde na zemi živou ikonu Boží vlády na nebi.“

Zdroj

• Caesaropapismus na Wikipedii

Publikované práce

• Deno J. Geanakoplos. Církev a stát v Byzantské říši: A Reconsideration of the Problem of Caesaropapism. Církevní dějiny. Roč. 34, č. 4 (prosinec 1965), s. 381-403.