Jurij Andropov se narodil 15. června 1914 a v čele sovětského aparátu strávil jen posledních 15 měsíců svého života, přičemž jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval. Nicméně předtím zhruba 15 let vedl mocnou zpravodajskou agenturu KGB. Někteří lidé ho považují za přísného byrokrata, jiní za liberála, kterému by se podařilo uniknout rozpadu SSSR, kdyby měl dostatek času. Kdo to tedy byl?“

Skrytá osobnost

Sám Andropov o svém životě vždy mlžil, počínaje rodinnými kořeny. Kolovaly zvěsti, že jeho dědeček byl bohatý obchodník židovského původu – Andropov to však vždy popíral. Také o své vlastní rodině nikdy nemluvil: pět let byl ženatý a měl syna, ale po rozvodu s ním ani s bývalou manželkou téměř nekomunikoval.

Profesionálně byl Andropov také tajnůstkář – vysoká funkce, kterou zastával, to vyžadovala. „Lidé ho jako šéfa KGB téměř neznali; v každé zemi lidé, kteří vedou tajné služby, obvykle nevyhledávají publicitu a nemohou očekávat, že budou populární. Zvláště v takové zemi, jako je SSSR,“ napsal publicista Roj Medveděv ve své knize Neznámý Andropov. A když se náhle dostal na veřejnost, když v roce 1982 zdědil moc po Leonidu Brežněvovi, vládl příliš krátce na to, aby mohl utvářet nějaký významný veřejný obraz.

Potlačil povstání v Maďarsku

Andropovova kariéra rychle stoupala, když byl v roce 1954 jmenován velvyslancem v Maďarsku na ministerstvu zahraničních věcí. O dva roky později vypuklo maďarské povstání – část společnosti požadovala nezávislost na socialistickém státu.

Brzy přerostlo v ozbrojený konflikt. Andropov při komunikaci se sovětskými představiteli označil události za „kontrarevoluční, protisocialistickou vzpouru“ a podpořil myšlenku pomoci maďarské socialistické vládě vysláním vojsk. Koordinoval akce prosovětských sil v Maďarsku, které spolu s příchodem sovětských vojáků pomohly udržet Maďarsko socialistické. Během konfliktu zahynulo více než 2 500 lidí.

V roce 1957 Andropov odjel z Maďarska do Moskvy – nikdy však nezapomněl na obraz rozzuřených davů zabíjejících policejní úředníky. Vzpomínal na něj sovětský diplomat Oleg Trojanovskij: „Andropov stále mluvil o událostech roku 1956 v Maďarsku. Často říkal: ‚Neumíte si představit, co to je – statisíce lidí zaplavující ulice, zcela mimo kontrolu‘.“ Trojanovskij se domníval, že Andropov se obával, aby se taková scéna v SSSR nestala – a dělal vše pro to, aby jí zabránil.

Byl opatrný diplomat

Andropov zároveň uměl být pružný. V letech 1957-1967 vedl v rámci Ústředního výboru komunistické strany oddělení pro vztahy se socialistickými stranami – a jeho poradci, tehdy mladí intelektuálové, na něj často vzpomínali jako na „liberálního“ vůdce. „V této místnosti můžeme všichni říkat své názory, naprosto otevřeně. Ale jakmile ji opustíte – hrajte podle pravidel,“ vzpomínal politolog Georgij Arbatov na Andropovova slova. To znamenalo: můžeme mezi sebou kritizovat sovětský systém, ale nezapomeňte zůstat věrní zemi.

Někteří historici jdou dokonce tak daleko, že tvrdí, že to byl právě Andropov, kdo vypracoval kurz sbližování se Západem. „Andropov se stal architektem Brežněvovy západní politiky ,“ říká německá historička Susanne Schattenbergová. Nicméně zatímco v zahraniční politice byl Andropov diplomatem, doma byl vždy přísný.

Řídil KGB železnou pěstí

Během dlouhé vlády Leonida Brežněva (1964-1982) patřil Andropov k nejdůležitějším postavám režimu, od roku 1967 dohlížel na KGB. Řešil mnoho otázek, včetně mezinárodních krizí na Blízkém východě, v Afghánistánu a Československu, regionálních konfliktů v SSSR a potlačování disidentského hnutí uvnitř země. Desítky disidentů byly pod záminkou jejich „duševních chorob“ umístěny do azylových domů. Několik stovek dalších bylo nuceno opustit SSSR.

„Andropov se nikdy nestyděl za svou roli v boji proti disidentům,“ napsal Medveděv. „Ačkoli byl vzdělaný, intelektuální člověk, nesnesl myšlenku demokratické opozice nebo veřejné kritiky vůči komunistické straně sovětského státu. Považoval KGB za nezbytnou, pro SSSR klíčovou organizaci“. Takový přístup spolu s vysokou efektivitou a profesionalitou učinil Andropova pro Brežněva nepostradatelným.

Bojoval proti korupci

To byl jeden z důvodů, proč si Brežněv vybral Andropova za svého nástupce a v roce 1982 ho jmenoval do druhé funkce v zemi. Brežněv zemřel v témže roce; Andropovovi bylo 68 let, ale podařilo se mu přežít svého dlouholetého šéfa jen o 15 měsíců.

Čeho dosáhl, když byl u moci? Andropov dobře věděl, že sovětská ekonomika je v potížích, destabilizovaná obrovskými vojenskými výdaji, a snažil se ji napravit. Aby toho dosáhl, začal bojovat s korupcí a „šedou ekonomikou“, které se začalo dařit na konci Brežněvovy éry.

Andropov se zároveň snažil zlepšit ekonomickou situaci utužením disciplíny – policie začala zadržovat lidi za to, že se v pracovní době pohybovali na ulici, že byli opilí a podobně. Na veřejnost to sice rozhodně zapůsobilo, ale taková opatření byla poměrně neúčinná – politik Alexandr Jakovlev, který by během perestrojky pomáhal Michailu Gorbačovovi: „Andropovovy reformy byly stejně účinné, jako kdybyste se snažili donutit vlak, kterému dochází palivo, aby jel rychleji, tím, že ho vyleštíte.“ Možná měl Andropov nějaké větší plány, ale osud tomu chtěl, že je stejně nikdy nestihl realizovat.