Během druhé světové války našly zápalné střely nové využití: staly se jedním z preferovaných typů munice pro použití ve stíhačkách. Nebyly zdaleka tak účinné při prorážení bombardovacích letadel jako pancéřové střely, ale byly mnohem účinnější než standardní střely, protože mohly také zapálit palivo, pokud se dostaly do kontaktu s palivovou nádrží nebo potrubím.

Belgický vynálezce de Wilde, který žil ve Švýcarsku, vynalezl v roce 1938 novou střelu. V prosinci téhož roku jeho konstrukci zakoupilo britské ministerstvo letectví. Protože se však střela musela vyrábět ručně, nikoli sériově, vyvinul major C. Aubrey Dixon z britského Královského arzenálu ve Woolwichi značně vylepšenou střelu s podobnými zápalnými schopnostmi. Tato střela byla přijata britskými silami jako 0,303 Incendiary B Mark VI. Z bezpečnostních důvodů a pro zmatení nepřítele se munici zpočátku říkalo „de Wilde“, přestože její konstrukce byla téměř zcela odlišná od původní verze. Zápalná střela B Mark VI byla plněna nitrocelulózou a ve špičce střely byla umístěna malá ocelová kulička, která zajišťovala, že chemikálie při nárazu exploduje. Na rozdíl od dřívějších konstrukcí byla B Mark VI skutečnou zápalnou, nikoliv trasovací municí. Zápalné střely B Mark VI byly poprvé vydány v červnu 1940 a operačně testovány v letounech Hawker Hurricane a Supermarine Spitfire ve vzdušných bojích nad Dunkerque. Výbušnou sílu spolu se zábleskem při dopadu, který usměrňoval jejich cíl, piloti velmi ocenili. Nábojů byl zpočátku nedostatek, a proto se používala směs kulových, AP, zápalných stopových Mk IV a zápalných Mk VI, dokud se výroba nezvýšila na dostatečnou úroveň. Do roku 1942 byla standardní náplň pevných ráží .303 z poloviny naplněna AP a z poloviny zápalnými střelami.

Jeden stíhací pilot, který byl při letu v bitvě o Británii sestřelen zápalnou municí, popisuje svůj zážitek:

„Cítil jsem prachový kouř, horký a silný, ale tentokrát mi z něj nebylo těžko. Bylo to od dělových a zápalných střel, které zasáhly můj stroj… Kulky mi prolétávaly mezi nohama a vzpomínám si, že jsem viděl jasný záblesk zápalné střely, která mi prolétla kolem nohy do plynové nádrže…“.Pak se zpod plynové nádrže před mýma nohama zvědavě olízl malý červený jazyk a v jednom rohu kokpitu se z něj stal malý žhavý ohníček.“

Britský náboj Mk VI byl ve zjednodušené podobě okopírován Spojenými státy, a to jak pro jejich letecké náboje ráže .30, tak pro náboje ráže .50. Britové pak zjednodušenou konstrukci převzali jako náboj Mk VII.