Fire Emblem Fates. Ta třídílná hra pro 3DS z roku 2016, která podle mnohých umenšila úspěchy Awakeningu, byla mým vstupem do série. A docela se mi líbila? V roce 2016 jsem o hrách, které jsem hrál, nepřemýšlel kriticky, dokonce jsem ani tolik nepřemýšlel o svém vlastním pohlaví. Nejspíš v tom byla nějaká novost a možná to bylo i tím, že dívka, do které jsem se zamiloval, byla moje fanynka. Vyměnili jsme si navzájem cartridge, abychom mohli hrát různé verze, takže to nemohu ověřit, ale vzpomínám si, že mi připadalo jako velká věc (pro mě) hrát podruhé jako dívka Corrin. Nemusel bych jí dávat záminku, ale nejspíš jsem si ji stejně vymyslel.

Fates znamená konec mé kritické naivity. V roce 2016 jsem dokončil střední školu, další rok jsem vyšel ven, další rok jsem začal psát (a někde tam jsme se s tou holkou rozešli). Když jsem se vrátil k médiím z počátku desátých let s jiným jménem a novými perspektivami, nacházím věci, které byly kdysi skryté na očích: symboly, inspirace, politiku, narážky, intertexty, rasismus, easter eggy, transmise. Ty věci tam budou vždycky, když je konečně uvidím, což je důvod, proč se ještě musím znovu podívat na Baccano! nebo Soul Eater, pro případ, že by tam bylo/je něco, s čím se nedokážu smířit.

Když mluvím s mámou o televizi nebo když se jí snažím ukázat své psaní o hrách, dovolává se hovorového výrazu „je to jen“ film, hra, nebezpečné zkreslení zranitelné skupiny. „Je to jen“ naznačuje, že je to jen. „Je to jen“ akt rasismu, zastírání systémové nespravedlnosti promítané na její oběti, hodina, kdy můžete vypnout mozek a něco si užít.

Ve videoeseji o We Happy Few laborkyle popisuje, jak je nutkání užívat si (produkty, zážitky, média) formou neoliberální sociální kontroly. Kritika a požitek jsou v rozhovorech o médiích záměrně oddělovány kvůli možným důsledkům pro hegemonický společenský řád, který je v popkultuře posilován – abychom si neužívali něco, co kriticky zapojuje normy.

Kritický požitek však nemusí být nutně radostný. Skrupulózní analýzy nebo bystré povědomí o mocenských osách často zároveň text obohacují a zároveň kazí požitek z něj. A přesto to dělám, protože to, co se ztratí, když my, když já, selžeme v kritickém pohledu, je mnohem větší než hra.

Nevzpomínám si přesně, kdy jsem Forresta potkal. Bylo to jako kluk na střední škole, při ukládání na cartridge, kterou nemám, když mě svět přesvědčil, že jsme oba kluci? Nebo to bylo o několik let později, pravděpodobně na nějakém trans subredditu, který jsem navštěvoval ještě v roce 2018, s úmyslem odhalit, co tam celou dobu skutečně bylo?“

Forrest je dcera prince Lea z Nohru, vnučka antagonisty tří her. Stejně jako ostatní děti je vychovávána opatrovníky v jiné říši, kde čas postupuje rychleji, takže se děti mohou poněkud příběhově harmonicky připojit k vaší armádě. Tam se naučí šít si vlastní oblečení – šaty a sukně. Ví, že je nenosí ostatní chlapci, ale pokračuje v tom, protože se to pro ni stalo součástí jejího já, ve které nachází radost. Dokonce říká: „Oblékla jsem si šaty a podívala se na sebe do zrcadla… Připadala jsem si jako krásná princezna přímo z pohádkové knížky.“ A jak se jí to podařilo? A to je v Deeprealms to jediné, na čem záleží.

Ale s Forrestem se setkáváme v „reálném“ světě jako s teenagerem – dost starým na to, aby si vzal hráčskou postavu, která technicky vzato není její tetou. V jejím úvodu ji ostatní postavy popisují jako krásnou ženu a léčitelku, která brání město před některým z mnoha loupežníků Fire Emblemu. Její teta Elise ji ani nepoznává, ale Leo ví, co Forrest dělá. Nic z toho nechce a při jejich přivítání dívku pokárá. „Ostuda,“ řekne jí za to, jak se obléká.

Forrest si to nenechá jen tak líbit. Je sebraná, dokonce připravená. Připravená nechat rodiče za sebou při jejich prvním setkání po letech. Je však unesena loupežníky (pro ně je jen ubohou děvečkou) a spolu s otcem a tetou se probojuje ven. Dokazuje před ním, že Leo začíná chápat, že Forrest je víc než to, jak se obléká, a že pro město, které zachránila, je mocnou silou. Forrest váhavě přijímá Leovu nabídku vstoupit do armády, protože princ se věnuje tomu, aby se stal „důstojným“ otcem své dcery.

To však není konec jejích problémů v tomto novém světě. V podpůrných rozhovorech Forrest přiznává, že se s ním zde špatně zachází, a prohlašuje: „Vždycky jsem se oblékala, jak jsem se cítila, a doma to lidé respektovali. Tady zjišťuji, že to tak vždycky není, a kvůli mému oblečení je těžší zapadnout.“ V jednom obchodě, který navštěvuje, prodavač, o němž si myslela, že je přátelský, zjistí, že je „vlastně muž“. Když na ni nikdo nekouká, snáší pohledy měšťanů jen za to, že jde po ulici. Je dokonce šokována vaší ochotou se s ní ukazovat na veřejnosti. Realita protíná fikci.

Je to realita, která je nápadně povědomá a zároveň podivně nesourodá. Forrest o sobě mluví jako o „vlastně muži“, manželovi, bratrovi. Je to zvláštní rozpor pro jinak dobře napsanou postavu, který mě nechává hádat o záměrech Intelligent Systems. Ale mnoha fanouškům, jako byli před lety autoři wiki a já, to stačí k tomu, aby ji jako ženu a trans postavu nebrali v potaz. Jednoduše řečeno, Forrest existuje ve světě, kde je pohlaví tak zásadní, že slova cis a trans jsou irelevantní.

Ale i přes toto sobě vlastní fikční omezení někdo napsal Forrestiny dialogy, navrhl její postavu kolem mužského rámce, zakódoval sadu ženských výrazů na její sprite. Forrest je zkoumáním transfobie a odolnosti v reálném světě. Takové, které jsem předtím nemohl vidět. And one that I will try to never lose sight of again.