19. stoletíEdit
Vlivná individualistická koncepce povstání se objevuje v knize Maxe Stirnera Ego a jeho vlastní z roku 1844. Tam se projevuje:
Na revoluci a povstání nelze pohlížet jako na synonyma. První spočívá v převrácení poměrů, zavedeného stavu nebo postavení, státu nebo společnosti, a je tudíž politickým nebo společenským aktem; druhé má sice za svůj nevyhnutelný důsledek proměnu poměrů, nicméně nevychází z ní, nýbrž z nespokojenosti lidí se sebou samými, není ozbrojeným povstáním, nýbrž povstáním jednotlivců, povstáním, bez ohledu na opatření, která z něho vyplývají. Revoluce usilovala o nová uspořádání; povstání nás už nevede k tomu, abychom se nechali uspořádat, ale abychom se uspořádali sami, a nevkládá žádné zářné naděje do „institucí“. Není to boj proti zavedenému, protože pokud se mu daří, zavedené se hroutí samo od sebe; je to pouze vypracování mne ze zavedeného. Opustím-li zavedené, je mrtvé a propadá se do rozkladu. Protože tedy mým cílem není svržení zavedeného řádu, nýbrž mé povznesení se nad něj, můj cíl a čin není politickým nebo sociálním, nýbrž (jako zaměřený na mne samotného a mé vlastní) egoistickým cílem a činem.“
Michail Bakunin „byl historicky důležitý pro rozvoj anarchismu, který soustředil svou sílu do povstání. Na rozdíl od Marxe, který si v První internacionále vybudoval podporu převážně v rámci centrální výkonné struktury, Bakunin pracoval na budování podpory pro koordinovanou akci prostřednictvím autonomních povstání na základně, zejména v jižní Evropě. A od Bakuninových dob se povstalečtí anarchisté soustřeďují v jižní Evropě.“ Později v roce 1876 na bernské konferenci První internacionály „italský anarchista Errico Malatesta tvrdil, že revoluce „se skládá spíše z činů než ze slov“ a že akce je nejúčinnější formou propagandy. V bulletinu federace Jura prohlásil, že „italská federace věří, že povstalecká skutečnost, určená k potvrzení socialistických principů činem, je nejúčinnějším prostředkem propagandy.“
Když se v polovině 19. století objevil anarchokomunismus, vedl intenzivní debatu s bakuninovským kolektivismem a jako takový v rámci anarchistického hnutí o účasti na syndikalismu a dělnickém hnutí i o dalších otázkách.Takže „v teorii revoluce“ anarchokomunismu, jak ji rozpracoval Petr Kropotkin a další, „je to povstalý lid, kdo je skutečným činitelem, a nikoli dělnická třída organizovaná v podniku (buňkách kapitalistického výrobního způsobu) a snažící se prosadit jako pracovní síla, jako ‚racionálnější‘ průmyslový orgán nebo společenský mozek (manažer) než zaměstnavatelé.“
Takže „v letech 1880-1890“ s „perspektivou imanentní revoluce“, která „stála proti oficiálnímu dělnickému hnutí, jež se tehdy formovalo (všeobecná sociální demokratizace). Stavěli se nejen proti politickým (etatistickým) bojům, ale i proti stávkám, které vznášely mzdové či jiné požadavky nebo které organizovaly odbory“. Ale „Zatímco proti stávkám jako takovým se nestavěli, proti odborům a boji za osmihodinovou pracovní dobu ano. Tato protireformní tendence byla doprovázena protiorganizační tendencí a její straníci se hlásili k agitaci mezi nezaměstnanými za vyvlastnění potravin a jiných předmětů, za vyvlastňovací stávku a v některých případech za ‚individuální rekuperaci‘ nebo teroristické činy.“
Národovectví a ruský populismusEdit
Národovci byli politicky uvědomělé hnutí ruské střední třídy v 60. a 70. letech 19. století, jehož část se zapojila do revoluční agitace proti carismu. Jejich ideologie byla známá jako narodničestvo (народничество), z ruského народ, narod, „lid, lid“, takže se někdy překládá jako „lidovectví“ nebo častěji „populismus“. Častým heslem narodniků bylo „хождение в народ“, chození k lidu, „jít k lidu“. Ačkoli jejich hnutí ve své době dosáhlo jen málo, narodnici byli v mnoha ohledech intelektuálními a politickými předchůdci socialistických revolucionářů, kteří ve 20. století významně ovlivnili ruské dějiny.
Program hnutí Narodnaja volja obsahoval následující požadavky: svolání Ústavodárného shromáždění (pro vypracování ústavy); zavedení všeobecného volebního práva; trvalé lidové zastoupení, svobodu slova, tisku a shromažďování; komunální samosprávu; výměnu stálé armády za lidové dobrovolnické sbory; převod půdy do vlastnictví lidu; postupné předání továren pod kontrolu dělníků a přiznání práva na sebeurčení utlačovaným národům ruského impéria. Program strany Narodnaja volja byl směsicí demokratických a socialistických reforem. Narodnaja volja se od své mateřské organizace Narodnik Zemlja i volja lišila tím, že její členové dospěli k přesvědčení, že sociální revoluce je nemožná bez politické revoluce; rolnictvo se nemůže zmocnit půdy, dokud vláda zůstane autokratická.
Jednou z reakcí na tyto represe bylo vytvoření první organizované revoluční strany v Rusku Narodnaja volja („Vůle lidu“) v červnu 1879. Ta upřednostňovala použití terorismu vedeného tajnou společností jako pokus o násilnou destabilizaci ruského impéria a poskytnutí ohniska lidové nespokojenosti proti němu pro povstání, zdůvodňované „jako prostředek nátlaku na vládu za účelem reforem, jako jiskra, která zažehne rozsáhlé rolnické povstání, a jako nevyhnutelná odpověď na použití násilí ze strany režimu proti revolucionářům“. Skupina rozvíjela myšlenky – jako například cílené zabíjení „vůdců útlaku“ – které se měly stát charakteristickým znakem pozdějšího násilí malých nestátních skupin, a byla přesvědčena, že rozvíjející se technologie doby – jako například vynález dynamitu, který jako první anarchistická skupina široce využila – jim umožňují zasáhnout přímo a diskriminačně. Velká část filozofie organizace byla inspirována Sergejem Nečajevem a teoretikem „propagandy činem“ Carlem Pisacanem.
Pokus přimět rolnictvo ke svržení cara se ukázal jako neúspěšný kvůli tomu, že si rolníci cara zbožštili jako někoho, kdo je „na jejich straně“. Narodnictví proto rozvinulo praxi terorismu: věřilo, že rolnictvu je třeba ukázat, že car není nadpřirozený a že ho lze zabít. Tato teorie, nazývaná „přímý boj“, měla za cíl „nepřetržitě demonstrovat možnost boje proti vládě, tím pozvednout revolučního ducha lidu a jeho víru v úspěch věci a organizovat ty, kteří jsou schopni boje“. Dne 1. března 1881 se jim podařilo spáchat atentát na Alexandra II. Tento čin se v politické rovině vymstil, protože rolnictvo bylo vraždou všeobecně zděšeno a vláda nechala pověsit mnoho vůdců Narodnaja volja, takže skupina zůstala neorganizovaná a neúčinná.
Odpor a propaganda činemUpravit
Poté, co se Petr Kropotkin spolu s dalšími po počátečních výhradách rozhodl vstoupit do odborů, zůstali „antisyndikalističtí anarchokomunisté, kteří se ve Francii sdružovali kolem Le Libertaire Sebastiena Faureho. Od roku 1905 se ruské protějšky těchto antisyndikalistických anarchokomunistů stávají stoupenci hospodářského terorismu a nezákonného ‚vyvlastňování'“. Vznikl ilegalismus jako praxe a v jeho rámci „činy anarchistických atentátníků a vrahů („propaganda činem“) a anarchistických lupičů („individuální vyvlastnění“) vyjadřovaly jejich zoufalství a osobní, násilné odmítnutí nesnesitelné společnosti. Navíc měly být zjevně exemplárním příkladem, výzvou ke vzpouře.“
Nejméně 36 nástražných dynamitem naplněných bomb bylo koncem dubna 1919 rozesláno napříč významnými politiky a jmenovci, včetně generálního prokurátora Spojených států, dále justičními úředníky, redaktory novin a podnikateli, včetně Johna D. Rockefellera. Mezi všemi bombami adresovanými vysokým úředníkům byla jedna bomba adresována do domu terénního agenta Úřadu pro vyšetřování ministerstva spravedlnosti (BOI), který byl kdysi pověřen vyšetřováním galleanistů, Rayme Westona Finche, který v roce 1918 zatkl dva prominentní galleanisty, když vedl policejní razii v redakci jejich publikace Cronaca Sovversiva.
Takovéto akty vzpoury, které mohly být individuální, byly z dlouhodobého hlediska považovány za akt vzpoury, který mohl zažehnout masové povstání vedoucí k revoluci. Mezi zastánce a aktivisty této taktiky patřili mimo jiné Johann Most, Luigi Galleani, Victor Serge a Severino Di Giovanni. „V Argentině tyto tendence vzkvétaly na konci dvacátých a během třicátých let, v letech ostrých represí a ochabování kdysi mocného dělnického hnutí – to bylo zoufalství, i když heroické, dekadentního hnutí.“
Ital Giuseppe Ciancabilla (1872-1904) ve svém díle „Proti organizaci“ napsal, že „nechceme taktické programy, a tudíž nechceme ani organizaci. Poté, co jsme stanovili cíl, cíl, kterého se držíme, ponecháváme každému anarchistovi volnost, aby si vybral z prostředků, které mu jeho smysl, vzdělání, temperament a bojový duch naznačují jako nejlepší. Nevytváříme pevné programy a nezakládáme malé ani velké strany. Sdružujeme se však spontánně, nikoliv podle stálých kritérií, podle momentální spřízněnosti za určitým účelem, a tyto skupiny neustále měníme, jakmile účel, pro který jsme se sdružili, přestane platit a objeví se v nás jiné cíle a potřeby, které se rozvíjejí a nutí nás hledat nové spolupracovníky, lidi, kteří za daných okolností smýšlejí stejně jako my.“ Nicméně také říká: „Nebráníme se organizátorům. Budou pokračovat, pokud budou chtít, ve své taktice. Pokud to, jak si myslím, nepřinese žádný velký užitek, nepřinese to ani žádnou velkou škodu. Ale zdá se mi, ţe napsali, ţe hodili svůj výkřik na poplach a zařadili nás na černou listinu buď jako divochy, nebo jako teoretické snílky.“
V článku eko-anarchistického časopisu Do or Die se projevuje, ţe „jde o debatu, která probíhala a stále probíhá v povstaleckých anarchistických kruzích; Renzo Novatore se stavěl za individuální revoltu, Errico Malatesta za sociální boj, zatímco Luigi Galleani věřil, ţe mezi nimi není ţádný rozpor.“
Současné přístupyEdit
K oživení těchto myšlenek pro Joe Blacka došlo „ve zvláštních podmínkách poválečné Itálie a Řecka. Ke konci druhé světové války existovala v obou zemích reálná možnost revoluce. Řecko mělo trpět desetiletími vojenské diktatury, zatímco v Itálii komunistická strana nadále brzdila boje. Insurrectionalismus byl jednou z řady nových socialistických ideologií, které vznikly jako reakce na tyto specifické okolnosti.“ V Itálii se jako místní skupiny začaly objevovat tendence, které se neztotožňovaly ani s klasičtější Italskou anarchistickou federací, ani s platformistickým příklonem (GAAP Anarchistické skupiny proletářské akce). Tyto skupiny kladly důraz na přímou akci, neformální spřízněné skupiny a vyvlastňování za účelem financování anarchistických aktivit. Z těchto skupin vzejde vlivný italský insurrekcionistický anarchista Alfredo Maria Bonanno ovlivněný praxí španělského exilového anarchisty Josepa Lluíse i Faceriase.
Jeden insurrekcionista popsal, jak se myšlenky šířily z Itálie: „Insurrectionary anarchism“ se v anglicky mluvícím anarchistickém hnutí rozvíjí od 80. let 20. století díky překladům a textům Jeana Weira v jeho Elephant Editions a v časopise Insurrection….. V kanadském Vancouveru byli místní soudruzi zapojení do činnosti Anarchistického černého kříže, místního anarchistického sociálního centra a časopisů No Picnic a Endless Struggle ovlivněni Jeaninými projekty, což se přeneslo do stále se rozvíjející praxe insurrekčních anarchistů v tomto regionu v současnosti … Anarchistický časopis Demolition Derby v Montrealu se také svého času věnoval některým povstaleckým anarchistickým novinkám.“
Insurrectionalistické myšlenky se rozšířily také do hnutí nové levice ve Spojených státech, kde byly často přítomny v různých revolučních teroristických organizacích, jako jsou Weathermen, Black Liberation Army a M19CO. Vůdce Weathermenů Bernardine Dohrn prosazoval násilí, když říkal: „Věděli jsme, že naším úkolem je vést bílé děti k ozbrojené revoluci. Nikdy jsme neměli v úmyslu strávit dalších pět až dvacet pět let života ve vězení. Od té doby, co se SDS stala revoluční, jsme se snažili ukázat, jak je možné překonat frustraci a bezmoc, která pramení ze snahy reformovat tento systém. Děti vědí, že hranice jsou vytyčeny: revoluce se dotýká všech našich životů. Desetitisíce lidí se naučily, že protesty a pochody to nezvládnou. Jedinou cestou je revoluční násilí.“
Magazín Do or Die uvádí, že „Velká část italské povstalecké anarchistické kritiky hnutí 70. let se soustředila na formy organizace, které formovaly síly boje, a z toho vyrostla rozvinutější idea neformální organizace. Kritika autoritářských organizací 70. let, jejichž členové se často domnívali, že jsou ve srovnání s proletariátem jako celkem v privilegovaném postavení v boji, byla dále propracována v bojích 80. let, například v boji proti vojenské základně, v níž měly být umístěny jaderné zbraně, v sicilském Comisu na počátku 80. let. Anarchisté byli v tomto boji, který byl organizován do samosprávných lig, velmi aktivní.“ Později v roce 1993 píše italský povstalecký anarchista Alfredo Bonanno spis Za antiautoritářskou povstaleckou internacionálu, v němž navrhuje koordinaci středomořských povstalců po období rozpadu Sovětského svazu a občanské války v bývalé Jugoslávii.
Pro Joea Blacka „To, že se v anglicky mluvícím anarchismu v této době objevuje insurrectionalismus jako výraznější proud, by nemělo být překvapením. K masivnímu rozmachu anarchismu v rámci protestního hnutí na vrcholné úrovni částečně přispěla viditelnost taktiky ve stylu black bloc.“ V USA se Feral Faun (později píšící jako Wolfi Landstreicher a Apio Ludd) proslavil tím, že psal články, které vycházely v postlevicovém anarchistickém časopise Anarchy: A Journal of Desire Armed. Feral Faun v roce 1995 napsal: „Ve hře povstání – živé guerillové válečné hře – je strategicky nutné používat identity a role. Bohužel kontext sociálních vztahů dává těmto rolím a identitám moc definovat jedince, který se je pokouší používat. A tak jsem se já, Feral Faun, stal anarchistou spisovatelem Stirnerem ovlivněným, postsituačním, anticivilizačním teoretikem, když ne ve svých vlastních očích, tak alespoň v očích většiny lidí, kteří četli mé texty.“ Také Wolfi Lanstreicher přeložil díla Alfreda Marii Bonnanna a dalších podobných autorů, například italských ilegálních anarchistů z počátku 20. století Renza Novatoreho a Bruna Filippiho, jakož i další povstalecké texty. Ukazuje tak, jak novější teorie nabyly relevance v rámci povstalecké anarchistické teorie po vzoru egoistického anarchismu Maxe Stirnera. Tento současný přístup má relevanci i jinde, například v Chile, kde v roce 2008 po několika incidentech s bombami, k nimž se přihlásily anarchistické skupiny, skupina nazvaná Frente Anarquista Revolucionario (Anarchistická revoluční fronta) poté, co opravila to, co považuje za nepochopení svého postoje, napsala ve stejném pamfletu, jak ji ovlivnily „postmodernistické texty Alfreda Bonnana, Wolfiho Landstreichera, Constantina Cavalleriho, Gustava Rodrígueze, Alfreda Cospita, jakož i dalšími povstaleckými anonymními texty“.
Současný vězněný italský povstalecký anarchistický filosof Michele Fabiani píše z explicitně individualistické anarchistické perspektivy v esejích jako „Critica individualista anarchica alla modernità“ (Individualistická anarchistická kritika modernity)
Jak již bylo zmíněno, povstalecký anarchistický diskurz byl relevantní i v Řecku. Při řeckých nepokojích v roce 2008 se znovu objevily staré spory mezi organizátorskými a povstaleckými anarchisty, když došlo ke konfliktu „mezi povstaleckými anarchisty spojenými s Černým blokem a silně organizovaným Antiautoritářským hnutím (řecky AK) … rozkol mezi povstalci a Antiautoritářským hnutím vedl dokonce k fyzickým bojům….. Lidé z AK šikanovali a bili anarchisty, které podezírali z krádeže několika počítačů z univerzity během akce pořádané AK, čímž je dostali do problémů. V reakci na to někteří povstalci vypálili kanceláře Antiautoritářského hnutí v Soluni.“
Neformální anarchistická federace (nezaměňovat se syntetickou Italskou anarchistickou federací též FAI ) je italská povstalecká anarchistická organizace. Italské zpravodajské zdroje ji popisují jako „horizontální“ strukturu různých anarchistických teroristických skupin, které spojuje víra v revoluční ozbrojené akce. V roce 2003 se skupina přihlásila k odpovědnosti za bombovou kampaň zaměřenou na několik institucí Evropské unie. V roce 2010 italská pošta zachytila výhružný dopis s kulkou adresovaný premiérovi Silviu Berlusconimu. V pátek byla na poště na předměstí Libate v severní části Milána objevena velká obálka obsahující dopis adresovaný Berlusconimu s výhrůžkou „skončíš jako krysa“. Dne 23. prosince 2010 se k zásluhám za vybuchující zásilky doručené na švýcarské a chilské velvyslanectví v Římě přihlásila Neformální anarchistická federace.
V prvních letech roku 2000 se Iberská federace libertariánské mládeže ve Španělsku začala vyvíjet směrem k povstaleckým anarchistickým postojům a její rozdíly s anarchosyndikalismem se staly zřetelnějšími díky vlivu Černého bloku v alterglobalizačních protestech a příkladům vývoje z Itálie a Řecka. FIJL čelila represím ze strany státu, což vedlo k nečinnosti Nová generace mladých anarchistů se v roce 2006 rozhodla založit novou FIJL. Snažila se jasně odlišit od ostatních povstaleckých FIJL a zároveň kriticky hájit anarchosyndikalismus. V roce 2007 se obnovila jako FIJL, protože neměla zprávy od druhé insurrekcionistické organizace, ale po zjištění komuniké insurrekcionistické organizace se rozhodla pojmenovat „Iberská federace anarchistické mládeže“ (spa: Federación Ibérica de Juventudes Anarquistas nebo FIJA), ale s vědomím, že je pokračovatelkou předchozí FIJL z 90. let. Vydávají noviny s názvem El Fuelle. V březnu 2012 se FIJL povstaleckých tendencí rozhoduje nepokračovat, a tak se FIJA přechází opět pod název FIJL.