publikace

8 důvodů, proč je Eminemova popularita pro ženy katastrofou
Jakson Katz

Copyright 2002

„Film (8 Mile) se mi líbil… pravděpodobně jeden z nejlepších filmů, které jsem za poslední roky viděl. A to jsem kluk z farmy na severu státu New York se slabostí pro Jamese Taylora…“ Byl Eminem vybělený, aby byl sympatičtější než jeho pověst homofoba, misogyna, veskrze nesympatického umělce, který chrlí své urážlivé texty po rozhlasových vlnách? Pravděpodobně. (zvýraznění doplněno) Ale je to film naděje…“ – Craig Wilson, USA Today
„Dejte si Anthrax na Tampax a fackujte se, dokud nebudete moct stát.“ (zvýraznění doplněno). – Eminem, „Superman“

Máte ho rádi, nebo ho nenávidíte, Eminem je bezesporu působivý kulturní hráč. Je to multitalentovaný umělec: divoce vynalézavý rapový textař, charismatický performer a nyní i účinný herec (v podstatě hraje heroizovanou verzi sebe sama).

Co je však sporné, je povaha Eminemova umění a image a jejich význam. Jedno je jisté: kulturní mainstream ho přijal způsobem, který nemá u rappera obdoby. Je zřejmé, že to má hodně (všechno?) společného s jeho bělošstvím, a kritika Eminema se obvykle soustředila na rasovou politiku jeho počátečního vzestupu ke slávě a nyní k výšinám popkulturní slávy. Existují však i další analýzy, které teprve začínají snižovat lesk této tvořící se legendy 21. století. Například jeden ze znepokojivých způsobů, jak chápat Eminemovu popularitu, spočívá v tom, že úspěchu nedosáhl navzdory svým zhoubným misogynním a homofobním výrokům – jak tvrdí mnozí kritici -, ale částečně díky nim. Jak tvrdí Richard Goldstein v brilantním článku ve Village Voice, mnozí Eminemovi fanoušci (a některé fanynky) mají „provinilé potěšení“ z toho, že se ztotožňují s agresorem. V tomto smyslu nám Eminemův úspěch vypovídá něco o nás samých – něco, co mnoho progresivních, feministických, rovnostářských a nenásilných lidí v této éře bělošského mužského odporu a militarismu považuje za dosti skličující.

Eminem se stal terčem protestů gay a lesbických aktivistů, kterým vadí jeho lyrické schvalování násilí vůči nim. Jiní gayové se k němu přesto hlásí (zejména a kontroverzně Elton John). Eminemova homofobie však není jen záležitostí konkrétních textů. Je spíše ústředním prvkem jeho budované image drsného bělocha. Přes všechnu jeho vychvalovanou „upřímnost“ a domnělou zranitelnost vyžaduje misantropicky karikaturní postava „Slim Shady“, za kterou se Marshall Mathers skrývá, aby se (přinejmenším veřejně) očistil od všeho, co může být spojeno s ženskostí. Proto od Eminema (a Dr. Dreho) slyšíte nepřetržitý proud misogynních výlevů „bitch-slapping“, opepřených invektivami proti homosexuálům, a to vše ve službách jejich „tvrdosti“. Ironií ovšem je, že tato hypermaskulinní póza – tak odmítavá k ženám – vyvolává ve vnitřní svatyni hiphopového mužství homoerotické napětí, které pak vyžaduje, aby Eminem a Dre (a další gangsta rappeři) verbálně demonstrovali svou heterosexualitu útoky na gaye. Je to trapně předvídatelný proces.

Naneštěstí hollywoodští mýtotvůrci Brian Grazer, Scott Silver a Curtis Hanson (producent, scénárista, respektive režisér filmu 8 Mile) v honbě za kasovní slávou Eminemův příběh natolik překroutili, že bude ještě nějakou dobu trvat, než někteří jeho nevinnější fanoušci – včetně mnoha žen – lépe pochopí, koho a co tento umělec představuje. Kulturní „významy“ Eminema budou jistě ještě dlouhá léta předmětem debat. Neexistuje žádný poctivý způsob, jak definitivně předpovědět, jakým směrem se tato debata bude ubírat.

Ale zatím se celonárodní konverzace o Eminemovi odehrává na půdě zarytých kritiků, flamendrů nahrávacího a filmového průmyslu a laických proroků kulturního Zeitgeistu, z nichž všichni posledních pár let nepřetržitě a bezostyšně hypují „hiphopového Elvise“. Přiznejme jim zásluhy. Dosáhli velkého úspěchu – Eminem je nyní plnohodnotným kulturním fenoménem a globální dojnou krávou na merchandising. Veřejným tajemstvím však je, že aby k tomu došlo, musela řada lidí popírat nebo být nesamozřejmě revizionistická – zejména pokud jde o Eminemovu zpátečnickou a zneužívající genderovou a sexuální politiku.

Je čas rozšířit podmínky debaty. Je čas nabídnout určitou protiváhu mytologizujícím zkreslením ze strany PR oddělení společnosti Eminem, Inc. Je-li Eminem umělcem, jehož dílo obsahuje více významových vrstev, je načase některé z nich hlouběji prozkoumat. Zejména je načase zvážit s očima dokořán některé potenciálně děsivé dopady tohoto umění ve světě, který je už tak plný misogynních a násilnických mužů.

Následujících osm argumentů, které se nabízejí jako důkaz, že Eminemova megapopularita je nejen znepokojivá, ale že je ve skutečnosti katastrofou pro všechny ženy (a ty, kterým na nich záleží), je v duchu hesla Lose Yourself:

1. Eminemovy texty pomáhají znecitlivovat chlapce a muže vůči bolesti a utrpení dívek a žen.

Eminemovi fanoušci tvrdí, že jeho rapování o týrání, znásilňování, mučení a vraždění žen se nemá brát doslova. „To, že posloucháme jeho hudbu, neznamená, že půjdeme ven a budeme obtěžovat, znásilňovat a vraždit ženy. Víme, že je to jen píseň.“ Přemýšliví kritici Eminema však neuvádějí argument, že nebezpečí jeho textů (a textů jiných umělců, včetně afroamerických raperů) spočívá v možnosti, že nějaký labilní mladý muž vyjde ven a v reálném životě napodobí to, o čem umělec rapuje. To je sice možné, ale velmi nepravděpodobné.

Jedním z nejškodlivějších aspektů Eminemovy násilné misogynie a homofobie je spíše to, jak normálně a samozřejmě toto násilí působí. Rapování a vtipkování o sexuálních zločinech má za následek znecitlivění lidí vůči skutečné bolesti a traumatům, kterými trpí oběti a jejich blízcí. Proces znecitlivění vůči násilí v důsledku opakovaného působení médií se studuje již desítky let. Mezi účinky patří: ukázalo se, že mladí muži, kteří sledovali/poslouchali nadměrné množství fiktivních zobrazení násilí mužů na ženách v mainstreamových médiích a pornografii, jsou k obětem bezcitnější, méně věří jejich výpovědím o viktimizaci, jsou ochotnější věřit, že si o to „koledovaly“, a méně zasahují v případech „skutečného“ násilí.

Nezapomínejme, že kultura, v níž se Eminem stal obrovskou hvězdou, se nachází uprostřed pokračující krize násilí mužů na ženách. Ve Spojených státech je míra znásilnění, sexuálních útoků, bití, násilí ve vztazích mezi dospívajícími a pronásledování již po desetiletí šokující a daleko převyšuje míru ve srovnatelných západních společnostech. Je smutné, že miliony amerických dívek a žen byly napadeny americkými chlapci a muži. Tisíce homosexuálů jsou každoročně napadáni a obtěžováni mladými muži. Pro tyto oběti to není akademická debata o rozdílech mezi doslovným a satirickým uměním. Zasáhne je to blíž k domovu.

2. Dívky jsou povzbuzovány k tomu, aby je přitahovali chlapci a muži, kteří si neváží žen.

To, co začalo jako nejistý tanec, se stalo vášnivým objetím. Poté, co zpočátku ventilovaly „pochybnosti“ ohledně uvádění rappera, který nenávidí ženy, časopisy s převážně mladými čtenářkami, jako Cosmogirl a Teen People, nyní pravidelně uvádějí „Ema“ na svých obálkách, upozaděného jako sexuální symbol, jako objekt heterosexuální ženské touhy. Není to jen nejnovější příklad toho, jak masmédia vytvářejí hvězdy a konstruují „zlého chlapce“ jako nebezpečně žádoucího pro ženy. Dívkám to vysílá silný vzkaz, který zní asi takto: on tě ve skutečnosti nenávidí a nerespektuje. Ve skutečnosti tě miluje. Je jen nepochopený. Je to hiphopová verze Krásky a zvířete. Víš, že pod tím drsným zevnějškem, mezi řádky těch ošklivých textů, se skrývá něžné srdce, kterému bylo ublíženo, dobrý muž, který jen potřebuje víc lásky a pochopení.

To je mýtus, kterým jsou týrané ženy živeny už po staletí! Že za jeho násilí může ona, že kdyby ho jen víc milovala, jeho týrání by přestalo. To je jeden z nejškodlivějších mýtů o násilnících a jeden z nejznepokojivějších rysů Eminemovy popularity u dívek. Nezapomeňte, že Eminem je ten samý „milý“ rapper, který napsal mrazivě realistickou píseň („Kim“) o vraždě své ženy (jejíž skutečné jméno je Kim) a uložení jejího těla do kufru auta, prokládanou láskyplnými odkazy na jejich dceru Hallie (jejich skutečná dcera se jmenuje Hallie). Je to ten samý „roztomilý“ chlapík, který vztekle rapuje o tom, že chytá nemoci od „šlapek“. („Kapky“) Je to ten samý „roztomilý“ muž, který neustále vypouští proudy slovní agrese vůči ženám, přestože je natolik citlivý na potenciální zraňující sílu slov, že slavně odmítá používat „slovo na n“. Proč není v pořádku, když bílý rapper opovrhuje „negry“, ale je v pořádku, když muž vyjadřuje pohrdání „děvkami“ a „šlapkami“.

Jeho důvěřivé fanynky kontrují: ve skutečnosti ženy nenávidí. Jak by mohl? Vždyť miluje svou dceru! Pro obhájce týraných žen je to jeden z nejvíce frustrujících aspektů Eminemovy popularity. Jeho obhájci – včetně žen – vysloví některé z nejvíce zdiskreditovaných mýtů o násilných mužích, jako by měli zvláštní vhled! Novinka pro Eminemovy fanynky: „Miluje svou dceru“ je jednou z nejpředvídatelnějších výmluv, které násilníci uvádějí při prosbách o další šanci. Faktem je, že většina násilníků nejsou jednorozměrní zlobři. Násilní muži často milují právě ty ženy, které týrají. A nezapomínejme, že když Eminem svými texty slovně týrá svou manželku/bývalou manželku, slovně týrá i matku své dcery – a tím i svou dceru.

3. Jeho popularita u dívek vysílá nebezpečný vzkaz chlapcům a mužům.

Chlapci a mladí muži už dlouho vyjadřují frustraci z toho, že dívky a mladé ženy říkají, že je přitahují hodní kluci, ale že ty nejoblíbenější dívky často končí s opovrhovanými drsňáky, kteří s nimi zacházejí jako se špínou. Všichni víme, že mladí heterosexuální kluci se věčně snaží přijít na to, co holky chtějí. Co z toho mají vyvodit, když 53 % diváků filmu 8 Mile o premiérovém víkendu tvořily ženy?

Co si mají muži myslet o sloupkařce New York Times Maureen Dowdové, když nekriticky píše, že „houf“ jejích kamarádek z Baby Boomeru je „skrytě zamilovaný“ do třicetiletého rappera, z jehož textů doslova kape pohrdání ženami? (Pokud popíráte nebo prostě odmítáte uvěřit, že jeho texty jsou ponižující pro ženy, udělejte si domácí úkol – stáhněte si jeho texty.) Že dívky chtějí, aby se s nimi zacházelo důstojně a s respektem? Nebo že nejrychlejší cestou k popularitě u nich je být slovně a citově krutý, že póza „drsňáka“ je vítězná strategie, jak zapůsobit na naivní (a sebenenávistné) dívky? Většina Eminemových fanynek by jistě nechtěla svým mužským vrstevníkům posílat takový vzkaz – ale posílají.

Chlapci, kteří pozorně poslouchali Eminemovy skutečné texty – nejen hitové písně nebo sanitární filmový soundtrack – vědí, že většina sebeúctyhodných dívek, které si uvědomují hloubku sexismu naší kultury, je odpuzována Eminemovou misogynií a deprimována jeho popularitou. Bohužel mnoho z těchto dívek mlčí, protože se bojí, že budou označeny za „uncool“, protože „nechápou“ umělce, který je údajně hlasem jejich generace.

Jsou ženy, které mají Eminema rády, protože (prý) je komplexní a není snadno poznatelný; tvrdily by, že je redukcionistické označovat jeho umění za sexistické. Je však na nich, aby prokázaly, jak je možné – v kultuře, kde tolik mužů sexuálně obtěžuje, znásilňuje a bije ženy – sladit zájem o fyzickou, sexuální a emocionální pohodu žen s obdivem k umělci, jehož texty důsledně zobrazují ženy pohrdavým a sexuálně ponižujícím způsobem.

Dívky a ženy, dokonce i ty, které byly kooptovány do uctívání Eminema, chtějí, aby se s nimi zacházelo s respektem. Rozhodně nechtějí, aby je muži fyzicky nebo sexuálně napadali. Nechtějí být sexuálně ponižovány pohrdavými a arogantními muži. Ale nemohou mít obojí. Nemohou hlásat svou přitažlivost k muži, který zbohatl na slovním mlácení a metaforickém znásilňování žen, a přitom očekávat, že se k nim mladí muži budou chovat důstojně.

4. Rasová zápletka kolem Eminema udržuje rasistický mýtus, že „hip“ běloši jsou ti, kteří nejvíce napodobují sexistické názory a hypermaskulinní vystupování některých černochů.

Eminem je u bílého publika populární z velké části proto, že mu afroamerická ikona gangsta rapu Dr. Dre a další hardcore černošští rappeři s „pouliční důvěryhodností“ propůjčili plášť legitimity. Dre je Eminemův mentor a producent, což černošskému publiku také signalizuje, že na rozdíl od Vanilla Ice – užitečného objektu posměchu z doby před deseti lety – je tento běloch opravdový. V tomto příběhu chybí, že sám Dr. Dre je jednou z nejvíce misogynních a homofobních postav v historii rapu. Produkoval a hrál některé z nejvíce ponižujících písní této éry o ženách. (např. „Bitches Ain’t Shit“)

Jinými slovy, Eminem a Dre modelují zvrácený druh mezirasové solidarity, která jde na úkor žen. Je to starý a špinavý příběh: sexismus poskytuje mužům způsob, jak se spojit napříč rasami a třídami. Afroameričané, kteří mají radost z toho, že Eminem získává rapu ještě větší legitimitu v bílé Americe, by se možná měli zamyslet nad tím, že bílý umělec této éry, který je nejvíce označován za most k černošské kultuře, tento most postavil na očerňování a podkopávání černošských žen – a všech žen.

5. Umělec, který je v této éře nejčastěji označován za most k černošské kultuře, je v podstatě černoch. Eminemova osobní dráha – ať už takzvaný „pravdivý“ příběh, nebo explicitně smyšlená verze ve filmu 8 Mile – utvrzuje škodlivou mytologii o násilnických mužích.

Eminemovi fanoušci mu rádi přisuzují sympatickou a klasickou roli znevýhodněného smolaře. Ale Marshall Mathers, pokud vůbec někdy byl smolařem, už dávno přešel do role tyrana. Na rozdíl od většiny tyranů na této straně pravicového rádia má však velmi velký mikrofon (a nyní i přítomnost na obrazovce).

Důležitý vhled do jednoho klíčového aspektu Eminemovy osobnosti můžete získat studiem chování mužů, kteří bijí, i reakcí lidí na ně. Muž, který je oslavován jako jeden ze symbolických umělců této éry, má mnoho společných povahových rysů s muži, kteří bijí. Jednou z výrazných podobností je folklór, který si Mathers aktivně vytvořil o svém proslulém těžkém dětství. Narcističtí násilníci se často vykreslují jako skutečné oběti. Jsou to oni, koho máme litovat – ne jejich oběti (nebo oběti/cíle jejich lyrické agrese.)

Je dobře známo, že mnoho Eminemových fanoušků a fanynek, mužů i žen, se odvolává na jeho násilnický rodinný život, aby vysvětlili a racionalizovali jeho zuřivost. Ale už není tak známé, že poradci pro intervenci proti násilníkům slyší tuto výmluvu každý den od mužů, kteří jsou v soudem nařízených programech kvůli bití svých přítelkyň a manželek. „Měl jsem těžké dětství. Mám právo být naštvaný,“ nebo „Ona byla skutečný agresor. Ona tlačila na moje tlačítka a já jen reagoval.“ Typická odpověď poradců: „To, že jste byl v dětství zneužíván, není správné ani v pořádku. Zasloužíte si naši empatii a podporu. Ale nemáte právo přenášet svou bolest na ostatní lidi.“

6. Eminemův úspěch rozpoutal příval obviňování matky

Jedním prvkem Eminemova příběhu, o kterém vědí všichni jeho fanoušci, je, že se svou matkou nevychází. Mnoho lidí ho s odstupem psychoanalyzuje a tvrdí, že jeho problémy se ženami pramení z bouřlivého vztahu s matkou. To může, ale nemusí být pravda, ale je to výmluva, kterou násilničtí muži své chování často omlouvají. Jak poznamenává Lundy Bancroft ve své knize Why Does He Do That: inside the minds of angry and controlling men, samotným týraným ženám se toto vysvětlení někdy líbí, protože dává mužovu chování smysl a dává ženě někoho bezpečného, na koho se může zlobit – protože zlobit se na něj se jí vždycky vymstí.

Těžko říct, jaké procento Eminemových věrných se vztahuje k jeho často artikulovanému vzteku na matku. Vezměme však v úvahu tento anekdotický důkaz. Před několika lety jsem navštívil Eminemův koncert v jižní Kalifornii během turné „Anger Management“. V jednu chvíli Eminem pronesl řadu vzteklých nadávek na adresu své matky (něco jako „Jdi do prdele, děvko!“), načež se značná část osmnáctitisícového davu připojila k bouřlivému skandování, které opakovalo slovní agresi vůči paní Mathersové (a nepochybně i dalším matkám).

Proč je tento aspekt Eminemova fenoménu tak znepokojivý? Nikdo Eminemovi ani nikomu jinému neupírá právo mít problémy – včetně toho, že se v některých případech velmi zlobí na své matky. Není však od věci si všimnout, že Eminemův hněv lze snadno zobecnit na všechny ženy – z nichž desítky milionů jsou matkami – a použít jako další zdůvodnění hluboce zakořeněné misogynie některých mužů.

Vezmeme-li v úvahu Eminemovy (a matčiny) kořeny na ekonomickém okraji „white trash“ Detroitu, je zde rozhodujícím faktorem také třída. Chudé ženy – zejména chudé barevné ženy – jsou snadnými obětními beránky mnoha společenských problémů. Eminemovi fanoušci pravděpodobně vědí jen málo o kontextu, v němž se Debbie Mathersová (která je běloška) snažila vychovávat své děti. Mohli bychom s ní mít trochu soucitu, stejně jako se to žádá od něj? Proč se neustále potýkala s finančními problémy? Jak nerovnost ve vzdělání a nedostatek pracovních příležitostí ovlivnily její život, její rodinné zkušenosti, úroveň vzdělání, její sny, její schopnost být dobrým rodičem? Jak její rozhodnutí jako ženy formoval sexismus? Jaká byla její osobní historie, včetně její historie s muži? Byla někdy zneužívána? Víme, že mnoho žen, které mají problémy se zneužíváním návykových látek, si je vytváří jako formu samoléčby proti následkům traumatu. Jaká je souvislost mezi údajným (jejím synem) zneužíváním návykových látek paní Mathersovou a její případnou viktimizační historií?“

Pokud Eminemův otec opustil jeho i rodinu, když byl Marshall malý, proč je tolik Eminemovy verbální agrese zaměřeno na jeho matku a na ženy? Pokud věříte argumentu, že Eminemova misogynie pramení z jeho problémů s matkou, tak vzhledem k chování jeho otce, proč nemá velký problém s muži? (Nápověda: odpověď souvisí se SEXISMEM.) Je snadné vinit z nedostatků svobodné matky, které se potýkají s problémy; pravicoví politici to dělají už celá desetiletí. Promyšlenější přístup by se snažil pochopit jejich těžkou situaci, a i když by takové pochopení neposkytlo žádnou omluvu pro násilnické chování (pokud ho Eminem skutečně zažil), dalo by mu tolik potřebný kontext. Bohužel tento kontext ve většině politických diskusí – a také ve filmu 8 Mile – nápadně chybí.

7. Eminem povýšil na umění slovně šikanovat a ponižovat lidi (zejména ženy a gaye) a pak tvrdit: „Jen jsem si dělal legraci.“

Ve skutečnosti mnoho Eminemových fanoušků bude tvrdit, že jeho postava Slim Shady – nebo jakékoli jeho odporné texty namířené proti ženám – jsou jen hrou. Na sofistikovanější úrovni Eminemovi obhájci – včetně řady prominentních hudebních kritiků – rádi tvrdí, že jeho ironický vtip a černý smysl pro humor je pro mnoho jeho odpůrců ztracen, protože ho údajně „nechápou“. To je to, co se jeho převážně mladým fanouškům neustále opakuje: že někteří lidé nemají sympatického „Ema“ rádi, protože nechápou jeho, osobnost, kterou si vytvořil, jeho pobuřující transgresivní humor. V porovnání s tím jsou prý jeho fanoušci mnohem víc hip, protože jsou v obraze.“

Jedním ze způsobů, jak na to mohou nefanoušci reagovat, je říct: „My to chápeme, dobře. Chápeme, že texty se obvykle nemají brát doslova. A myslíme si, že máme dobrý smysl pro humor. Jen si nemyslíme, že je vtipné, když muži agresivně žertují o vraždění a znásilňování žen a napadání gayů a lesbiček. Stejně jako si nemyslíme, že je vtipné, když běloši vtipkují rasisticky na účet barevných. Tento druh „nenávistného humoru“ není jen neškodnou zábavou – bez ohledu na to, jak chytrý je text.“

Miliony amerických dívek a žen jsou každoročně napadány muži. Podle amerického generálního lékaře je bití nejčastější příčinou zranění žen. V posledních letech se stále častěji hovoří o alarmujícím výskytu týrání ve vztazích mezi dospívajícími; podle jedné nedávné celostátní studie zažívá 20 % dospívajících dívek nějakou formu fyzického nebo sexuálního zneužívání ze strany mužů nebo chlapců. Gay-bashing je vážným problémem v celé zemi. Hudební texty a další umělecké formy mohou tyto problémy buď nějakým způsobem osvětlovat, nebo je mohou cynicky zneužívat. Eminem je pravděpodobně hlavní silou v té druhé kategorii. Omlouváme se, pokud nám to nepřipadá vtipné.“

8. Eminemova rebelská image zastírá skutečnost, že sexismus a násilí mužů na ženách udržuje zavedenou mužskou moc – není to rebelie.

Eminem byl obratně prodáván jako „rebel“, se kterým se může ztotožnit mnoho mladých lidí – zejména bílých chlapců. Ale proti čemu přesně rebeluje? Proti mocným ženám, které utlačují slabé a zranitelné muže? Všemocným gayům a lesbám, kteří dělají heterosexuálům ze života peklo? Eminemova misogynie a homofobie mají daleko k „rebelství“, ve skutečnosti jsou extrémně tradiční a konzervativní. Jako heterosexuální bílý muž v hiphopové kultuře by byl Marshall Mathers ve skutečnosti mnohem větším rebelem, kdyby rapoval o podpoře rovnoprávnosti žen a přijímání občanských práv gayů a lesbiček. Místo toho je rebelem jen ve velmi úzkém smyslu tohoto slova. Protože uráží spoustu rodičů, mohou se děti „bouřit“ proti přání svých rodičů tím, že ho poslouchají, kupují si jeho CD atd. Ironií je, že tím, že kupují Eminemovo chytré vystupování „zlého chlapce“, jsou jen poslušnými, předvídatelnými konzumenty. („Pokud chceš vyjádřit svou rebelskou stránku, máme pro tebe ten správný produkt! The Marshall Mathers LP! Přijďte si pro svého Slim Shadyho!“) Je to rebelie jako koupitelné zboží.

Pokud se však zaměříte na obsah jeho textů, je „rebelie“ prázdná. Kontext je všechno. Pokud jsi „rebel“, záleží na tom, kdo jsi a proti čemu se bouříš. KKK jsou také rebelové. Pořád se tím chlubí. Vyvěšují vlajku Konfederace (rebelů). Ale většina kulturních komentátorů by na KKK jako na vzor pubertální rebelie pro americkou mládež souhlasně nekývala, protože obsah toho, co prosazují, je tak odporný. (A Eminem by byl okamžitě vyřazen z playlistů MTV a přišel by o nahrávací smlouvu, kdyby svou lyrickou agresi odvrátil od žen a homosexuálů a začal pranýřovat barevné, židy nebo katolíky atd…) Není pravděpodobné, že když „zodpovědní“ kritici, novináři a další baviči přijímají Eminema jako „rebela“, dává jim to nahlédnout do jejich vlastního potlačovaného hněvu na ženy, do jejich vlastních nepřiznaných obav z homosexuality?

Není také pravděpodobné, že poté, co Eminem pózoval pro desítky časopiseckých layoutů s poslušně nasazeným logem swoosh korporace Nike, mu připadá zábavné, jak snadno lidé uvěří obskurní představě, že je rebel?

Jackson Katz je autorem oceňovaného vzdělávacího videa „Tough Guise: „Násilí, média a krize maskulinity“ (Violence, Media, and the Crisis in Masculinity). Jeho nové video „Wrestling With Manhood“ se Sutem Jhallym zkoumá genderovou a sexuální politiku profesionálního wrestlingu. Další informace naleznete na adrese www.mediaed.org

.