A. Bezprostřední odpověď: Hospodin skutečně požehná svým opravdovým služebníkům.

1. (1-7) Hospodin vidí povrchní pokání ostatků.

„Hledali mě ti, kdo mě nehledali;
nalezli mě ti, kdo mě nehledali.
Řekl jsem: ‚Tady jsem, tady jsem‘,
národu, který nebyl povolán mým jménem.
Po celý den jsem vztáhl ruce ke vzpurnému lidu,
který chodí po cestě, jež není dobrá,
podle svých vlastních myšlenek;
k lidu, který mě neustále dráždí k hněvu před mou tváří;
který obětuje v zahradách,
a pálí kadidlo na cihlových oltářích;
Kteří sedávají mezi hroby,
a nocují v hrobech;
kteří jedí vepřové maso,
a vývar z ohavných věcí je v jejich nádobách;
kteří říkají: ‚Držte se stranou,
nepřibližujte se ke mně,
neboť já jsem svatější než vy!‘
Ti jsou kouřem v mých nozdrách,
ohněm, který hoří po celý den.
„Hle, přede mnou je psáno:
„Nebudu mlčet, ale odplatím –
odplatím do jejich lůna –
vaše nepravosti i nepravosti vašich otců dohromady,“
říká Hospodin,
„kteří pálili kadidlo na horách
a rouhali se mi na pahorcích;
proto odměřím jejich dřívější dílo do jejich lůna.“

a. Hledali mě ti, kdo se po Mně nepídili: Židovští vyhnanci v Babylóně byli příkladem těch, kteří se po Hospodinu ptali, ale nenašli ho, protože ho většinou hledali neupřímně. Boha by však nalezli ti, kdo ho nehledali – totiž pohané.

i. Iz 63,7 až 64,12 je modlitba ostatků, vyslovená prostřednictvím proroka Izajáše. Je to jedna z nejkrásnějších a nejdojemnějších modliteb v Bibli. Přesto se zdá, že nereprezentuje srdce židovských vyhnanců v Babylonu. Bůh zde promlouvá k tomuto srdci, k srdci s povrchním pokáním.

ii. Pavel cituje tuto pasáž v Římanům 10,20-21: Izajáš je však velmi odvážný a říká: „Byl jsem nalezen těmi, kdo mě nehledali, byl jsem zjeven těm, kdo mě nehledali“. Izraeli však říká: „Po celý den jsem vztáhl své ruce k lidu neposlušnému a vzpurnému.“ A tak je to i s Izraelem. Byla to vskutku odvážná Izaiášova slova, „tak odvážná, říkají Origenes a jiní, že mimo jiné i kvůli tomu byl svými nehodnými krajany rozřezán“. (Trapp)

b. Po celý den jsem vztáhl ruce ke vzpurnému lidu: Nešlo o to, že by Hospodin ignoroval židovské vyhnance v Babylóně a jim podobné. Vztáhl k nim své ruce po celý den. Někteří odpověděli (jako Daniel nebo jako ten, kdo se prorocky modlí v Izajášovi 63,7 až 64,12), ale většina byla vzpurným lidem.

c. Kteří chodí po cestě, která není dobrá, podle svých vlastních myšlenek: To definuje, co to znamená být vzpurným lidem – jednoduše, chodit způsobem… podle svých vlastních myšlenek. Důvěřovat vlastní moudrosti, vlastnímu úsudku, vlastnímu smýšlení znamená patřit mezi vzpurný lid.

i. Tato myšlenka se opakuje na několika různých místech Písma. Ukazuje ji věta z knihy Soudců, která charakterizuje bezbožnost tehdejší doby: Každý dělal, co bylo správné v jeho vlastních očích (Soudců 17,6; 21,25). Přísloví tuto myšlenku vyjadřují takto: Je cesta, která se člověku zdá správná, ale její konec je cesta smrti (Přísloví 14,12; 16,25). Žít podle vlastních myšlenek může znít jako svoboda, ale ve skutečnosti je to otroctví. Boží řešení života podle vlastních myšlenek je zjeveno v Římanům 12,2: Proměňte se obnovením své mysli

d. Lid, který mě neustále dráždí k hněvu před mou tváří: Chování těchto lidí podle jejich vlastních myšlenek se před Hospodinem projevuje těmi nejurážlivějšími a nejnesvatějšími způsoby. Lidé obětují v zahradách modlám. Sedávají mezi hroby a porušují příkazy zakazující styk s mrtvými (Numeri 19,11). Jedí vepřové maso a pijí vývar z ohavných věcí.

i. Každý z těchto hříchů Hospodina hrubě urážel. Je tragické, ale pravdivé, že chození podle vlastních myšlenek nás vždy přivede do přímého, zjevného protikladu k Hospodinu.

e. Drž se stranou, nepřibližuj se ke mně, neboť já jsem svatější než ty: To mohli říci i uprostřed takového krajního pohoršení před Bohem. Není divu, že Bůh takové lidi považuje za kouř v mých nozdrách. Proto je jim zaslíben soud: Nebudu mlčet, ale odplatím… vaše nepravosti i nepravosti vašich otců dohromady.

i. Jak si někdo může myslet: „Jsem svatější než vy!“, když je namočen do hříchů popsaných v této pasáži? To je dramatická ukázka zaslepenosti, kterou přináší pýcha. Mohli říci: „Jsem svatější než vy!“ a myslet to skutečně vážně, protože byli naprosto zaslepení.

ii. Charles Spurgeon na tento text kázal kázání s názvem Sebespravedlnost – doutnající hromada smetí. Popisuje v něm, jak nebezpečná a zákeřná je samospravedlnost. „Navíc mají samospravedliví lidé, podobně jako lišky, mnoho triků a úkladů. Odsuzují u druhých lidí to, co u sebe považují za velmi omluvitelné. Křičeli by na druhé za desetinu hříchu, který u sebe připouštějí: určité konstituční sklony a nutnost okolností a různé okolí, to vše jim slouží jako dostatečná omluva. Kromě toho, připustíme-li, že se v některých věcech mýlí, v jiných směrech je nelze pokárat. Pokud pijí, nenadávají, a pokud nadávají, nekradou: z negace udělají hodně: pokud kradou, nejsou chamtiví a lakomí, nýbrž své zisky volně utrácejí. Jestliže smilní, přesto nesesmilňují; jestliže mluví oplzle, přesto se chlubí, že nelžou. Byli by dobře hodnoceni, protože nejsou všeobecně špatní. Neporušují každý plot, a proto se odvolávají na to, že nejsou provinilci. Jako kdyby dlužník za sto liber tvrdil, ţe je omluven, protoţe nedluţí dvě stě, nebo jako kdyby loupeţník tvrdil: „Nezastavil jsem všechny pocestné na cestě, okradl jsem jen jednoho nebo dva, a proto bych neměl být potrestán.“ To je jako kdyby dlužník za sto liber tvrdil, ţe je omluven, protoţe nedluţí dvě stě. Kdyby vám někdo úmyslně rozbil okna v obchodě, zaručuji vám, že byste nebrali jako omluvu, kdyby se hájil: „Nerozbil jsem je všechna; rozbil jsem jen jednu tabulku tabulového skla“. Omluvy, které by u lidského soudu nebyly zmíněny, jsou považovány za dostatečně dobré k tomu, aby byly předloženy Bohu. Ó, pošetilost našeho rodu!“ (Spurgeon)

iii. Spurgeon zaměřil svou pozornost také na nejnábožnější ze samospravedlivých: „Ti, kteří přicházejí s jazykem pokání, ale bez jeho ducha, jsou někdy nejspravedlivější ze všech, protože říkají: ‚Jsem v pořádku, protože nejsem samospravedlivý‘. Z domnělé absence samospravedlnosti dělají samospravedlnost. ‚Díky Bohu,‘ říkají, ‚nejsme jako ostatní lidé, ba ani jako tito samospravedliví lidé‘. Pokrytci na celé čáře.“

iv. Člověk je tak zkažený, že dokáže být samospravedlivý téměř nad čímkoli. „Tento plevel samospravedlnosti vyroste na každém hnojišti. Žádná hromada odpadků není příliš shnilá, aby na ní mohla vyrůst prokletá muchomůrka pyšného já.“ (J. M.). (Spurgeon)

2. (8-16) Zaslíbení požehnání pro pravé služebníky Páně a zaslíbení trestu pro falešné nebo povrchní služebníky Boží.

Tak praví Pán:
„Jako se v hroznu nalézá mladé víno,
a někdo říká: ‚Nezničte ho,
protože je v něm požehnání,
tak to udělám pro své služebníky,
abych je všechny nezničil.
Vyvedu potomky z Jákoba,
a z Judy dědice svých hor;
Moji vyvolení je zdědí,
a moji služebníci tam budou bydlet.
Šaron bude pastvinou pro stáda,
a údolí Achor místem k odpočinku pro stáda,
pro můj lid, který mě hledal.
„Ale vy jste ti, kdo opouštějí Hospodina,
kteří zapomínají na mou svatou horu,
kteří připravují stůl Gádovi,
a kdo připravují nápojovou oběť Menimu.
Proto vás sečtu na meč,
a všichni se skloníte k porážce,
protože když jsem volal, neodpovídali jste,
když jsem mluvil, neslyšeli jste,
ale činili jste zlo před mýma očima,
a vybrali jste si to, v čem nemám zalíbení.“
Takto tedy praví Panovník Hospodin:
„Hle, moji služebníci budou jíst,
ale vy budete hladovět; hle,
moje služebnictvo bude pít,
ale vy budete žíznit;
Hle, moji služebníci se budou radovat,
ale vy se budete stydět;
Hle, moji služebníci budou zpívat pro radost srdce,
ale vy budete plakat pro zármutek srdce,
a naříkat pro zármutek ducha.
Své jméno zanecháš jako prokletí mým vyvoleným,
neboť Pán Bůh tě zabije,
a své služebníky nazve jiným jménem,
takže ten, kdo se blahoslaví v zemi,
bude se blahoslavit v Bohu pravdy;
A ten, kdo přísahá v zemi
, bude přísahat v Bohu pravdy,
protože dřívější strasti jsou zapomenuty,
a protože jsou skryty před mýma očima.

a. „Neničte ji, neboť je v ní požehnání.“ Tak učiním kvůli svým služebníkům: Navzdory nesvaté vzpouře a pýše některých z ostatků má Bůh stále své služebníky a požehná jim a obnoví je. Budou znovu shromážděni do jeho země, neboť On říká: „Moji vyvolení ji zdědí a moji služebníci v ní budou bydlet.“ Všichni se vrátí do své země. Má zvláštní místo pro Můj lid, který Mě hledal.

i. Obraz z Izajáše 65,8 je nápadný. Jde o to, že Bůh nachází několik „dobrých hroznů“ mezi zkaženým shlukem svého lidu. Právě kvůli nim – kvůli mým služebníkům – Hospodin prokazuje požehnání a obnovuje.

ii. „Nalezené“ naznačuje, že hrozny při sběru vytékaly a že to bylo zvlášť ceněno. Proto je tu nějaké dob…. Podivuhodně tedy Hospodin nalézá pro svůj lid požehnání, oceňuje ho a střeží.“ (srov. (Motyer)

iii. „Kdyby tedy církev jasně pochopila tento prostý příklad, neodvážila by se učit o úplném zavržení Izraele. Stejně jako by zachránil Sodomu kvůli pěti spravedlivým, tak ušetří Izrael, svou vinnou révu, kvůli svým služebníkům, hroznu dobrých hroznů.“ (1124). (Bultema)

b. Vy však jste ti, kdo Hospodina opouštějí: Ne všichni jsou počítáni mezi Hospodinovy služebníky. Ti jsou určeni k soudu, protože když jsem volal, neodpovídali jste, když jsem mluvil, neslyšeli jste, ale činili jste zlo před mýma očima a vybrali jste si to, v čem nemám zalíbení. Ke všem jejich ostatním hříchům se přidává hřích, že prostě odmítají naslouchat Božímu napomenutí.

i. Jedna věc je, že upadneme do hříchu kvůli slabosti nebo nevědomosti; takový hřích je skutečně hříchem a Bůh s ním musí jako s takovým jednat. Ale odmítnout reagovat na usvědčení Ducha svatého je mnohem horší. Stačí, když se řítíte po dálnici příliš rychle; horší je ignorovat blikající červená světla ve zpětném zrcátku.

ii. Vlk o Gádovi a Menim: „Přinášeli oběti bohům ‚Štěstí‘ a ‚Osudu‘, takže jejich osudem bude meč.“

c. Hle, moji služebníci budou jíst, ale vy budete mít hlad: Kvůli tomu budou praví Boží služebníci mezi ostatními požehnáni, ale falešní služebníci budou prokleti. Proč? Je to nutné, aby ten, kdo se blahoslaví v zemi, se blahoslavil v Bohu pravdy. Jestliže Bůh neodmění své pravé služebníky a prokleje své falešné služebníky, pak se Bůh neukáže jako Bůh pravdy.

i. Bůh pravdy je doslova „Bůh (Amen) … Bůh, který říká ‚amen‘ ke všem svým slibům, čímž potvrzuje jejich skutečnost a svou důvěryhodnost, že je dodrží“. (Motyer)

B. Konečná odpověď: Pán vykoupí a přetvoří celé stvoření.

1. (17-19) Zaslíbení nových nebes a nové země.

Hle, stvořím nová nebesa a novou zemi,
a na dřívější se nebude vzpomínat a nepřijde na mysl.
Ale radujte se a jásejte navěky z toho, co stvořím;
neboť hle, stvořím Jeruzalém jako radost,
a jeho lid jako veselí.
Jásat budu v Jeruzalémě,
a radovat se ve svém lidu;
nebude v něm už slyšet hlas pláče,
ani hlas pláče.

a. Hle, stvořím nová nebesa a novou zemi: Jako konečnou odpověď na problém lidského hříchu Bůh stvoří nová nebesa a novou zemi. K tomu dojde po miléniu, slavné tisícileté vládě Ježíše Krista, kdy právě tato země a nebe zaniknou a Bůh stvoří nová nebesa a novou zemi.

i. Bůh stvoří nová nebesa a novou zemi. Petr použil toto zaslíbení, aby věřící povzbudil ke svatému životu: My však podle jeho zaslíbení očekáváme nová nebesa a novou zemi, v nichž přebývá spravedlnost (2Pt 3,13). V knize Zjevení to vidí i Jan: Viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly. Také moře už nebylo (Zj 21,1).

ii. Z Janových souvislostí vidíme, že toto nové nebe a nová země přichází po soudu nad Velkým bílým trůnem (Zj 20,11-15) a není spojeno s tisíciletou zemí, ale s věčným stavem. Kdybychom se měli řídit pouze Izajášovým výrokem, automaticky bychom toto nové nebe a novou zemi spojovali s tisíciletou zemí, protože hned po Iz 65,17-19 jasně nacházíme popis tisícileté země. Na základě toho, co nacházíme ve 2Pt a ve Zjevení, však musíme vidět, že Izajáš má ve zvyku prorocky rychle přecházet z jednoho časového rámce do druhého, když v Iz 65,17 mluví o věčném stavu a v Iz 65,20-25 o tisícileté zemi.

b. A na dřívější se nebude vzpomínat ani nepřijde na mysl: To je další náznak toho, že Iz 65,17 nemluví o tisícileté zemi. Jiné pasáže Písma, které se týkají tisíciletí, ukazují, že na zemi bude určitá vzpomínka na dřívější časy. Celý chrámový rituál existující na tisícileté zemi (Ezechiel 40-46) bude vzpomínkou na dřívější dny levitských obětí. Dřívější národy světa zůstanou (po soudu) a budou sloužit Hospodinu a Izraeli (Žalm 72).

c. Stvořím Jeruzalém jako místo radosti: Ve věčném státě, v novém nebi a nové zemi, bude Jeruzalém. Zjevení popisuje – v ohromujících obrazech – sestup nového Jeruzaléma z nebe na novou zemi (Zj 21,2-27). Právě v tomto Jeruzalémě, věčném novém Jeruzalémě, už v něm nebude slyšet hlas pláče ani hlas křiku.

i. Jan toto zaslíbení jasně spojuje s Novým Jeruzalémem: A Bůh setře každou slzu z jejich očí; už nebude smrti ani zármutku ani pláče. Nebude už bolesti, neboť dřívější věci pominuly (Zj 21,4).

2. (20-25) Požehnaný stav tisícileté země.

„Už nebude žít nemluvně odtud jen několik dní,
ani stařec, který nenaplnil své dny,
neboť dítě zemře ve sto letech,
ale hříšník, který je starý sto let, bude proklet.
Budou stavět domy a obývat je;
budou vysazovat vinice a jíst jejich plody;
nebudou stavět a jiný obývat;
nebudou vysazovat a jiný jíst;
neboť jako jsou dny stromu, tak budou dny mého lidu,
a moji vyvolení budou dlouho užívat díla svých rukou.
Nebudou pracovat nadarmo,
nebudou plodit děti pro soužení,
neboť budou potomky Hospodinových požehnaných,
a s nimi jejich potomstvo.
„Stane se,
že dříve než zavolají, já odpovím,
a dokud budou mluvit, já vyslyším.
Vlk a beránek se budou pást spolu,
lev bude jíst slámu jako vůl,
a prach bude potravou hada.
Nebudou škodit ani ničit na celé mé svaté hoře,“
říká Hospodin.

a. Žádné dítě odtud už nebude žít jen několik dní, … neboť dítě zemře ve věku sta let: Rychle – jak je prorockým zvykem – Izajáš přeřadí a nyní nemluví o věčném stavu, ale o tisícileté zemi. Na tisícileté zemi se bude umírat, ale v proměněné biologii a ekologii světa pod vládou Ježíše Krista budou lidé žít neuvěřitelně dlouho, stejně jako v dobách před potopou.

i. V tisícileté zemi budou lidé žít tak dlouho, že pokud někdo zemře ve věku sta let, budou ho lidé považovat za prokletého.

b. Budou stavět domy a obývat je, budou vysazovat vinice a jíst jejich plody: Tisíciletá vláda Ježíše Krista nebude jen dobou biologické proměny; bude to také doba společenské proměny, kdy na zemi zavládne dokonalá spravedlnost. Už nikdy nebude nikdo okrádán o plody své práce. Když si postavíte dům, nikdo vám ho neukradne. Tento dům budete obývat. Pokud vysadíte vinici, nikdo vám její plody neukradne. Budete jíst jejich plody. Bůh slavně zaslibuje: Moji vyvolení budou dlouho požívat dílo svých rukou.

i. Možná to nezní jako mnoho, ale pro ty, kdo žijí v hluboce nespravedlivé době, zní tato prostá spravedlnost jako zázrak.

ii. Jedním z významných důvodů, proč bude na tisícileté zemi existovat taková spravedlnost, je to, že satan bude po těchto tisíc let spoután a nebude moci na zemi působit své ničivé zlořády (Zjevení 20,1-3).

c. Nebudou pracovat nadarmo a nebudou rodit děti pro soužení, neboť budou potomky Hospodinových požehnaných a jejich potomstvo s nimi: V tisícileté zemi se budou rodit děti a vychovávat děti, a to je další známka toho, že nejsme ve věčném stavu. Ve věčném stavu se neženíme ani nevdáváme, ale jsme jako Boží andělé v nebi (Mt 22,30). V tisícileté zemi jsou ti, kterým je dovoleno vstoupit, požehnáni Pánem a oni a jejich potomci budou obývat zemi.

d. Stane se, že dříve než budou volat, já odpovím, a dokud budou mluvit, já vyslyším: Tisíciletá vláda Ježíše Krista nebude jen dobou biologické a sociální proměny. Bude to také doba hluboké duchovní proměny a intimity. Bude zde bezprostřední a stálý pocit Boží přítomnosti a jeho poznání pokryje celou zemi (Iz 11,9).

i. To neznamená, že všichni na tisícileté zemi budou spaseni; pouze to, že možnost takového blízkého vztahu bude široce využívána. Víme, že ne všichni budou během tisícileté země spaseni, protože:

– Na konci doby tisícileté země je satan propuštěn ze svého vězení a nachází na zemi mnoho ochotných služebníků (Zj 20,7-9), které shromažďuje k poslední – a nápadně marné – vzpouře proti Bohu.

– Zachariáš 14,16-19 a Žalm 2 popisují pevnou vládu Mesiáše během tisícileté země, který se rozhodně vypořádá s těmi, kdo se nepodrobí jeho vládě, a prosadí spravedlnost na celé zemi.

ii. I když na tisícileté zemi nebudou všichni spaseni, můžeme předpokládat, že poměr bude obrácený. Dnes je zachráněn jen zbytek, protože mnoho je povolaných, ale málo vyvolených (Mt 22,14) a široká je cesta, která vede do záhuby, a je mnoho těch, kteří po ní jdou. Protože úzká je brána a těžká je cesta, která vede k životu, a je málo těch, kdo ji nacházejí (Mt 7,13-14). V tisícileté zemi budou nemnozí ti, kdo neznají Pána a nejsou spaseni.

iii. Jedním z důvodů, proč je na tisícileté zemi většina spasena a zná Pána, je to, že ne všichni, kdo přežili Velké soužení, smějí tisíciletou zemi obývat. Po Velkém soužení – které při soudu sníží počet obyvatel země nejméně o třetinu (Zj 9,15.18) – se Ježíš Kristus vrátí na zem a při soudu národů určí, kdo bude smět zalidnit tisíciletou zemi (Mt 25,32-34). Tisíciletá země bude mít „prověřené“ obyvatelstvo, které z hlediska spravedlnosti nebude dokonalé, ale lepší než současná země.

e. Vlk a beránek se budou pást společně: Tisíciletá země bude také svědkem pozoruhodné ekologické proměny. Dravci již nebudou pronásledovat své oběti. Místo toho spolu budou vycházet i vlk a beránek a lev bude jíst slámu jako vůl.

f. „Nebudou škodit ani ničit na celé mé svaté hoře,“ praví Hospodin: To je slavný výsledek proměny, k níž dojde během tisícileté země. Svět bude jiný biologicky, duchovně, sociálně i ekologicky.

i. Bible mocně hovoří i o dalších aspektech tisícileté země. Je tragické, že církev v průběhu dějin často ignorovala nebo popírala zaslíbení o tisícileté vládě Ježíše Krista. Raná církev až do Augustina téměř všeobecně věřila v Ježíšovu pozemskou, historickou vládu, která bude zahájena jeho návratem. Tyconius (na konci 300. let) byl prvním, kdo vlivně prosazoval spiritualizovaný výklad a tvrdil, že toto tisíciletí je nyní (amilenialismus). Jeho názor převzal Augustin, římskokatolická církev a většina reformačních teologů. Z amilenialismu vyrostlo učení postmilenialismu, které je jeho odnoží a říká, že milénium nastane v tomto věku před Ježíšovým příchodem – ale že ho uskuteční církev. Jasným biblickým učením však není amilenialismus ani postmilenialismus, ale to, co se nazývá premilenialismus – učení, že Ježíš Kristus se vrátí na tuto zemi ještě před tisíciletou zemí a přímo ji založí a bude ji řídit. Ve Starém zákoně je více než 400 veršů ve více než 20 různých pasážích, které pojednávají o této době, kdy Ježíš Kristus bude osobně vládnout a kralovat nad planetou zemí.

– Král David bude mít v tisícileté zemi významné místo (Izajáš 55,3-5; Jeremiáš 30,4-11; Ezechiel 34,23-31; Ezechiel 37,21-28 a Ozeáš 3,5).

– V tisícileté zemi bude pro národní Izrael požehnání a bezpečí (Amos 9,11-15).

– Tisíciletí dobou čistoty a oddanosti Bohu (Zachariáš 13,1-9).

– Izrael bude v tisícileté zemi významným národem (Ezechiel 17,22-24).

– V tisícileté zemi bude obnoven chrám a obnovena chrámová služba (Ezechiel 40-48, Ezechiel 37,26-28, Amos 9,11 a Ezechiel 20,39-44).

– Nový zákon výslovně slibuje doslovnou vládu Ježíše Krista (Lk 1,32-33).

– Ve vzkříšeném stavu dostanou svatí na tisícileté zemi zodpovědnost podle své věrné služby (Lukáš 19,11-27, Zjevení 20,4-6, Zjevení 2,26-28; Zjevení 3,12, Zjevení 3,21 a 1. Korintským 6,2-3).