Nad malým a nenápadným městečkem Colditz v Sasku se tyčí zámek v renesančním stylu s barvitou, ale ponurou historií. Zámek, který nechal ve středověku postavit německý král Jindřich IV. a který byl domovem kurfiřtů císaře Svaté říše římské, získal mezinárodní proslulost v době, kdy sloužil jako hrozivý zajatecký tábor během druhé světové války.

Zámek Colditz (Schloss Colditz), který se nachází hluboko v srdci nacistického území, asi 400 mil od hranic, na vrcholu 255 metrů vysokého útesu, pod nímž protéká řeka Mulde, byl přísně střeženým vězením, které Němci považovali za bezpečné pro útěk. Byla známá jako Oflag IV-C a byli v ní drženi především vysoce postavení spojenečtí důstojníci a ti, kteří opakovaně uprchli z jiných méně zabezpečených táborů. Stalo se v podstatě vězením plným útěkářů.

Neproniknutelné hradní zdi o tloušťce 7 stop a strmé skály neodradily vězně v Colditzu, kteří vymýšleli složité únikové techniky a přicházeli s důmyslnými a rafinovanými strategiemi. Naneštěstí pro Němce bylo během války podniknuto 300 pokusů o útěk z této nepřekonatelné pevnosti – více než 30 z nich bylo úspěšných. Zavedená přísná bezpečnostní opatření nepočítala s naprostou drzostí a lstivostí vězněných důstojníků. Vychytralost vězňů znamenala, že strážní museli být neustále ve střehu, ať už šlo o tunelování, převlékání se do kříže nebo konstrukci kluzáku.

Po osvobození americkými vojsky v roce 1945 se vzpomínky uprchlých vězňů staly inspirací pro desítky filmů, televizních inscenací, videoher a dokonce i stolních her. Zejména vzpomínky důstojníka britské armády Pata Reida se staly inspirací pro film Příběh z Colditzu. K dalším dílům patří filmy The Birdmen, Escape from Colditz a televizní pořad Colditz z roku 2005.