Tento týden BBC ukázala práci podvodníků v indickém call centru, kterou natočil aktivista, jenž se naboural do bezpečnostních kamer společnosti. Bylo vidět, jak se zaměstnanci smějí svým obětem v USA a ve Velké Británii. Kdo však tito podvodníci jsou a jak své jednání ospravedlňují?
Za zrcadlovými slunečními brýlemi mi Piyush vypráví, jak vydělal čtvrt milionu dolarů.
„Byly to snadné peníze,“ říká a podrobně popisuje, jak si kupoval luxusní auta a nosil značkové oblečení.
Piyush ze skromných poměrů vydělal jmění tím, že podvedl nevinné oběti na druhém konci telefonu.
„Abychom se stali rockovou hvězdou, musíme něco udělat,“ říká.
„Stát se zlodějem?“ ptám se. Zeptám se.
„Jasně,“ odpoví chladně.
Piyush se se mnou setkává v bytě svého přítele v jedné z nejbohatších čtvrtí Dillí. Skupina mladých mužů, se kterými jsem si přišel popovídat, má jedno společné – pracovali v indickém průmyslu podvodných call center.
Země je známá tím, že do legálních call center se zadávají zakázky ze západních zemí, ale existuje i její prosperující temná stránka.
Devět let po ukončení vysoké školy byl Pijuš její součástí. „Nikde jinde jsem práci nedostával a peníze a pobídky byly dobré,“ říká.
Společnost, pro kterou Piyush pracoval, provozovala takzvaný „podvod s technickou podporou“. Posílala lidem na obrazovku vyskakovací okno s informací, že jejich počítač byl napaden „pornografickým virem“ nebo jiným malwarem, a dávala jim číslo na linku pomoci, kam mají zavolat.
Když se ozvali panikařící zákazníci, Piyush a jeho kolegové je dojili o peníze, aby vyřešili problém, který ve skutečnosti neexistoval.
Piyush mi říká, že podvádět lidi je „umění“.
„Dříve jsme se zaměřovali na staré lidi,“ říká.
„V USA je spousta starých lidí, kteří nemají rodiny, jsou sami a jsou postižení, takže je velmi snadné je podvést.“
Podívám se na toho muže sedícího naproti mně v pytlovitých džínách a hipsterském tričku a přemýšlím, jak může být tak bezcitný. Jak by se cítil, kdyby se jeho vlastní prarodiče stali obětí podvodu, ptám se?“
„Jo, cítil bych se špatně,“ říká. „Udělal jsem to, protože jsem potřeboval peníze, a to je všechno.“
Piyush mi vypráví, jak jednou donutil ženu, aby mu předala svou poslední stovku, jen aby se mohl setkat s cílem. Pro ni na druhém konci světa to byly Vánoce. „Vzal jsem si těch 100 dolarů a ona při placení hodně plakala. Jo, to byl nejhorší hovor, jaký jsem kdy zažil,“ říká.
Špehování podvodníků
Kamarád Jim Browning se naboural do call centra v Dillí, které provozuje Amit Chauhan, a natočil toto video:
Čtenáři ve Velké Británii mohou kliknout zde a podívat se na dokument Rajiniho Vaidyanathana z pořadu Panorama
Call centrum, které se v pořadu objevilo, bylo o několik dní později přepadeno policií – Amit Chauhan je nyní ve vazbě
Piyush si dále založil vlastní call centrum. Řekl mi, že to bylo snadné. Pronajal si kancelářské prostory a pronajímateli řekl, že zakládá marketingovou firmu. Jeho zaměstnanci pracovali dlouho do noci kvůli časovému rozdílu s USA, takže v okolí bylo jen málo dalších lidí, kteří by se mohli ptát, co mají za lubem.
Jako šéf Pijuš neustále vymýšlel nové způsoby, jak ze zákazníků vymámit peníze. Vypracoval scénář dalšího podvodného schématu, známého jako IRS scam, který spočíval v tom, že lidem v USA volal a tvrdil jim, že dostanou zpět tisíce dolarů na daních, pokud nám nejprve předají 184 dolarů.
„Říkali jsme jim, že pokud nezaplatí, přijde k nim domů policie a zatkne je!“ říká.
Když začínal, dostával Pijuš za každý dolar prodeje jednu rupii. Takže za podvod za 100 dolarů dostával jen 1,25 dolaru (1 Kč).
Jakmile se však stal šéfem, peníze se mu jen hrnuly. V některých „šťastných měsících“ si domů odnesl 50 000 dolarů (40 000 liber).
Další bývalý podvodník, Sam, se k podnikání dostal nechtěně.
Nezaměstnanost v Indii je nyní vyšší než po celá desetiletí, a tak když Sam hledal svou první práci, poděkoval kamarádovi, že mu řekl o místě, kde by si mohl vydělat slušné peníze, aniž by se příliš nadřel.
Na pohovoru mu bylo řečeno, že se jedná o práci prodejce, který bude zákazníkům v USA nabízet své výrobky.
Ještě během školení, jak mluvit se zákazníky, si uvědomil, do čeho jde.
„Po měsíci, když jsme se skutečně dostali do prodeje, když jsme měli jít do ostrého provozu, tak jsme zjistili, že je to celé podvod,“ vypráví.
V té době už Sam cítil, že je pozdě vycouvat.
„Vydělával jsem víc peněz než absolvent MBA, a to nemám vysokoškolský titul,“ vzpomíná.
„Hodně jsem pil, hodně jsem pařil, co s těmi penězi chcete dělat, když doslova nemáte žádné plány do budoucna?“
Stejně jako někteří další podvodníci, se kterými jsem mluvil, i Sam zápasil se svým svědomím, ale říkal si, že se zaměřuje jen na bohaté.
„Musel jsem si být prostě jistý, že mi zákazníci nedávají peníze za jídlo… takže jsem vždycky nadhazoval těm velkým, kteří si to mohou dovolit,“ říká.
Dokázal prý odhadnout něčí příjem podle toho, „jak mluví, jaké věci má v počítači“.
„Je v pořádku okrádat lidi, když si myslíš, že si to mohou dovolit,“ ptám se? „Ano,“ odpovídá sebejistě.
Sam říká, že je stále v kontaktu s některými lidmi, o kterých rozhodl, že jsou příliš chudí na to, aby je podvedl, včetně matky tří dětí, která pracovala ve fast foodu v USA.
Teď jí pomáhá s případnými problémy s počítačem a je na seznamu jejích vánočních přání.
Sam říká, že si díky vysokému platu získal respekt u svého otce, na kterého se už nemusel spoléhat, že mu dá hotovost.
Když si povídáme, nakloní se ke mně a ukáže mi hodinky na zápěstí, které mají hodnotu asi 400 dolarů. Byl to dárek od jeho šéfa za splnění cílů.
Ale jeho otec – a přátelé – nevěděli, jak k takovému bohatství přišel. „Když se mě ptali, co dělám, řekl jsem jim, že pracuji pro IT firmu jako prodejce,“ říká.
Šest měsíců po nástupu do zaměstnání provedla policie razii v call centru, kde Sam pracoval, a musel ho zavřít. Sam unikl zatčení a během několika dní si zajistil zaměstnání v jiném podobném podniku.
Jeho šéfové byli zadrženi na necelý den a on se domnívá, že jen obnovili podnikání pod jiným jménem. Pro takové firmy je snadné fungovat v utajení, říká mi, a proto v tom pokračují.
Sam má nyní práci u renomované technologické společnosti a svět podvodů už dávno opustil. Říká, že se rozhodl se mnou otevřeně mluvit, aby apeloval na další jemu podobné, aby se věnovali legální práci, která z dlouhodobého hlediska nabízí lepší vyhlídky – a kde vám nehrozí zatčení.
Na rozdíl od Sama Pijuš svou práci před rodinou neskrýval.
„Všechno jsem jim řekl. Věděli, že hodně vydělávám, a byli rádi,“ říká.
Když se podívám na jeho džíny, vidím našitou nášivku s nápisem „využij každou šanci“.
Po téměř deseti letech podvodů však i on skončil, protože se obával policejních zátahů. Má štěstí, že ho nikdy nechytili, a nyní svých činů lituje.
„Cítil jsem se tehdy dobře,“ říká. „Když se na to dívám zpětně, už se tak dobře necítím.“
Piyush použil své výdělky na založení dalších legálních obchodů – ale nakonec o všechno přišel.
„Pak už to nešlo,“ říká.
„Takže bych řekl, že to byla karma.“
Piyush a Sam jsou pseudonymy
Mohlo by vás také zajímat:
Předstírá, že má dítě k adopci – pomůže jí to zastavit?“
Podívejte se, co se stalo.