Ed Miliband je zpět, ale přiznává, že někteří lidé se budou ptát: proč? Muž, který porazil svého staršího bratra v nejslavnější epizodě politické bratrovraždy v britských dějinách a poté dovedl Labouristickou stranu ke katastrofální volební porážce, vstřícně naznačuje, jak by mohl vypadat náš rozhovor, v němž budeme diskutovat o jeho návratu do první linie: „Relikvie, nebo relevantní? To by mohl být váš titulek!“

Pět let v politické divočině zostřilo Milibandův apetit. Muž, kterému bulvár přezdívá „Rudý Ed“, se vrátil do vrcholného labouristického týmu a dostal za úkol navrhnout budoucnost strany pro postkovidskou britskou ekonomiku, přičemž do jeho kompetence spadá i podnikání a klimatické změny. Padesátiletý Miliband trvá na tom, že svět je úplně jiný než onu strastiplnou noc v roce 2015, kdy v zoufalství opustil politickou scénu. „Reformovat kapitalismus je těžké a existuje proti tomu velký odpor,“ říká. „Ale myslím, že nálada se změnila.“

Tvrdí, že zatímco finanční krach nebyl dostatečným spouštěčem zásadních změn, sociální úzkost odhalená brexitem a křehkost globálního systému, kterou odhalila koronavirální krize, proměnily politickou krajinu. Je přesvědčen, že Británie je nyní připravena přijmout jeho vizi aktivního státu pracujícího v „partnerství“ se soukromým sektorem a řídícího zelenou revoluci. „Představa, že stát prostě ustoupí z cesty, a to pak zajistí úspěch, byla touto krizí pohřbena,“ říká. „Viděli jsme, že stát a podniky nutně spolupracují.“

Vnímání Milibanda prošlo v posledních letech také proměnou. Přiznává, že tlak v čele labouristů z něj udělal něco jako automat. Byl široce vykreslován jako nešťastná postava, která zřejmě není schopna sníst sendvič se slaninou a jejíž představa o dobrém kousku spočívá v tom, že vyryje řadu slibů na devítimetrovou desku z vápna, kterou média radostně nazvala „EdStone“.

Dnes je však ve videorozhovoru ze svého domu v severním Londýně celý živý – jeho ruce jako by byly v permanentním pohybu -, sebeironický a žertovný a náš rozhovor zasypává výrazy. „Co je to za zasranou otázku?“ expostuluje v jednu chvíli.

Reforma kapitalismu je tvrdá a je proti ní velký odpor. Ale myslím, že se nálada změnila

„Je to zvláštní pocit, jak moc se všechno změnilo,“ říká Abby Tomlinsonová, která v roce 2015, kdy byla studentkou šesté třídy (příznačně nyní pracuje v komunikaci), založila hnutí „Milifandom“, aby se postavila jeho obrazu v médiích. „Nyní ho lidé vnímají jako někoho, kdo je pro smích, kdo umí vtipkovat. Má dobré, inteligentní nápady a má bohaté znalosti a zkušenosti.“

Je to ale opravdu dost na to, aby měl Milibandův druhý příchod výrazný dopad?

Jakákoli Milibandova renesance se zdála velmi nepravděpodobná v květnu 2015, kdy rezignoval na funkci předsedy labouristů poté, co stranu dovedl ke katastrofální porážce, která jí přinesla čistou ztrátu křesel při pouhých 30 procentech hlasů. „Byl jsem mírně zklamaný,“ říká s ironickým úsměvem. „Dobře, byl jsem dost zničený. Cítil jsem, že to bylo zničující i pro zemi.“

Na jeho místo strana vybrala krajně levicového řadového outsidera Jeremyho Corbyna, což byl částečně důsledek Milibandova rozhodnutí umožnit řadovým členům větší vliv na volbu lídra. Zatímco labouristé mířili hlouběji do své ideologické – a volebně neplodné – komfortní zóny, Miliband odjel za přáteli do Austrálie, nechal si narůst plnovous a přemýšlel o svém selhání.

Málo útěchy mu přináší skutečnost, že po jeho odstoupení se na labouristickou půdu přesunuli lídři konzervativců Theresa Mayová a Boris Johnson, aby přijali některé z jeho politik, včetně omezení cen energií a aktivnějších státních zásahů, vyšších veřejných výdajů a regionálního aktivismu. „Ospravedlnění mi moc nepomáhá,“ říká.

Corbyn na svou loňskou rozhodující volební porážku slavně reagoval tvrzením, že „vyhrál spor“, ale Miliband nehodlá následovat jeho příkladu. „Přijímám odpovědnost za to, že jsem ty volby prohrál,“ říká. „Názor, že show byla skvělá, ale publikum bylo slabé, nepovažuji za správný. Myslím, že jsem nebyl dost odvážný… Chuť po změně byla větší, než jsem si možná uvědomoval.“

Naopak prosazoval měkký levicový program, v němž sliboval, že se postaví ekonomickým „dravcům“, omezí privatizované monopoly a provede určité omezené přerozdělování. Nedokázal nabourat hlavní poselství Konzervativní strany Davida Camerona, že země potřebuje více úspor, aby vyřešila nepořádek, který po sobě zanechal finanční krach, ani odhalit nebezpečí, které pro ekonomiku představuje Cameronův příslib referenda o brexitu, proti němuž se postavili labouristé.

„Byla tu skromná sociálnědemokratická reforma, což je v podstatě to, co jsem nabízel, oproti hazardu s evropským referendem,“ říká. „Noviny jako FT daly přednost hazardu a myslím, že poměrně hodně podnikatelů dalo přednost hazardu. Myslím, že ten hazard podcenili.“

Přiznává, že některé aspekty vrcholné funkce nezvládl dobře. „Myslím, že být předsedou labouristické strany je něco, co na mě vyvíjí velký tlak, a myslím, že jsem tomu asi příliš podlehl.“ Říká, že se občas choval „roboticky“, zoufale se snažil vypadat jako premiér v očekávání a každý sendvič se slaninou považoval za katastrofu, která se může stát.

I po porážce však Miliband „nikdy nepřemýšlel o odchodu z politiky“. Rozhodl se nenásledovat svého otce Ralpha Milibanda, známého marxistického akademika, do věže ze slonoviny a místo toho se vrátil do zadních lavic jako poslanec za Doncaster North. A pak se proti očekávání všech stalo něco pozoruhodného. „Veřejnost zjistila, že jsem osobnost,“ usmívá se a ruce si zatlačuje hluboko do lehce prošedivělých vlasů.

Představu, že stát prostě jde z cesty, tato krize pohřbila

Jak měl Miliband brzy připomenout, nic nemá britská veřejnost raději než poražené. Tam, kde se dříve jeho akademické vystupování a občasný přihlouplý vzhled ukázaly jako volební přítěž, nyní v kombinaci s vosím a dosud potlačovaným smyslem pro humor vytvořily mnohem zajímavější balíček. Jeden z prvních náznaků tohoto přerodu se objevil v roce 2017, kdy Miliband spolu s moderátorem Geoffem Lloydem spustil podcast Reasons to be Cheerful, sympatický pohled na politické ideje, v němž vlastní vymyšleného psa jménem „Chutney“, a dokonce propukl v interpretaci písně We All Stand Together od Paula McCartneyho & The Frog Chorus. Podle Milibanda má podcast 60 000-80 000 posluchačů týdně.

Další nabídky začaly přicházet z nepravděpodobných míst, vzpomíná Miliband, včetně nabídky na televizní reality show, kde „jste se museli dostat do formy a pak ukázat své fit tělo“. Tu odmítl, stejně jako možnosti vystupovat v dalších pořadech, jako je Drive, Dancing on Ice a – jak arci poznamenává – „after-show“ večírek v pořadu I’m a Celebrity. „Jo, a Celebrity Bake Off.“ Když Miliband vyjmenovává, zdá se, že se mu ulevilo, že veřejnost nakonec poznala jeho jinou tvář. Požadavky na vedení labouristů ho, jak taktně říká, dostaly „do určitého prostoru s určitou osobou, což může být problematické“.

Milibandovo období v čele labouristů skončilo špatně, ale začalo také za těch nejhorších okolností. Byl to teplý konec éry New Labour, kdy skončila třináctiletá nadvláda této strany v britské politice, když 25. září 2010 vystřídal Gordona Browna. V den plný mučivého dramatu nečekaně porazil svého staršího bratra Davida Milibanda, bývalého ministra zahraničí, a převzal stranickou korunu.

Reptavý úsměv na tváři poraženého bratra vypovídal o rodině rozvrácené ambicemi. David odešel ze země a začal pracovat pro nevládní organizaci Mezinárodní záchranný výbor v New Yorku, kde zůstává i po deseti letech. Mezitím někteří členové blairistického křídla Labouristické strany, kteří v Davidovi viděli svého kandidáta na pokračování, nikdy neodpustili Edovi, který byl považován za věkově i zkušenostmi mnohem mladšího z obou sourozenců. „Byl to snad nejhůře přizpůsobený, špatně obsazený, ustrašený, nekvalifikovaný a nesoudný vůdce v dějinách labouristů,“ říká jeden z bývalých labouristických ministrů.

Milibandovi kritici mu nadále přičítají odpovědnost za podle nich promarněných pět let pod Corbynem, který těžil z Milibandovy reformy, podle níž byli labouristé voleni podle zásady „jeden člen, jeden hlas“, přičemž lidé se mohli za 3 libry zaregistrovat jako příznivci a hlasovat.

„Ve straně panuje obrovská vřelost vůči Edu Milibandovi, ale mnozí mu stále vyčítají změny pravidel, které vedly ke corbynismu, a to, že se nedokázal postavit výpadům levice, když byl lídrem,“ říká Paul Richards, spoluzakladatel blairovské volební skupiny Progress.

Když Miliband proseděl Corbynova léta, někteří členové hlavního proudu strany se domnívali, že měl svého nástupce kritizovat důrazněji, zejména za to, jak se během jeho působení mohl rozvíjet antisemitismus. „Pro naši stranu to byly velmi zlé časy,“ přiznává Miliband, který je synem polsko-židovských přistěhovalců. „Myslím, že Jeremy sám uznal, že se s tím vypořádával příliš pomalu.“

Říká, že se ozval, ale potvrzuje, že antisemitismus nebyl důvodem, proč nesloužil v Corbynově týmu, a že o tom uvažoval. „Spíš na to prostě nebyl ten správný čas. Když děláte takovou práci, jako je být lídrem, tak to z vás vyprchá.“

Miliband v současné době působí ve stranické revizi, která zkoumá, proč labouristé tak těžce prohráli loňské volby, ale říká, že některé závěry jsou již zřejmé. „Je tu celá řada faktorů… a myslím, že – stejně jako bylo v roce 2015 problémem mé vedení – tak bylo v roce 2019 Jeremyho.“ Přiznává, že jedním z faktorů byl i brexit a že existovaly „skutečné pochybnosti o realizovatelnosti toho, co jsme říkali“.

Zatímco Miliband procházel svým osobním přerodem, zdálo se, že i politická debata o otázkách, jako je životní prostředí, se posunula zpět jeho směrem. Jako ministr pro změnu klimatu v minulé labouristické vládě věří, že Covid-19 by mohl být spouštěčem zelené revoluce ve Spojeném království. „Tato krize věci nabíjí a podtrhuje potřebu, abychom postupovali rychleji. Musíme vrátit mladé lidi do práce. To, co mohou lidé udělat, pokud jde o zelenou energii a přírodu, je podle mého názoru naprostým základem.“

Jeho rozhodnutí vrátit se v dubnu do čela strany, když mu nový předseda labouristů Keir Starmer nabídl post stínového ministra pro obchod, energetiku a průmyslovou strategii, odráží toto přesvědčení, že Británie je na prahu velkých změn. Tvrdí, že kumulativní účinek finančního krachu z roku 2008, nespokojenost veřejnosti se současným stavem vyjádřená v referendu o brexitu v roce 2016 a otřesy způsobené Covidem-19 činí hluboké reformy nevyhnutelnými, a říká, že klíčovou roli musí sehrát stát. Jako příklad uvádí rekvalifikaci propuštěných výrobců leteckých motorů Rolls-Royce: „Mohli by být neuvěřitelně užiteční pro budoucnost našeho průmyslu obnovitelných zdrojů energie.“

Miliband je také obdivovatelem Starmera, bývalého ředitele státního zastupitelství, kterého v roce 2015 povzbudil ke kandidatuře do parlamentu a kterého popisuje jako „neuvěřitelně slušného chlapa s neuvěřitelně dobrými hodnotami“. A přesto přiznává: „Popravdě řečeno, musel jsem si svůj návrat nyní dobře rozmyslet, protože moje poslední zkušenost z první linie byla dost plná.“

Dodává, že jeho manželka, soudkyně nejvyššího soudu Justine Thorntonová, „by s tímto popisem mohla souhlasit“. Jejich synům Samovi a Danielovi je devět a jedenáct let. „Jsou to dost kritické roky. Nedoporučoval bych prohrát volby, ale jednou z mých předností bylo, že mi to umožnilo být řádným otcem a manželem. Jsou to tedy těžká dilemata. Ale jsem rád, že jsem se rozhodl vrátit.“

Takže Ed Miliband je zpět. Zda dokáže labouristům v příštích volbách pomoci překonat osmdesátičlennou většinu toryů a realizovat některý z výše uvedených nápadů, zůstává velkou otázkou. „Myslím, že je to velká hora, kterou musíme zdolat, o tom bychom si neměli dělat žádné iluze,“ říká. „Ale myslím si, že toto je okamžik přehodnocení. Je třeba vyjít ven, předložit své argumenty a zjistit, jak na tom jsme.“

Věří, že pod Starmerovým vedením existuje alespoň vyhlídka, že strana po pěti letech „neuvěřitelně škodlivého frakcionářství“ představí v příštích volbách jednotnou frontu. „Většina lidí říká: ‚Pohřběme naše rozdíly,'“ dodává. „My jsme dobří v pohřbívání našich podobností.“

Myslím si – stejně jako bylo moje vedení problémem ın 2015 – tak Jeremyho v roce 2019

Starmer si zatím dal za úkol působit státnicky a odsunout Corbynitovy na vedlejší kolej, aniž by to vytruboval do světa. Nový šéf labouristů stejně jako Miliband věří, že měkká levicová sociální demokracie zabrnká na strunu voličů, kteří si dovedou představit, že jim stát přijde na pomoc tváří v tvář pandemii.

Peter Mandelson, přední blairista, se obává, že labouristé se možná chystají udělat obrovskou strategickou chybu. „Lidé vidí rozdíl mezi mimořádnými opatřeními a normálními časy,“ říká. „Klamali bychom sami sebe, kdybychom si mysleli, že země je nyní v důsledku zkušenosti s Covidem připravena na nějaký ideologický projekt, který by zavedl státní kontrolu nad ekonomikou.“

Stewart Wood, který byl Milibandovým consigliere během jeho vedení, však tvrdí, že jeho bývalý šéf prošel „brutální“ zkušeností volební porážky a jeho chvíle nyní přišla. „Ed strávil svůj čas v čele opozice snahou dostat přepisování pravidel naší ekonomiky do světel . . . V roce 2015 nám to k vítězství nestačilo. Ale díky krizi Covid se otázka přestavby naší ekonomiky stala ústřední otázkou příštích několika let.“

Jako k nejslavnější sourozenecké rivalitě v britské politice Miliband říká, že vztahy s jeho starším bratrem se uzdravují. „Je v New Yorku – docela často spolu mluvíme. Mluvíme o mé mámě, mluvíme o světě, mluvíme o pandemii. Stalo se to už dávno.“

Jistě, je snadné vnímat vlastní dobu Eda Milibanda v ohni britské politiky jako dávnou historii. Éra před Brexitem a před Kovidem se zdá být dávno minulostí; současníci jako Cameron, George Osborne a Nick Clegg jsou dávno pryč.

Ale on trvá na tom, že je stále relevantní, nikoli relikt. „Existuje taková věta Miltona Friedmana o tom, že když přijde krize, tak se chopí těch myšlenek, které se někde povalují“. Miliband sází na to, že jeho kariéru, stejně jako jeho myšlenky, lze ještě zvednout ze země.

George Parker je politický redaktor FT. Jim Pickard je hlavním politickým zpravodajem FT

Sledujte @FTMag na Twitteru a dozvíte se o našich nejnovějších článcích jako první. Poslechněte si náš podcast Culture Call, kde redaktoři FT a speciální hosté diskutují o životě a umění v době koronaviru. Přihlaste se k odběru na Apple, Spotify nebo kdekoli jinde, kde posloucháte.