Heinrich Harrer se narodil 6. července 1912 v rakouském Hüttenbergu nedaleko Alp a vyrůstal jako horolezec a lyžař. Jako syn pošťáka vystudoval geografii a tělesnou výchovu na univerzitě ve Štýrském Hradci. V roce 1936 získal místo v rakouském olympijském lyžařském týmu a následující rok vyhrál závod ve sjezdu na mistrovství světa studentů.

Po výstupu na Eiger se spolu se třemi společníky připojil k expedici na Nanga Parbat, 26 600 metrů vysoký vrchol v dnešním Pákistánu. Když začala druhá světová válka, zajali je Britové a zavřeli je jako Němce a Rakušany do zajateckého tábora.

Během pobytu v zajetí se s manželkou rozvedl. Pana Harrera přežil jejich syn Peter a také jeho třetí manželka, bývalá Katharina Haarhausová.

Panu Harrerovi se po několika pokusech podařilo z tábora uprchnout. Jemu, jeho společníkovi a jakovi trvalo 20 měsíců, než se dostali do Tibetu. Byla to jediná cesta útěku, která by byla pro všechny kromě trénovaných horolezců nemožná.

Do Lhasy dorazili 15. ledna 1946 a usadili se na dvoře bohatého občana, který je přivítal. Dalšímu příkazu k odjezdu se vyhnuli tím, že se stali užitečnými; pan Harrer pracoval jako zahradník, jeho přítel jako inženýr.

Dalajláma, tehdy desetiletý božský král, shlížel ze svého paláce a pozoroval, jak pan Harrer učí Tibeťany bruslit, kteří novému sportu říkali „chůze na nožích“. Pan Harrer se brzy stal vládním zaměstnancem, mezi jehož povinnosti patřilo překládat zahraniční zprávy a řídit projekt protipovodňové ochrany. Dostával plat, dům a stáj a několik sluhů.

Pan Harrer se stal dalajlamovým učitelem, když mu bylo 37 a jeho žákovi 14 let, a učil ho různá témata, od sovětské politiky až po to, jak funguje tryskový motor. Mladík byl horlivým žákem: Pan Harrer ve své knize napsal, že když mu zadal deset vět k překladu, běžně jich přeložil dvacet. Oba spolu neustále diskutovali o buddhismu a západní vědě.