Když se D. Boon dostal k lepšímu vybavení, začal vášnivě hrát na Fender Telecaster. Všimněte si setlistu kapely na stěně po jeho levici. Splétali 30 nebo 40 krátkých skladeb do většího celku.
Foto: Dave Rick

DIY je dnes možná pro většinu kapel samozřejmostí, ale koncem 70. let to byl vyloženě revoluční koncept. Tehdy punkové kapely, které nemohly uzavřít nahrávací smlouvu, získat tisk, jet na turné, objednat si místní koncerty nebo se dostat do rádia, v podstatě napsaly příručku DIY. Z jejich přístupu se vyvinulo masivní hnutí, které dalo vzniknout mnoha scénám – včetně indie, alternativní a vysokoškolské rockové scény – a jeho kapely inspirovaly všechny od nejintenzivnějších thrashových umělců až po citlivé písničkáře.
Jednou z prvních punkových kapel typu DIY, vlivnou trojicí, která byla „udělej si sám“ ve všech významech tohoto slova, byli Minutemen ze San Pedra v Kalifornii. Pokud něco, pak zosobňovali toto hnutí v tom, jak ztělesňovali jeho proletářský étos a hodnoty. Byli odhodlaní, idealističtí a ukázkový příklad skvělé hudby, kterou hudební průmysl přehlédl nebo ignoroval.
Ale Minutemen – Dennes Dale Boon na kytaru (známý jako D. Boon, na počest svého hrdiny E. Blooma – Eric Bloom z Blue Öyster Cult), Mike Watt na basu a George Hurley na bicí – nezněli vůbec jako jejich současníci. Nehráli hardcore. Koketovali s žánry, které jsou pro většinu punkerů odpudivé, včetně klasického rocku, Motownu a postbebopového jazzu. Uměli také hrát na své nástroje a mohli se pochlubit ohromnými schopnostmi, bezchybným časem a široce otevřenýma ušima.
Přestože Minutemen byli do značné míry skupinovým dílem, byla to Boonova kytarová hra, která vynikala jako nejosobitější prvek kapely. Boon téměř nikdy nehrál power akordy ani nepoužíval zkreslení. Jeho tón byl drsný, jeho skladby – hyperaktivní syntéza funku 70. let a britského post-punku – byly složité, ale rytmicky pevné, a jeho sóla, přestože byla ovlivněna jeho klasickými rockovými hrdiny, se vzdalovala bluesové stupnici a často obsahovala neobvyklé volby not a disonance.

Minutemen tvrdě koncertovali a jejich výnosné nízkorozpočtové výlety jsou legendární. Byli také zázrační ve studiu a zanechali po sobě rozsáhlý katalog alb, EP, videoklipů a koncertních záznamů. Právě si jich začínali všímat – na svém posledním turné předskakovali R.E.M. -, když se Boon koncem roku 1985 zabil při autonehodě. Bylo mu pouhých 27 let. Byl to tragický a předčasný konec příběhu, který právě začínal. Jeho spoluhráči to málem zabalili, ale nakonec se přeskupili a pod hlavičkou Firehose se dočkali mnohem většího uznání, a dokonce i smlouvy s velkým vydavatelstvím, kromě mnoha dalších projektů a spoluprací.
Boon se však prosadil. Jeho hra, energie, nadhled a idealismus inspirovaly celou generaci hudebníků. Ostatní kytaristé ho často uvádějí jako svůj hlavní vliv. Byl vybočující, osobitý a neměl zájem stát se rockovou hvězdou. Přesto se jí stal, i když až posmrtně, i když stejně jako u všeho, co je spojeno s Minutemen, je asi přesnější říkat mu jinak – a přiznat, že to dělal, jak by řekla kapela, „ekono“.
Boonův příběh byl vyprávěn mnohokrát a na mnoha fórech, ale překvapivě jen velmi málo bylo napsáno o jeho hře, tónu, vybavení a zkušenostech ve studiu. Oslovili jsme Boonovy bývalé spoluhráče Watta a Hurleyho, stejně jako Spota (Glen Lockett), který byl domácím inženýrem a producentem v SST Records a inženýrem na mnoha sessions Minutemen, kromě jeho vrstevníků Nelse Clinea (Wilco) a J Mascise (Dinosaur Jr.), abychom sestavili hudební snímek idealistického, vlivného a tolik postrádaného talentu.
Corn Dogs od Pedra
D. Boon se narodil 1. dubna 1958 a vyrůstal v kalifornském San Pedru, čtvrti asi 20 mil jižně od Hollywoodu. San Pedro, modrý límeček a střední třída, bylo pravým opakem svého severního souseda. Mike Watt byl Boonův kamarád z dětství a dvojice se na naléhání Boonovy matky stala hudebníky. Myslela si, že je to způsob, jak je uchránit před problémy. „Naše první kytary byly ze zastavárny,“ říká Watt. „Myslím, že D. Boon měl Melody Plus. Jeho stála 15 dolarů a moje 13. Moje byla Teisco.“ Boon hrál na kytaru a Watt na basu, ne že by věděli, co to znamená. „Na kytaře jsem měl jen čtyři struny, protože jsem si myslel, že to je basa,“ říká Watt. „Sundal jsem struny B a E a už to byla baskytara. Nevěděl jsem, že je laděná níž. Neměl jsem o tom ani ponětí.“

Klasické dvojalbum kapely Double Nickels on the Dime s 33 písněmi se snažilo obnovit rozmanitost písní a rychlou naléhavost typickou pro koncerty Minutemen.

Boon vyrůstal na hudbě, kterou poslouchal jeho otec: country hvězda Buck Owens a Creedence Clearwater Revival. „Když jsem ho poprvé potkal, jediná rocková kapela, kterou znal, byla Creedence,“ říká Watt. „Velký vliv na něj měl John Fogerty.“ Watt přivedl Boona k Blue Öyster Cult a jejich kytaristovi Bucku Dharmovi a také ke skupině Who. „Byl zvláštní směsicí Johna Fogertyho a Bucka Dharmy. A pak jsem mu ukázal Who a on si oblíbil Peta Townshenda.“
Boon a Watt spolu trávili čas po škole, učili se písničky z desek – v době nízkorozpočtových gramofonů a osmistopých kazet to byl zdlouhavý proces – a zkoušeli písničky, které znali. Někdy to bylo s Boonovým bratrem Joem na bicí, ale častěji hráli spolu s nahrávkou. Bylo to namáhavé a pomalé, ale Boon si vybudoval působivý talent, díky němuž v počátcích punku vynikal.
„Vzpomínám si, že první písnička byla ‚Suzie Q‘ a on ji každý den po škole nahrával,“ říká Watt. „D. Boon nikdy nepoužíval obaly na desky, a tak jeho desky ležely na palubě a byly potřísněné hroznovou šťávou a na stylus jste museli dát šest čtvrťáků, aby nepřeskakoval. Bylo to hrozné.“
Boon také absolvoval několik lekcí hry na nylonovou akustickou strunu od Roye Mendeze Lopeze, barvité místní postavy, která na něj udělala velký dojem. „Učil ho písničky z desek,“ říká Watt. „Ale pak mu propašoval i jiné věci – něco od Vivaldiho, něco od Bacha a D. Boonovi ukázal i flamenco.“ Španělský vliv můžete slyšet v Boonově pozdější hře – zejména v používání prstokladových arpeggií a v jeho sólové skladbě „Cohesion“ z alba Double Nickels on the Dime z roku 1984. Největší vliv měl ale Lopez asi na Boonovu pracovní morálku. „Vštípil nám jednu věc: cvičit, cvičit, cvičit,“ říká Watt. „A to byla jedna z věcí, kterou jsme s D. Boonem … a dodnes se svými kapelami cvičíme každý den.“
Boon a Watt začali hrát ve společných kapelách. Hráli covery – hlavně rockové stálice od Stones, Alice Coopera, Black Sabbath a dalších. Dokončili střední školu, nastoupili na vysokou a tím by jejich hudební kariéra pravděpodobně skončila. Psaní písní a nahrávání desek nebylo něco, co by podle nich dělali lidé jako oni.
Ale pak objevili punk.

.