Jeden coloradský architekt se domnívá, že v nepříliš vzdálené budoucnosti někdo vstoupí do neotřelé současné budovy s podivnými úhly a ostrými body, do jednoho z těch míst, která mají být „vzrušující“ a „neobvyklá“, a dostane infarkt.

A tento architekt tvrdí, že s rozvojem neurovědy a prohlubováním našeho chápání neuroestetiky budou soudy budoucnosti stát na straně rodiny oběti infarktu, až bude žalovat projektanta budovy.

Přijdou žaloby? Někdo by mohl jít do vězení za funční design? A nemáme všichni v hlavě pár míst, jejichž architekty bychom rádi potrestali?“

Don Ruggles, prezident denverského studia Ruggles Mabe – věnujícího se „klidné, elegantní a romantické architektuře“ – napsal knihu o souvislosti mezi vědou o mozku a estetickým vnímáním.

S podporou neurověd tvrdí, že lidský mozek vyhledává určité nadčasové vzory, bez nichž nám chybí rovnováha a pocit pohody. Podivné, zábavné, neobvyklé vzory mohou vzrušovat, ale také rozrušovat a zneklidňovat.

Design nejenže vyvolává emoce, zdůrazňuje Ruggles, ale má také animvliv na naše zdraví. Krása může navodit klid a uvolnění.

V knize „Beauty, Neuroscience and Architecture“ (Krása, neurověda a architektura, 2018, University of Oklahoma Press) Ruggles sleduje myšlenku krásy až k našemu reptilnímu mozku, původní reakci „bojuj nebo uteč“, která je nezbytná pro přežití člověka. Již deset let přednáší na toto téma po celém světě, nedávno například na magisterském kurzu University of Colorado v Denveru.

„Krása byla v posledním století dost marginalizována,“ řekl studentům. „Musíme ji vrátit zpět. Architektura přímo ovlivňuje naše zdraví a pohodu.“

Nabídl reportérovi a fotografovi prohlídku Denveru s uvedením příkladů svých teorií. Při jízdě po městě zopakoval, jak do hry vstupuje náš instinktivní pud -přiblížit se/vyhnout se.

„Mozek je stroj na rozpoznávání vzorů,“ řekl. „Vyhýbání je pětkrát až sedmkrát silnější než přibližování.“

Cituje vědu o mysli a těle, aby podpořil svůj velmi specifický klasický vkus v architektuře. Kortizol, sympatické vstupy, boj/útěk versus uklidnění, parasympatické vstupy a oprava buněk… je to složité. Jde o to, vysvětluje, že od doby, kdy jsme poprvé slezli ze stromů, má lidstvo hluboce zakořeněnou potřebu krásy, protože krása doslova, fyzicky vytváří pocit bezpečí a pohodlí.

„Krása není ‚v oku pozorovatele‘,“ říká Ruggle, „ale neurologická událost.“

A tak nasedáme do jeho SUV a necháváme své neurony pracovat.

Ruggles na trávníku Cheesmanova parku vysvětluje, že naše lidské mozky dávají přednost otevřené savaně, kde můžeme vidět do dálky v případě blížících se predátorů. Proto patří prostranství v Cheesmanově parku mezi nejžádanější svatební místa ve městě, říká. Vidíte hory vdálce, rozlehlou pastvinu a nakonec robustní, známou stavbu připomínající Parthenon? To nás uklidňuje.

Otočíme se čelem k mramorovému pavilonu a poznamená, že naše mozky považují stabilní stavbu za příjemnou. Ruggles vysvětluje, že je to vlastně „devítiúhelníková“ deska na piškvorky. Cheesmanův pavilon z roku 1910 s neoklasicistním designem nahoře-dole uprostřed je ikonický a nadčasový.

Dále naše mozky hledají známý vzor obličeje, poznamenává, že první, co se kojenec naučí rozlišovat, jsou dvě matčiny oči a ústa. Tyto rysy jsou často replikovány v domech se dvěma okny a dveřmi. jakmile začnete vidět obličeje v architektuře, jsou všude. Když projíždí luxusní čtvrtí Polo Club, upozorňuje na domy, které podle něj lákají svými vzory – dvěma vikýři a dveřmi nebo dvěma okny a dveřmi.

Připomeňte si Weckbaughovo sídlo na adrese 1701 E. Cedar Ave, které navrhl denverský architekt Jules Jacques Benedict a které bylo dokončeno v roce 1933.

„Existuje hormonální, fyzická reakce na vzor,“ říká Ruggles.

Naopak naproti historickému sídlu se přes ulici nachází aboxy moderní prosklený dům, který vypadá zajímavě. Ruggles ho odmítá s tím, že design „může vyvolat stres nebo může způsobit, že oko půjde dál… Lidé za tyto domy platí spoustu peněz, ale nezůstávají dlouho.“

Nejnápadnějším příkladem jsou dva veřejné prostory v centru města: Hamiltonovo křídlo Denverského muzea umění a vedle něj Muzeum Clyfforda Stilla.

Tady se Ruggles pro své teorie opravdu nadchne. Třpytivě stříbrná, dramatická a překvapivá budova Frederica C. Hamiltona, koláž nečekaných úhlů a ostrých hrotů opláštěná titanem, kterou v roce 2006 navrhli Daniel Libeskind a Davis Partnership Architects, se může stát denverskou dominantou.

Ruggles jí však pohrdá jako nemožně nepohodlnou budovou uvnitř i zvenčí. Zvedá se, nebo padá? Jistě, je to ikona, ale Ruggles z ní má pocit, že potřebuje utéct.

Architekt Libeskind v TED Talk slavně řekl, že lidé „tleskají dobře zvládnuté krabici“, ale on si přál vytvořit něco víc, něco nového, něco radikálního. Libeskind hlásal: „Architektura je konfrontací s našimi smysly.“

Ruggles je možná anti-Libeskind. Domnívá se, že lidé hledají v zastavěném prostředí bezpečí, že se raději vyhneme konfrontaci. Hamiltonovu stavbu (stejně jako mnoho dalších architektů) odmítá jako nepraktickou, jako políček historicky nashromážděným architektonickým znalostem. Navíc se z ní uvnitř lidem točí hlava.

Muzeum Clyfforda Stilla je naopak moderní, ale řídí se klasickými principy, řekl Ruggles. Všímá si tam designu „9 čtverců“: tři prvky nahoře a dole, tři prvky napříč. Vedle svého souseda může vypadat nevýrazně, ale je pevně zakořeněný a uklidňující. Ruggles věří, že budovy spolu dobře spolupracují. „Je mezi nimi cítit rovnováha.“

Nemusíte být samozřejmě tradicionalisté, abyste Hamiltonovu budovu považovali za problematickou. Harsh Parikh, modernistický denverský architekt a prezident společnosti Parikh Stevens Architects, souhlasí ohledně závratného působení Hamiltonovy budovy a nazývá ji „Libeskindovým pomníkem Libeskinda“.

Parikh však Rugglesovu premisu nekupuje.

„Nesouhlasím s tím, že lidská mysl je podmíněna pro klasické proporce. Lidská mysl se vyvíjela 100 000 let. Je opravdu přitažené za vlasy tvrdit, že jsme předurčeni k tomu, abychom považovali tradičnější estetiku za přitažlivou.“

Kromě toho říká, že představa o tom, co je krásné nebo odpočinkové, je proměnlivý koncept, který není ani mezikulturní, ani univerzální napříč časem.

„Vzít tradiční pojmy staré sotva 2 000 až 3 000 let a tvrdit, že lidstvo je nějak pevně předurčeno k tomu, aby tyto věci oceňovalo, je asi příliš daleko,“ řekl Parikh.

„Tradice se vyvíjí v průběhu času v kulturním kontextu,“ řekl Parikhs. „Můžete namítnout, že když Buckminster Fuller stavěl geodetický dóm, řeckému architektovi to mohlo připadat cizí, Inuitům, kteří žili v iglú, ne. To, k čemu si lidé vypěstují nostalgii, není univerzální.“

Parikh nakonec řekl, že „jde spíše o spor konzervativců s progresivisty“.

William Logan, vydavatel časopisu Modern In Denver, si myslí, že jde spíše o spor dobra se zlem.

„Většinu času trávíme tím, že se snažíme rozlišovat mezi dobrým a špatným designem spíše než podle typologie nebo stylu, protože dobré a špatné návrhy existují v rámci všech typů architektonických stylů.“

Podobně chápe Rugglesův názor i modernistický architekt Brad Tomecek z Tomecek Studios, který se domnívá, že proporce a měřítko jsou velmi důležité, ale lidské potřeby a reakce se vyvíjejí. „Dříve jsme žili v jeskyních,“ řekl, „to není dnešní doba. Tato diskuse je spíše o celistvosti projektu,“ řekl Tomecek. „Jde o kvalitu.“

Ruggles však opáčí, že jeho obavy nejsou konzervativní/progresivní, moderní/tradiční. „Ve skutečnosti ve své knize uvádím mnoho příkladů moderního designu a umění, které podporují používání homeostatického designu. Jde o to, abychom využili současné informace přicházející z oblasti neurověd ke zlepšení naší profese. Je to otázka veřejného zdraví, ne otázka stylu.“

V souladu s Rugglesem se Meredith Banasiak z Boulder Associates Architects specializuje na neurovědu v architektuře, konkrétně na zdravotnictví a navrhování bydlení pro seniory.

Banasiak říká, že její obor se neustále rozvíjí a má uplatnění i mimo zdravotnictví. „Děje se to nyní, protože máme možnost měřit,“ řekla s odkazem na vládní studii pracovišť, která provádělafyziologická měření reakcí lidí na prvky budov.

„Nedávno jsem se zúčastnila konference Akademie neurověd pro architekturu. Jeden z velkých nedávných poznatků se týkal toho, jak navrhujeme věznice. Účinky nejsou jen psychologické, ale skutečně strukturálně mění mozek. Výsledky skutečně tlačily na nové zásady při navrhování věznic.“

V kapitole v knize, která má brzy vyjít, píše Banasiak o muzejním designu a uznává „zprávy o smyslové odezvě v mozku zkonfliktních informací“. (I jí se v Hamiltonově budově točí hlava).

Principy neuroarchitektury zatím nejsou hlavním proudem, říká Banasiak. „Don je napřed.“

Více z The Colorado Sun

• 7 států má zákaz útočných zbraní. Colorado mezi nimi není – alespoň zatím ne.
• Klíčový svědek v případu vraždy Kelsey Berrethové byl znovu odsouzen a podmínečně propuštěn
• Před střelbou v King Soopers měl Boulder zákaz útočných zbraní. Porušoval státní zákon.
• Další miliony pro coloradské školy K-12? Zákonodárci nejprve usilují o stanovisko soudu.
• Nejprve školy, pak filmy. Teď si kvůli střelbě dávají Coloradané pozor na King Soopers.
• Littwin: Můžeme říci, že jsme masovými vraždami v Boulderu šokováni a zděšeni, ale nemůžeme říci, že jsme překvapeni
• V rekordním roce stížností na financování volebních kampaní v Coloradu volají republikáni po vymahatelnosti práva
• Na světě mi koronavirus umožnil znovu se setkat s coloradskými přáteli z dětství
• Opinion: Státní úřad pro finanční posílení by mohl pomoci zastavit dluhové pasti v celém Coloradu
• Kolorádský pekař Jack Phillips znovu žalován kvůli údajné zaujatosti vůči LGBTQ

.