Charles Mingus napsal ‚Goodbye Pork Pie Hat‘ jako elegii za průkopnického jazzového saxofonistu Lestera Younga, který zemřel v březnu 1959, dva měsíce před nahráváním alba Mingus Ah Um. Temně elegantní balada s osamělým disonantním tónem, plná patosu a bolesti, ostře kontrastuje s bujarým gospelem „Better Git It In Your Soul“, skladbou, která album otevírá.

Mingus Ah Um byl nahrán na dvou sezeních v roce 1959, první 5. května, druhé 12. května, obě ve studiu Columbia 30th Street Studio v New Yorku. Skladba „Goodbye Pork Pie Hat“ pochází z druhé nahrávací relace. Bylo to Mingusovo první album u Columbia Records, a když bylo později téhož roku 14. září vydáno, šest z devíti písní – včetně „Goodbye Pork Pie Hat“ – bylo upraveno, aby se na LP vešlo. Těchto šest skladeb bylo obnoveno v roce 1979, přičemž pozdější reedice obsahovaly také tři bonusové skladby. Díky tomu se „Goodbye Pork Pie Hat“ rozrostla ze čtyř minut a šestačtyřiceti vteřin na pět minut a čtyřiačtyřicet vteřin.

Koncem padesátých let Mingus dobře etabloval svůj Jazz Workshop, rotující skupinu hudebníků, s nimiž běžně komponoval a vystupoval. Na kontrabas Minguse Ah Um doprovázely známé tváře: John Handy na altsaxofon, Booker Ervin a Shafi Hadi na tenorsaxofon, Willie Dennis a Jimmy Knepper si rozdělili povinnosti na trombón, Horace Parlan na klavír a Dannie Richmond na bicí. Richmond si s Mingusem poprvé zahrál na albu The Clown, vydaném v roce 1957, a v následujících jednadvaceti letech zůstal stálou součástí Mingusovy hudby.

Průvodce The Penguin Guide to Jazz označil Mingus Ah Um za jedno z nejlepších a nejpřístupnějších alb Charlese Minguse, „rozšířenou poctu předkům“. Kromě vzpomínky na Lestera Younga v „Goodbye Pork Pie Hat“ obsahuje „Open Letter to Duke“, „Bird Calls“ a „Jelly Roll“, skladby, které připomínají Duka Ellingtona, Charlieho Parkera a Jellyho Rolla Mortona – i když v případě „Bird Calls“ Mingus uvedl, že se snažil napodobit zvuky skutečných ptáků, nikoli citovat svého slavného současníka.

* * *

Hraje na tenorsaxofon a příležitostně na klarinet, Young se objevil jako zásadní posila kapely Counta Basieho krátce před jejím přesunem z Kansas City do Chicaga. Producent John Hammond slyšel Basieho kapelu v krátkovlnném rozhlase a po návštěvě Kansas City, kde se podíval na jejich vystoupení, je v říjnu 1936 pozval do Chicaga, aby nahráli čtyři strany, které brzy vyšly u Vocalion Records – jedna z nich, „Boogie Woogie“, se objevila na stejnojmenné kompilaci o pět let později v roce 1941 poté, co Vocalion pohltila Columbia.

Young předtím hrál s orchestrem Fletchera Hendersona jako náhrada za Colemana Hawkinse, ale tyto čtyři strany z října 1936 s Countem Basiem byly jeho prvními nahrávkami. Hammond – který spolupracoval s mnoha významnými osobnostmi hudby dvacátého století, od Bennyho Goodmana přes Arethu Franklinovou až po Boba Dylana – později popsal tuto nahrávací relaci jako „jedinou dokonalou, naprosto dokonalou nahrávací relaci, s níž jsem měl kdy co do činění“.

Lester Young zůstal pravidelným členem kapely Counta Basieho po většinu desetiletí a byl svědkem vzestupu swingu a Basieho rostoucí slávy v klíčových letech bigbandové éry. V červenci 1937 nahrál na tenorsaxofon po boku Herschela Evanse skladbu „One O’Clock Jump“, která se stala ústřední písní orchestru Counta Basieho. A v září 1939 nahrál na kazetu svou snad nejikoničtější skladbu, samohrajku „Lester Leaps In“.

V roce 1935 podepsal John Hammond smlouvu s Billie Holidayovou u Brunswick Records a spojil ji s pianistou Teddym Wilsonem v naději, že společně promění populární standardy ve swingové hity. Poté, co Young v roce 1934 přijel do New Yorku hrát s Hendersonem, ubytoval se v domě Holidayiny matky a navázal s Billie blízké přátelství, které jim vydrželo až do konce života. V roce 1937 hrál na Holidayiných klíčových nahrávkách pro Brunswick, když našla svůj hlas a rozvinula svůj nenapodobitelný styl, kdy ladně a teskně zaostávala za rytmem.

Byl to Lester Young, jehož extrémní plachost šla zdánlivě ruku v ruce se schopností vykouzlit módní styly a fráze, kdo pojmenoval Billie Holiday „Lady Day“. Ona mu na oplátku dala titul „Prez“. Při vzpomínce na jejich ranou spolupráci na skladbách jako „A Sailboat in the Moonlight“, kdy Wilson, Holiday a Young často přicházeli do nahrávacího studia s prázdnýma rukama a improvizovali při hraní a zpívání, Young o svém vztahu s Holiday řekl:

„No, myslím, že je to slyšet na některých starých deskách, víte. Někdy jsem si sám sedl a poslouchal je, a znělo to jako dva stejné hlasy, když si nedáš pozor, víš, nebo stejná mysl, nebo něco takového.“

A přes jejich neshody Holiday vždycky vyzdvihoval Youngovu hru na saxofon:

„Vždycky jsem měl pocit, že je nejlepší, takže jeho jméno musí být nejlepší. Začala jsem mu říkat prezident.“

Young byl v roce 1944 odveden a na rozdíl od některých prominentních bílých hudebníků, kteří byli zařazeni do vojenských kapel, byl zařazen do pravidelné armády. Byl nucen vzdát se svého místa v orchestru Counta Basieho a během tří měsíců byl zatčen za držení marihuany a barbiturátů, rychle postaven před vojenský soud a odsouzen k deseti měsícům v kasárnách. Young o svém působení v armádě nikdy nemluvil – objevily se názory, že skutečnost, že jeho společnou manželkou byla běloška Mary, tvrdé zacházení přinejmenším zhoršila -, ale mnozí kritici se domnívali, že jeho hra po válce dostala temnější nádech a trpěla nedůsledností, přičemž stále více propadal alkoholismu.

I přesto byl úspěšný, spojil se s impresáriem Normanem Granzem a vystupoval na mnoha koncertech z cyklu Jazz at the Philharmonic. V průběhu padesátých let příležitostně vystupoval na Basieho koncertech, v roce 1954 vydal uznávané album s kvartetem Oscara Petersona, spojil se s Teddym Wilsonem na albech The Jazz Giants ’56 a Pres and Teddy a krátce koncertoval s Milesem Davisem. V listopadu 1955 byl však po nervovém zhroucení hospitalizován v Bellevue a o dva roky později se do nemocnice vrátil a trpěl podvýživou.

Hádka v roce 1951 – v době, kdy Holidaye sužovaly problémy se zákonem a tvrdé drogy – vedla k tomu, že spolu Young a Holiday tři roky odmítali mluvit, ale v roce 1954 se znovu setkali na prvním Newport Jazz Festivalu. Jejich poslední nezapomenutelné společné vystoupení se uskutečnilo v prosinci 1957 a bylo odvysíláno pro pořad „The Sound of Jazz“, který byl součástí antologického seriálu CBS The Seven Lively Arts. Lester měl hrát, zatímco Holiday zpívala „Fine and Mellow“, ale podle jazzového kritika Nata Hentoffa se staří přátelé před nástupem kapely na pódium drželi na opačných stranách místnosti.

Young vypadal křehce a byl jediným hornistou, který během vystoupení seděl, ale poté, co Ben Webster zahrál první sólo na ‚Fine and Mellow‘, Hentoff vzpomínal:

„Lester vstal a hrál to nejčistší blues, jaké jsem kdy slyšel, a dívali se na sebe, jejich oči byly jakoby propletené a ona tak nějak přikyvovala a napůl se usmívala. Vypadalo to, jako by oba vzpomínali na to, co bylo – ať už to bylo cokoli. A v kontrolní místnosti jsme všichni plakali. Když show skončila, šli každý svou cestou.“

V březnu 1959 byla série nahrávání a živých vystoupení v Paříži přerušena, když se Young narychlo vrátil do New Yorku, protože ho bolel žaludek. Během letu zvracel krev, což byl důsledek rozšířených jícnových žil způsobených cirhózou jater, ale přestože měl domluvenou schůzku se svou přítelkyní Elaine Swainovou, ubytoval se ve svém starém hotelu – The Alvin na 52. ulici a Broadwayi, hned naproti jazzovému klubu Birdland – a pokračoval v pití. Zemřel o několik hodin později, 15. března před svítáním, ve věku čtyřiceti devíti let.

Billie Holiday požádala, aby mohla zazpívat na Youngově pohřbu, ale rodina jeho odcizené manželky to odmítla. Kritik Leonard Feather vzpomínal, že mu Holiday po obřadu řekla: „Já budu další na řadě“. Zemřela o čtyři měsíce později 17. července, stejně jako Young na selhání srdce, jehož příčinou byla cirhóza jater. Její smrt byla šokující záležitostí. Po příjezdu do Metropolitní nemocnice ve východním Harlemu na konci května do jejího pokoje vtrhli agenti z protidrogového a umístili ji pod policejní dohled, který byl odstraněn až několik hodin před její smrtí. K noze měla přivázáno 750 dolarů v padesátidolarových bankovkách, což bylo vše, co jí zbylo z výdělku za její kariéru. Bylo jí čtyřiačtyřicet let.

Na rozdíl od naléhavosti, kterou projevovali někteří jeho současníci, byl Young uvolněný a plynulý saxofonista, lehké stoupání a klesání jeho melodií znělo vždy svěže, když prodlužoval fráze a inovativně využíval synkopy a glissanda. Zdálo by se, že řídkost jeho linky ho odlišuje od vyznavačů bebopu, který se vyznačoval rychlými změnami, rychlejším tempem a složitějšími harmoniemi, ale umělci od Charlieho Parkera až po Johna Coltranea ho uváděli jako svůj hlavní vliv. Ve skutečnosti se koncem padesátých let Young cítil natolik okopírovaný, že si svému psychiatrovi Lutheru Cloudovi stěžoval: „Oškubávají kosti, dokud je tělo ještě teplé.“

Kromě hudby a jazyka se Lester Young odlišoval i v módě. Obzvláště si oblíbil dvouřadové proužkované obleky a – zatímco jazzmani další generace jako Dizzy Gillespie a Thelonious Monk dávali přednost baretu – odhodlaně se držel klobouku ve tvaru vepřového koláče, který vznikl kolem roku 1830 jako pokrývka hlavy pro ženy s peřím a stočeným okrajem, než ho Buster Keaton zpopularizoval pro muže ve zkrácené a ztužené verzi.

Po Keatonově úspěchu s kloboukem „pork pie hat“ v němých komediích 20. let 20. století získal klobouk opět stočený okraj a částečně i výšku a zažil svůj rozkvět po Velké hospodářské krizi. Architekt Frank Lloyd Wright nosil pork pie s obzvláště širokým okrajem, zahnutým a plandavým. Počátkem 40. let 20. století se pak klobouk stal běžným doplňkem zoot suit, který nosili Američané černé pleti, Američané filipínského původu, Američané italského původu a Mexičané a který se vyznačoval dlouhým projmutým sakem s vycpanými rameny doplněným kalhotami s vysokým pasem a širokými nohavicemi s kolíčkovanými manžetami. Při nepokojích v zoot suit v roce 1943 napadli američtí vojáci v Los Angeles převážně mexickou mládež a obvinili ji z nevlasteneckého hromotluctví, které jen stěží zakrývalo převládající rasismus.

Stejně jako Keaton si i Young vyráběl vlastní klobouky s vepřovým koláčem, i když místo aby původní výrobky zakoupené v obchodě namáčel a stříhal, jednoduše jim sroloval koruny a široké okraje nechal nedotčené. Svou metodu odhalil v listopadovém čísle časopisu Our World z roku 1949, který v roce 1946 založil novinář a bojovník za občanská práva John Preston Davis.

* * *

Charles Mingus se k ‚Goodbye Pork Pie Hat‘ na desce vrátil dvakrát. Hned o čtyři roky později, na desce Mingus Mingus Mingus Mingus Mingus Mingus, se píseň objevila znovu pod názvem ‚Theme for Lester Young‘, kde se předvedla klavírní hra Jakiho Byarda a altový saxofon Erica Dolphyho. A v albu Three or Four Shades of Blue, nahraném a vydaném v roce 1977 pro společnost Atlantic, následovaly přepracované verze písní ‚Better Git It In Your Soul‘ a ‚Goodbye Pork Pie Hat‘ a tři nové skladby pro velké soubory. O několik let dříve byl Mingus ještě na vrcholu svých sil, když na jazzovém festivalu v Montreux předvedl rozšířenou skladbu ‚Goodbye Pork Pie Hat‘.

Na dalších místech skladbu živě i ve studiu nahráli Mingus Dynasty, Mingus Big Band a umělci od Rahsaana Rolanda Kirka přes Jeffa Becka až po Johna McLaughlina. Na albu Mingus Joni Mitchellové, které bylo nahráno ve spolupráci s Mingusem několik měsíců před jeho smrtí 5. ledna 1979, byla skladba „Goodbye Pork Pie Hat“ doplněna o text, který začíná slovy „When Charlie speaks of Lester / You know someone great has gone“ (Když Charlie mluví o Lesterovi, víte, že odešel někdo velký), a pak vykouzlí Youngovu společnou manželku, historii rasismu a vize tančících dětí.