Mr Brightside//The Killers//Hot Fuss//June 7th 2004

Myslím, že pro punk neexistuje jiná definice než ta, že dělá něco, co nikdo jiný a dokáže ovlivnit celou generaci lidí. Tohle je jedna z písniček, kterou každý slyšel milionkrát v rádiu a možná vám nic neříká, kdo ji zpívá, ale rozhodně máte neodolatelné nutkání zpívat si s ní. Myslím, že důvodem, proč se této písni daří přilnout k srdci, je její relativní text. Všichni jsme někdy někoho milovali, ale museli jsme ho vidět s někým, kdo si jeho krásu ani společnost nezaslouží. Častěji nebo méně často jsme cítili žárlivost, kterou nemáme právo cítit, kvůli scénářům, které si vymýšlíme ve vlastní hlavě. Vždy mě velmi zaujala myšlenka. že máme tendenci žárlit spíše na věci, které nám ve skutečnosti nepatří, než na něco, co nám skutečně patří. The Killers jsou jednou z mých nejoblíbenějších kapel, ale jen díky jejich albům Hot Fuss a Sam’s Town. Jejich zvuk byl nevídaný, s promyšlenými texty, nepopiratelně vytříbeným zpěvem a energií Brandona Flowera a neuvěřitelným spojením indie rocku s postpunkovým revivalem. Tato píseň je pravděpodobně jednou z nejikoničtějších písní 21. století, protože v době, kdy „pop-punk“ začínal ztrácet na významu, dali The Killers světu něco nového, co si může zamilovat.

Myslím si, že jedním z důvodů, proč mám tuto píseň rád, je to, že mi připomíná období smutku, které jsem zvládl docela dobře. Jestli mi něco dodává sílu, tak je to vědomí, že vždycky bude existovat písnička, díky které budu mít pocit, že nejsem jediná, kdo cítí všechno to, co já. Lpěli jste někdy na něčem celým srdcem a věděli jste, že to vlastně není vaše? Zamilovat se s do svobodného ducha, člověka, jehož jediným závazkem je on sám a jeho přesvědčení. Myslím, že každý z nás je v určitém počase pan Brightside, protože není nic bolestnějšího než sledovat toho, koho milujete, s někým jiným. Poslouchat, jak tvoří melodie, zatímco vy tam sedíte sami. Vidět, jak se na sebe usmívají, a vědět, že vy nejste schopni být nikdy důvodem stejného úsměvu na jeho tváři. Žárlivost dokáže proměnit svaté v moře a nám asi nezbývá nic jiného, než se utopit v hlubinách oceánu slz, který jsme vytvořili vlastníma rukama.

Na úvodním kytarovém riffu je něco, co samo o sobě vypráví příběh smutku. Spousta lidí říká, že si smutek přivoláváme sami tím, že si v hlavě vytváříme scénáře, ale řekněte mi jméno jediného člověka, který nad tím nepřemýšlí. Není snad základem lásky pochybovat o všem, co jsme kdy předtím cítili? Myslíte si, že hrající hudba je znamením, že všechny obrazy ve vaší hlavě jsou jen ve vaší mysli, ale pak zjistíte, že je toho jen tolik, kolik můžete udělat. Je dobře, že vystupuješ z ulity, ve které jsi byla, a nemůžeš nikomu dát moc, aby tě nutil cítit se špatně, Máš plné právo cítit se tak, jak se cítíš.