Migrace z území, která dnes tvoří Pákistán, začala již 3000 let př. n. l.
Předhistorická
Přítomnost harappských obchodníků v Mezopotámii z civilizace údolí Indu naznačují různé formy glyptických důkazů. Nedávno objevený nápis na mezopotámské válcové pečeti prozrazuje, že byl přítomen tlumočník z „Mehluna“ (Harappa). Při vykopávkách bylo také objeveno několik pečetí s induským písmem.
Středověk
V průběhu 10. století se arabské kroniky zmiňují o kmenech, které přišly do kontaktu s balúčskými osadníky. Většina balúčských osadníků pocházela z makránského pobřeží a usadila se na území dnešního Ománu, kde tvořili součást beduínské komunity. Mnozí z nich se živili různými řemesly včetně holičství, obsluhy vějířů a obchodníků. Někteří byli dokonce povoláni jako vojáci do ománské armády. Ve 14. století se v Mekce usadilo malé množství muslimských duchovních z Paňdžábu, Kašmíru a Sindhu, aby pomáhali cestovatelům z regionu při cestě na hadždž a také pomáhali při šíření islámu v údolí Indu a jeho přítocích. Bankéři a obchodníci z jižního Paňdžábu (Multán) a severního Sindhu (Šikarpur) působili v 15. století v Safavidské Persii, kde žili společně s Židy a Armény. Paštunští obchodníci připluli na lodích do Batticaloa na Srí Lance již v 15. století. Místní obyvatelé Mukkuvar uzavřeli s paštunskými obchodníky spojenectví a získali jejich pomoc, aby odrazili nájezdy soupeřů ze severu. Obchodníci byli odměněni sňatky a usadili se v Eravuru. Jejich usazení bylo možná záměrné, aby vytvořili nárazník proti budoucím nájezdům ze severu. Když arabští a perští obchodníci v 16. století rozšířili námořní obchodní cesty, Sindh se plně začlenil do meziasijské obchodní sítě. To vedlo k nárůstu obchodních a plavebních interakcí mezi sindhskými obchodníky a arabskými/perskými obchodníky. Sindh také udržoval nezávislé obchodní vztahy s východní a jihovýchodní Asií, zejména se sultanátem Kedah na Malajském poloostrově.
Koloniální éra (1842-1947)
Po pádu Sindhu v roce 1842 a Paňdžábu v roce 1845 byla nyní většina území pod vládou Britského impéria. V letech 1842 až 1857 začalo na britské ostrovy přicházet malé množství přistěhovalců z Paňdžábu, Sindhu a Kašmíru jako zaměstnanci Britské východoindické společnosti, obvykle jako laškaři a námořníci v britských přístavních městech. Po vzniku britského impéria v roce 1857 Balúčové a Paštúni spolu s Paňdžábci, Sindhijci a Kašmířany nadále přicházeli do Británie jako námořníci, obchodníci, studenti, domácí pracovníci, hráči kriketu, političtí úředníci a návštěvníci. Malý počet z nich se v regionu usadil. Mnoho vlivných členů pákistánského hnutí stráví v Británii a Evropě značnou dobu, kteří studovali na významných britských institucích, včetně Muhammada Iqbala a Muhammada Alího Džinnáha. V letech 1860-1930 pracovaly v australském vnitrozemí karavany velbloudů, které zahrnovaly paštunské, paňdžábské, balúčské a sindhské muže i další muže z Kašmíru. Kolem roku 1900 se Paňdžábci a Paštunové začali stěhovat do dalších částí britského impéria. Mnozí z nich byli veteráni britské armády, ale patřilo k nim i malé množství migrantů, kteří byli legálně považováni za britské poddané. Paštunští migranti se rozhodli pro britské poručenské státy, kde Britové využívali své poddané jako cenný lidský zdroj při řízení správy. Britská Kolumbie se stala cílem mnoha paštunských migrantů, protože agenti Canadian Pacific Railway a Hudson’s Bay Company jim v letech 1902-1905 zaručovali práci. Mnoho paňdžábských migrantů se však kvůli rasismu a omezování migrace nebělochů ze strany kanadské vlády vrátilo zpět. Jiní hledali příležitosti přestěhováním do Spojených států, zejména do Yuba City v Kalifornii. Špatné mzdy a pracovní podmínky přesvědčily paňdžábské dělníky, aby spojili své zdroje, pronajali si půdu a pěstovali vlastní plodiny, čímž se prosadili v nově se rozvíjející zemědělské ekonomice severní Kalifornie.
Mnoho lidí z dnešního Pákistánu migrovalo a usadilo se v Malajsii, která byla rovněž součástí britského impéria. Malajci a Pákistánci sdílejí silnou muslimskou identitu. V době vyhlášení nezávislosti Malajsie na základě zákona o nezávislosti Malajské federace z roku 1957 žilo v Malajsii více než dvě stě tisíc Pákistánců, kteří místo toho, aby vytvořili samostatnou skupinu v rámci kategorizovaného systému, se na návrh samotných Malajců Pákistánci ponořili do malajské skupiny, a stali se tak součástí bumiputrovské elity, obohacené o sociální vazby, sňatky a společné ekonomické a politické aspirace. Obsadili také pozice ve státní správě a postupně se vyšvihli do vyšších pater státní správy, do té doby neoddělitelně spjaté s malajskou většinou. V mnoha elitních malajských rodinách byl alespoň jeden prarodič Pákistánec. Mezi diplomaty, soudci, zákonodárci a dalšími vládními kádry jsou lidé s uznanou pákistánsko-malajskou krví.
Po získání nezávislosti
1947 až 1970
Migrace z Pákistánu byla v letech 1947 až 1970 poměrně malá. Rychlý proces industrializace Pákistánu v 50. a 60. letech 20. století spolu se zaváděním moderních zemědělských postupů vytlačil přebytečnou pracovní sílu, což vedlo k masové migraci z venkova do měst, především do Karáčí. V tomto období se většina Pákistánců, kteří odešli do zahraničí, považovala za „příchozí“, kteří odešli do zahraničí vydělat si peníze, ale ne usadit se, nebo šlo o studenty, kteří měli v úmyslu vrátit se do Pákistánu po ukončení studia. V roce 1971 žilo v zahraničí nejvýše 900 000 Pákistánců, přičemž většina z nich pobývala ve Spojeném království a Saúdské Arábii. V roce 1959 bylo zjištěno, že malý počet Pákistánců pracuje v Bahrajnu, Kuvajtu a jinde v Perském zálivu. V roce 1960 čítala pákistánská komunita v Bahrajnu 2200 osob, zatímco téměř polovinu obyvatel Kuvajtu tvořili cizinci, z nichž malý počet pocházel z Pákistánu. Pákistán byl již tehdy nejdůležitějším zdrojem nearabské pracovní síly v Kuvajtské ropné společnosti (představoval asi 19 % pracovní síly) a mezi pracovníky Saudi Aramco v Saúdské Arábii zaostával pouze za Američany, kteří představovali 6 % pracovní síly.
První masová migrace Pákistánců začala v roce 1965 při stavbě přehrady Mangla v Azad Džammú & Kašmíru. Více než 280 vesnic v okolí Mirpuru a Dadyalu bylo zatopeno, což vedlo k vysídlení více než 110 000 lidí z regionu. Ve stejném období britská vláda aktivně hledala lidi ze zahraničí pro práci v průmyslových městech v severozápadní Anglii, která trpěla nedostatkem dělníků. Vysídleným obyvatelům Mirpuru, kteří měli nárok na práci, tak bylo uděleno mnoho pracovních povolení pro Británii. V letech 1965-1970 emigrovalo do severní Anglie téměř 50 000 Pákistánců z Mirpuru.
1971 až současnost
Dostupnost velkého množství pracovních sil z Pákistánu byla způsobena kombinací ekonomických, sociálních a institucionálních faktorů v zemi. V roce 1970 procházel Pákistán vážnou hospodářskou a politickou krizí, která nakonec vedla k odtržení Východního Pákistánu v roce 1971. Rychlý hospodářský rozvoj z padesátých a šedesátých let se v roce 1970 nepodařilo udržet a za premiéra Zulfiqara Alího Bhutta se rozvíjela vlna znárodňování podniků a průmyslu. To vedlo ke zpomalení rozsáhlé industrializace v důsledku nové vlny průmyslových nepokojů a nespokojenosti mezi průmyslníky a Bhuttovou vládou, která upřednostňovala znárodnění bankovnictví, velkého obchodu a průmyslu. Migrace z venkova do měst do Karáčí se v 70. a 80. letech zpomalila a nahradila ji rostoucí vlna mezinárodní migrace do Saúdské Arábie, Kuvajtu nebo Libye. Profil pracovní síly a místa jejího původu jednoduše sledovaly zavedené vzorce vnitřních migračních tras. Patřili k nim lidé ze Severního Západního Pákistánu, severního Paňdžábu (Potoharská náhorní plošina), „pásu Seraiki“ v jižním Paňdžábu a horských oblastí Azadského Džammú & Kašmíru. Institucionálně již existovala síť informačních řetězců pro hledání práce a kanály pro zasílání peněz rodinám zpět do Pákistánu. Většinu migrantů tvořili mladí muži, kteří hledali práci v zahraničí, zatímco rodiny zůstávaly zpět v Pákistánu. Tyto kanály se brzy rozšířily a přizpůsobily novým požadavkům a podmínkám. V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století začala zbývající pákistánská židovská komunita v počtu 2000 osob emigrovat do Izraele a usadila se v Ramle.
Dnes žije v zahraničí více než 7,6 milionu Pákistánců, z toho odhadem 4 miliony v oblasti Perského zálivu. Pracovní síla emigrantů v Perském zálivu se však řídí tím, co by se dalo nazvat „cirkulací pracovní síly“. Pracovníci přicházejí, pracují několik let, během nichž pravidelně navštěvují Pákistán na krátké či delší přestávky, a nakonec se vracejí natrvalo. Zámořští Pákistánci jsou po vývozu druhým největším zdrojem devizových převodů do Pákistánu a v posledních několika letech si devizové převody udržují stabilně rostoucí trend. ₨670 miliard (4,2 miliardy USD) v letech 2007-2008,₨817 miliard (5,1 miliardy USD) v letech 2008-2009 a ₨985 miliard (6,1 miliardy USD) v letech 2009-2010. V letech 2012-2013 činily remitence ₨1362 miliard (8,5 miliardy USD). V letech 2014-2015 poslali Pákistánci ze zámoří remitence ve výši ₨1928 miliard (12 miliard USD). Od roku 2004 pákistánská vláda uznává význam zahraničních Pákistánců a jejich přínos pro národní hospodářství. Jejím největším úsilím je usnadnit návrat zámořských Pákistánců s cílem poskytovat lepší služby prostřednictvím lepšího zázemí na letištích a zřízením vhodných programů v oblasti bydlení, vzdělávání a zdravotní péče.
.