Louis Fisher
Výtah ze zákona o zaměstnanosti z roku 1946
Kongres tímto prohlašuje, že je trvalou politikou a odpovědností federální vlády využívat všech proveditelných prostředků, které jsou v souladu s jejími potřebami a závazky a dalšími zásadními hledisky národní politiky, za pomoci a spolupráce průmyslu, zemědělství, práce a státních a místních vlád, … za účelem vytvoření a udržení podmínek, které podporují a rozvíjejí svobodné konkurenční podnikání a obecný blahobyt, za nichž budou existovat užitečné pracovní příležitosti, včetně samostatné výdělečné činnosti, pro ty, kteří jsou schopni, ochotni a chtějí pracovat, a za účelem podpory maximální zaměstnanosti, výroby a kupní síly.
V posledním roce druhé světové války (1939-1945) pracoval Kongres na zákonech, které měly odvrátit poválečnou depresi, jíž se mnozí obávali. Všeobecně se věřilo, že hlavním lékem na hospodářský kolaps 30. let byly vysoké vojenské výdaje a že bez podnětů od federální vlády se miliony amerických vojáků budou vracet domů do země bez práce a příležitostí. Zákon o zaměstnanosti z roku 1946 (P.L. 79-304) prohlásil, že je trvalou politikou a odpovědností federální vlády využívat všech možných prostředků „k podpoře maximální zaměstnanosti, výroby a kupní síly“. Zákon vyžadoval, aby prezident předkládal výroční ekonomickou zprávu, vytvořil Radu ekonomických poradců, která měla prezidentovi s tímto úkolem pomáhat, a zřídil Společný ekonomický výbor v Kongresu, který měl studovat prostředky potřebné k prosazování politiky zákona.
Historici připisují senátorovi Jamesi E. Murrayovi (D-Mont.) zásluhu za dodání „jiskry vůle“, která proměnila myšlenku v Zákon o zaměstnanosti. Statut však odrážel vedení a iniciativu na mnoha úrovních, veřejné i soukromé. Prezident Franklin D. Roosevelt ve svém výročním poselství Kongresu v lednu 1944 hovořil o nové Listině ekonomických práv, včetně „práva na užitečné a placené zaměstnání“. Roosevelta ovlivnili ekonomové jako John Maynard Keynes a William H. Beveridge. Keynes, který odmítal tradiční předpoklad, že kapitalistický systém se přizpůsobuje sám sobě, obhajoval vládní zásahy s cílem zachovat stávající ekonomické formy a individuální iniciativu. Beveridge ve své knize Plná zaměstnanost ve svobodné společnosti z roku 1945 považoval za největší zlo nezaměstnanosti „ne fyzickou, ale morální nouzi, kterou může přinést, ale nenávist a strach, které plodí“. Naléhal, aby veřejné výdaje směřovaly k sociálním prioritám a uspokojování lidských potřeb. Klíčové pro přijetí zákona byly také soukromé organizace, jako například Národní plánovací asociace, a legislativní pracovníci, kteří pracovali v součinnosti s výkonnými orgány, zájmovými skupinami a jednotlivci.
DOBROVOLNÁ A SENÁTNÍ DEBATA
Zákon o plné zaměstnanosti z roku 1945, jak byl předložen v Senátu, zopakoval Rooseveltovu zásadu prohlášením, že „všichni Američané schopní pracovat a hledající práci mají právo na užitečné, placené, pravidelné zaměstnání na plný úvazek“. Návrh zákona soustředil hlavní pravomoci a odpovědnosti do rukou prezidenta. V případech, kdy soukromý sektor nedokázal zajistit plnou zaměstnanost, nařizoval zákon prezidentovi, aby připravil program federálních investic a výdajů na odstranění této mezery. Prezident měl čtvrtletně přezkoumávat federální programy a měnit jejich míru, pokud by to považoval za nezbytné pro zajištění plné zaměstnanosti. Senát schválil tento návrh zákona v září 1945 drtivou většinou hlasů 71 ku 10.
Kritici ve Sněmovně reprezentantů obviňovali Senát, že návrh zákona v sobě obsahuje zárodky paternalismu, socialismu, a dokonce komunismu. Tvrdili, že návrh zákona ohrožuje existenci svobodného podnikání, individuální iniciativy a důvěry podnikatelů tím, že svěřuje moc federální vládě a prezidentovi. Předpovídali, že zákon o plné zaměstnanosti povede k nadměrným vládním výdajům, nebezpečné koncentraci moci v rukou prezidenta a ochromující inflaci.
Tato kritika vedla Sněmovnu reprezentantů k odstranění nebo oslabení několika podstatných a silných pasáží senátního návrhu zákona. Například byl vypuštěn základní závazek k zaměstnanosti jako lidskému právu, byly vypuštěny dvě části o diskreční pravomoci prezidenta, původní cíl plné zaměstnanosti byl ztenčen na „maximální zaměstnanost“ a místo toho, aby federální vláda zajišťovala vládu, by ji pouze „podporovala“. Kromě toho bylo konkrétní spoléhání na veřejné práce a federální půjčky jako nástroje hospodářské obnovy nahrazeno nezávaznou frází „všechny proveditelné prostředky“.“
Výsledná politická deklarace v zákoně o zaměstnanosti z roku 1946 uváděla, že federální vláda je za pomoci průmyslu, práce a státních a místních samospráv odpovědná za koordinaci plánů, funkcí a zdrojů za účelem vytvoření a udržení podmínek – v souladu se systémem svobodného podnikání – které by nabízely „užitečné pracovní příležitosti, včetně samostatné výdělečné činnosti, pro ty, kteří jsou schopni, ochotni a chtějí pracovat, a podporovaly maximální zaměstnanost, výrobu a kupní sílu“.“
DALŠÍ LEGISLATIVA
Ve druhé polovině 70. let se americká ekonomika potýkala s pomalým růstem, vysokou nezaměstnaností a vysokou inflací. V reakci na tyto problémy senátor Hubert Humphrey a poslanec Augustus Hawkins vyzvali k přijetí rozsáhlého federálního zákona o zaměstnanosti a ekonomickém plánování, který by federální vládu postavil do pozice „poslední instance“ pro nezaměstnané. Místo toho Kongres přijal zákon o plné zaměstnanosti a vyváženém růstu z roku 1978, známý jako Humphrey-Hawkinsův zákon, který nově definoval národní cíle a úkoly, aniž by poskytoval výslovnou federální pomoc. Zákon konstatoval, že národ trpěl značnou nezaměstnaností a podzaměstnaností, nečinností výrobních zdrojů, vysokou mírou inflace a nedostatečným hospodářským růstem.
Kongres stanovil jako národní cíl „naplnění práva na plné možnosti užitečného placeného zaměstnání za spravedlivou odměnu všech osob schopných, ochotných a usilujících o práci“. Tento zákon ukládalprezidentovi, aby v každé hospodářské zprávě stanovil a Kongresu předložil pětileté číselné cíle pro zaměstnanost, nezaměstnanost, výrobu, reálný příjem, produktivitu a ceny. Statut rovněž stanovil cíl snížit do roku 1983 nezaměstnanost na 4 % (oproti 6,1 % v roce 1978). Kongres stanovil, že míra inflace se má do roku 1983 snížit na úroveň nejvýše 3 % (oproti 9 % v roce 1978). A konečně Humphrey-Hawkinsův zákon požadoval, aby Rada federálních rezerv dvakrát ročně podávala Kongresu zprávu o své měnové politice a vztahovala ji k cílům zákona. Stanovení zákonných cílů samozřejmě není totéž jako jejich dosažení. V zákoně nejsou uvedeny žádné sankce, postihy nebo opravné prostředky, pokud stát stanovené cíle a úkoly nesplní.
BIBLIOGRAFIE
Bailey, Stephen Kemp. Kongres vytváří zákon: The Story Behind the Employment Act of 1946 (Příběh zákona o zaměstnanosti z roku 1946). New York: Columbia University Press, 1950.
Beveridge, William H. Full Employment in a Free Society. New York: W.W. Norton, 1945.
Norton, Hugh S. The Employment Act and the Council of Economic Advisers, 1946-76 (Zákon o zaměstnanosti a Rada ekonomických poradců, 1946-76). Columbia: University of South Carolina Press, 1977.
Stein, Herbert. Fiskální revoluce v Americe. Chicago: University of Chicago Press, 1969.