2006

UnitedStates v. Adams, 63 M.J. 223 (důkaz úmyslné nevědomosti může postačovat ke splnění požadavku znalosti všech trestných činů podle článku 86 UCMJ;

(porušení článku 86 UCMJ za nedostavení se na určené místo služby vyžaduje prokázání následujících prvků: (1) že určitý orgán určil obviněnému určitou dobu a místo výkonu služby; (2) že obviněný o této době a místě věděl; a (3) že obviněný bez oprávnění nenastoupil na určené místo výkonu služby ve stanovené době; trestné činy spočívající v nenastoupení služby vyžadují důkaz, že obviněný skutečně věděl o určené době a místě výkonu služby; skutečnou vědomost lze prokázat nepřímými důkazy).

(v případech, kdy je vědomost podstatným prvkem, není vždy nutná konkrétní vědomost; spíše může stačit úmyslná nevědomost; aby vláda vznesla námitku úmyslné nevědomosti, musí prokázat některé důkazy, z nichž lze vyvodit, že obviněný si byl subjektivně vědom vysoké pravděpodobnosti existence protiprávního jednání a že obviněný úmyslně usiloval o to, aby se o protiprávním jednání nedozvěděl).

(vědomost lze odvodit z důkazů o úmyslném vyhýbání se u všech trestných činů podle článku 86 UCMJ; tento požadavek vědomosti může být splněn, pokud důkazy prokáží, že obviněný si byl subjektivně vědom vysoké pravděpodobnosti existence protiprávního jednání a úmyslně se snažil vyhnout tomu, aby se o protiprávním jednání dozvěděl; v kontextu sporného soudního řízení musí důkazy umožnit rozumnému porotci dospět k závěru bez důvodných pochybností, že obviněný si byl vědom vysoké pravděpodobnosti sporné skutečnosti a vědomě se vyhýbal potvrzení této skutečnosti; v kontextu uznání viny musí být vojenský soudce přesvědčen, že existuje skutkový základ, který objektivně podporuje každý prvek trestného činu).

(z požadavku skutečné vědomosti existuje jedna přísně omezená výjimka; pravidlem je, že pokud má obviněný vzbuzené podezření, ale pak úmyslně opomene provést další šetření, protože chce zůstat v nevědomosti, má se za to, že vědomost má).

(úmyslné vyhýbání se může založit stejnou trestní odpovědnost jako skutečná vědomost u všech trestných činů podle článku 86 UCMJ).

(přiznání obviněného, že se úmyslně vyhýbal nalezení určeného místa služby tím, že zůstal ve svém kasárenském pokoji, bylo dostatečné pro uznání jeho viny k obvinění z toho, že se nedostavil na určené místo služby).

UnitedStates v. Phillippe, 63 M.J. 307 (neoprávněná nepřítomnost může být ukončena pěti způsoby, včetně vzdání se vojenskému orgánu; ke vzdání dojde, když se osoba dostaví k jakémukoli vojenskému orgánu, ať už je nebo není příslušníkem stejných ozbrojených sil, oznámí tomuto orgánu svůj status neoprávněné nepřítomnosti a podrobí se nebo projeví ochotu podrobit se vojenské kontrole).

(neoprávněnáabsence podlečlánku 86 UCMJ není pokračujícím trestným činem; délka neoprávněnéabsence je základním prvkem pro určení zákonného trestu za trestný čin).

(vojenský soudce může v rámci jednoho inkriminovaného období shledat více absencí, pokud maximální povolený trest nepřesahuje trest za delší období; možnost tak učinit je však podmíněna schopností soudce určit ze záznamu datum zahájení pro každé jednotlivé období neoprávněné absence; datum zahájení je nezbytné pro stanovení trestného činu).

UnitedStates v. Gaston, 62 M.J. 404 (aby bylo možné prokázat, že nepřítomnost obviněného u jednotky byla ukončena zadržením, musí být na základě skutkového stavu zjištěno, že jeho návrat pod vojenskou kontrolu byl nedobrovolný).

(zadrženíznamená ukončení nepřítomnosti obviněného nedobrovolným způsobem; a ukončení jinak je nepřítomnost ukončená svobodně a dobrovolně; ZMV nerozlišuje mezi těmito dvěma třídami ukončení pomocí konkrétních situací, ale spíše prostřednictvím široké definice pro každoukategorii).

(v tomto případě,kdy správce koleje přišel za obviněným do jeho pokoje na koleji a sdělil mu, že ho hledá jeho družstvo, a obviněný, který byl v neomluvené absenci, se poté dobrovolně vzdal tím, že odešel před kolej, kde se setkal s velitelem, byla nepřítomnost obviněného ukončena jeho dobrovolným vzdáním se, nikoli zadržením; z žádného záznamu nevyplývá, že by se vedoucí koleje domníval, že obviněný spáchal trestný čin, nebo že by měl oprávnění vzít ho do vazby; bez tohoto oprávnění nestačí k prokázání, že obviněný byl pod vojenskou kontrolou, skutečnost, že vedoucí koleje navázal kontakt s obviněným, když byl na základně a ve svém pokoji na koleji).

2004

Spojenéstátyv. Hardeman, 59 MJ 389 (pro úspěšné trestní stíhání za neoprávněnou nepřítomnost je nezbytné přesné datum zahájení trestního stíhání; kromě zjištění, že trestný čin neoprávněné nepřítomnosti byl vůbec spáchán, je přesné datum zahájení trestního stíhání nezbytné pro určení délky nepřítomnosti; délka neoprávněné nepřítomnosti je základním prvkem určujícím zákonný trest za trestný čin).

UnitedStates v. Seay, 60 MJ 73 (pro určení, zda je prvek únosu více než náhodným nebo chvilkovým zadržením, tentoSoudzvažuje následující faktory: (1) výskyt protiprávního zadržení, uvěznění, odvlečení, návnady, únosu, únosu nebo odvedení a držení po určitou dobu; oba prvky musí být přítomny; (2) jeho trvání; zda je znatelné nebo de minimis; toto určení je relativní a závisí na zjištěných skutečnostech; (3) zda k těmto úkonům došlo při páchání samostatného trestného činu; (4) charakter samostatného trestného činu z hlediska toho, zda zadržení/převoz je neoddělitelnou součástí páchání tohoto druhu trestného činu na místě, kde se oběť poprvé setkala, bez ohledu na konkrétní záměr, který pachatel k jeho spáchání použil; (5) zda převoz/zadrženípřekročilo míru, která je vlastní samostatnému trestnému činu, a zda za daných okolností svědčí o úmyslném a zřetelném záměru přemístit/zadržet oběť nad rámec toho, co je nezbytné pro spáchání samostatného trestného činu na místě, kde se oběť poprvé setkala; a (6) existence jakéhokoli významného dodatečného rizika pro oběť nad rámec rizika, které je vlastní spáchání samostatného trestného činu na místě, kde se oběť poprvé setkala; není podstatné, že dodatečná újma není plánována pachatelem nebo že nezahrnuje spáchání jiného trestného činu).

(v tomto případě přiznání stěžovatele a forenzní důkazy o vraždě, včetně těla oběti a samotného místa činu, prokazují, že k jednání spočívajícímu ve spoutání a převozu došlo před samotnou vraždou a přesahovalo jednání, které je vlastní spáchání vraždy; proto se domníváme, že rozumný soudce mohl bez rozumných pochybností dospět k závěru, že byly naplněny prvky únosu).