Svatá říše římská
Tato časová osa je součástí našeho bližšího popisu: Přiblížení: Vznik Rýnské konfederace, 12. července 1806.
962
Král Germánů (936) a král Lombardů (951) Ota I., potomek Henricha l’Oiseleur, který se nechal zvolit „římským císařem“ v čele říše, jež zahrnovala území v Německu a Itálii a která se ve 12. století měla stát známou jako Svatá říše římská.
1356, vyhlášení Zlaté buly
V roce 1356 vyhlásil německý král Karel IV. korunovaný předchozího roku (5. dubna) císařem v Metách Zlatou bulu, která vytvořila systém, podle něhož měl být císař Svaté říše římské volen sedmi knížaty-kurfiřty (Mohuč, Kolín nad Rýnem, Trevír, Čechy, Rýnská Falc, Braniborsko a Sasko). Místem korunovace měly být Cáchy, a nikoli Řím.
O 250 let později, během třicetileté války, byl rýnskému falckraběti odebrán status kurfiřta a předán bavorskému vévodovi, aby mu byl v roce 1648 vrácen. Od té doby měl kurfiřtský sbor osm členů. V průběhu 18. století získalo kolegium kurfiřta v podobě brunšvického vévody Luneburského s titulem hannoverského kurfiřta (1708). Mělo však ztratit dalšího, když bavorský rod zanikl a jeho kurfiřtství převzal hrabě falcký (stal se bavorským vévodou).
Vliv reformace
Kurfiřti byli rozděleni na dva tábory, katolický (Mohuč, Kolín nad Rýnem, Trevír, Čechy a Bavorsko) a protestantský (Braniborsko, Sasko a Hannoversko). Protože katolické hlasy měly většinu, byl vždy zvolen člen habsburského rodu.
24. října 1648 Vestfálské smlouvy: Vestfálskými smlouvami, které ukončily třicetiletou válku, byla německá knížata oprávněna uzavírat spojenecké smlouvy buď mezi sebou, nebo s cizími mocnostmi. V důsledku toho byla v letech 1658-1668 založena Rýnská liga knížat nakloněných Francii, která se stala předobrazem budoucí Rýnské konfederace. V podobném vývoji byly Spojené provincie nizozemské uznány jako nezávislý stát mimo Svatou říši římskou.
Na konci 18. století tvořila Svatá říše římská rozsáhlou skupinu států, z větší části německých, ale ne výhradně, s téměř 30 miliony obyvatel na ploše 660 000 km2. 1 Celkem zde bylo 1 200 knížat, z nichž 294 zasedalo na říšském sněmu v Ratisbonu/Regensburgu.
Francouzská revoluce mění mapu Evropy
17. října 1797, Campoformská smlouva: První italské tažení generála Bonaparta vyústilo ve smlouvu nanejvýš nevýhodnou pro Rakousko. V rámci smlouvy podepsané v malé vesnici Campo Formido bylo Rakousko nuceno předat Francii svá panství na levém břehu Rýna a Rakouské Nizozemí.
Svatá říše římská versus konzulát
9. února 1801: Lunévillský mír podepsaný prvním konzulem Bonapartem a císařem Františkem II. potvrdil ustanovení smlouvy z Campoformio.
25. února 1803: Říšský sněm (Reichdeputationshauptschluss, jinými slovy rozhodnutí císařského sněmu) ratifikoval Pařížskou konvenci podepsanou 26. prosince 1802 Francií a Rakouskem. Úmluva udávala směr změn, které přinesl lunévillský mír, zejména přidělení nových území jako kompenzace za území ztracená v důsledku francouzského ovládnutí levého břehu Rýna. Svatá říše římská ztratila téměř 10 % svého území a 13 % obyvatelstva.
Začíná se formovat Rýnská konfederace
11. srpna 1804: František II. přijal dědičný titul rakouského císaře a českého a uherského krále pod jménem František I. a stal se absolutním panovníkem nad státy mimo Svatou říši římskou. Ponechal si titul a důstojnost zvoleného císaře Svaté říše římské.
2. prosince 1805: Vítězství u Slavkova: Napoleonovo rozhodující vítězství mu zajistilo silné postavení vůči rakouskému císaři Františku II. a ruskému carovi Alexandru I.
10.-12. prosince 1805: V Brünu podepsala Francie smlouvu s Bavorskem, která Bavorsku poskytla další území a jeho panovníkovi titul krále. Ve dnech 11. a 12. prosince podepsala Francie podobné smlouvy s vládci Württemberska a Bádenska, přičemž první z nich obdržel titul krále a druhý byl jmenován velkovévodou. Všichni tři uvolnili své vazby na Svatou říši římskou, neboť smlouva zdůrazňovala jejich plnou suverenitu a autonomii.
26. prosince 1805: Podpis presburského míru. František II. byl nejen nucen předat území Benátska, Istrie a Dalmácie Italskému království , ale také byl nucen uznat královské tituly, které přijali kurfiřti bavorský a württemberský (ti také obdrželi další pozemky, některé na úkor Rakouska), a kurfiřt bádenský, který byl povýšen na velkovévodu. Další tajná doložka stanovila, že František se má vzdát titulu císaře Svaté říše římské.
13. ledna 1806: Napoleon zahájil svou rodinnou zahraniční politiku sňatkem svého nevlastního syna, místokrále Itálie Evžena de Beauharnais, s Augustou, dcerou bavorského krále. O několik měsíců později, 8. dubna, provdal svou adoptivní dceru Stéphanii de Beauharnais (sestřenici Eugena a Hortense z druhého kolena) za bádenského korunního prince.
V roce 1808 se měla Antoinetta Muratová, neteř Joachima Murata, provdat za Antoina-Louise de Hohenzollern-Sigmaringen a jedna z Josefíniných sestřenic, Stéphanie de Tascher de la Pagerie, se měla provdat za syna prince d’Arenberg.
18. března 1806: Napoleon připojil vévodství Clèves k vévodství Berg, čímž vzniklo velkovévodství Berg a Clèves, jehož vládcem ustanovil svého švagra Joachima Murata. Velkovévoda z Bergu a Clèvesu se stal kurfiřtem Svaté říše římské.
Zrod Rýnského spolku
12. července 1806, podpis Pařížské smlouvy, kterou byl vytvořen Rýnský spolek neboli Rheinbund: Šestnáct německých států bylo sdruženo pod předsednictvím knížete Primata. Napoleon I. se stal protektorem konfederace a získal pravomoc jmenovat nástupce prince Primata po jeho smrti. Prvním princem primatem byl Carl Theodor von Dalberg (1744-1817), v roce 1772 civilní guvernér Erfurtu, v roce 1800 biskup v Kostnici, v roce 1802 kníže-arcibiskup v Mohuči a v důsledku tohoto titulu arcikancléř kurfiřt Svaté říše římské. Jeho sídlo bylo přeneseno z Mohuče do Regensbergu, města, v němž v roce 1817 zemřel.
Napoleon v roli protektora posádkoval (na náklady hostitele) v jednotlivých zemích více než 200 000 mužů, zatímco každý členský stát konfederace slíbil poskytnout Napoleonovi vojenský kontingent o celkovém počtu 63 000 mužů. Šestnáct členů rozdělených do dvou kolegií, jednoho královského a druhého knížecího, zasedalo ve Spolkovém sněmu se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem; úkolem sněmu bylo řídit vnitřní záležitosti Konfederace.
Královské kolegium mělo 6 členů:
– mohučský arcibiskup (předseda kolegia)
– bavorský král (který měl poskytnout 30 000 mužů)
– württemberský král (který měl poskytnout 12 000 mužů)
– bádenský velkovévoda (který měl poskytnout 8 000 mužů),000 mužů)
– landkrabě hessensko-darmstadtský (který měl poskytnout 4 000 mužů)
– a vévoda z Bergu a Clèvesu (který měl poskytnout 5 000 mužů), přičemž poslední dva jmenovaní byli povýšeni do velkovévodského stavu s titulem královská výsost.
Knížecí kolegium mělo 10 členů:
– kníže Nassau-Usingen (předseda kolegia)
– vévoda z Arenbergu, kníže Nassau-Weilburg
– knížata Salm-Salm a Salm-Kyrburg
– knížata Hohenzollern-Sigmaringen a Hohenzollern-Hechingen
– knížata Isenburg-Birstein a Liechtenstein
– hrabě Leyen povýšený do knížecí hodnosti
Každý z členů knížecího kolegia měl poskytnout kontingent o síle 4 000 mužů.
Zánik Svaté říše římské a vznik Rýnské konfederace
1. srpna 1806: Členové Rýnské konfederace definitivně opouštějí Svatou říši římskou.
6. srpna 1806: František II. rakouský učinil prohlášení, kterým uznal, že již není schopen plnit povinnosti spojené s titulem a důstojností císaře Svaté říše římské. Císařství tak zaniklo téměř beze stopy. Goethe slavně poznamenal, že ho více zajímal spor mezi jeho kočím a lokajem než zpráva, že císařství je mrtvé. Viz Thierry Lentz, Nouvelle Histoire du Premier Empire, tome I : Napoléon et la conquête de l’Europe 1804-1810, Fayard, 2002, s. 224.
23. září 1806: Velkovévoda wurzburský se připojil k Rýnskému spolku a kolegiu králů a slíbil poskytnout kontingent 2 000 mužů.
11. prosince 1806: Saský král se připojil ke konfederaci a kolegiu králů (přivedl s sebou 20 000 mužů) a poté se k němu 15. prosince připojili vévodové Sasko-Výmarský, Sasko-Gothajský, Sasko-Meiningenský, Sasko-Hilburghausenský a Sasko-Koburský (všichni se připojili ke kolegiu knížat a přivedli s sebou celkem 2 000 mužů).
11. dubna 1807: Konfederace přijala do svého knížecího kolegia vévody z Anhaltu-Bernburgu, Anhaltu-Dessau a Anhaltu-Coethen (každý s sebou přivedl 700 mužů), knížete de Waldeck (přivedl s sebou 400 mužů), knížata z Lippe-Detmold a Schaumburg-Lippe (každý s sebou přivedl 650 mužů), knížata ze Schwarzburgu-Rudolstadtu a ze Schwarzburgu-Sondershausenu (každý s 650 muži) a čtyři knížata z Reussu, jak starší větev (Reuss-Greitz), tak mladší větev (Reuss-Ebersdorf, Reuss-Schleitz a Reuss-Lobenstein) (každý s 400 muži).
9. července 1807: Souběžně s francouzsko-ruskou dohodou uzavřenou 7. července v Tilsitu bylo Prusko nuceno odstoupit Varšavské vévodství (které se změnilo na království), Gdaňsk a Vestfálské království.
22. srpna 1807: Sňatek prince Jeronýma Bonaparta (1784-1860), vestfálského krále (1807-1813), s princeznou Frédérique-Catherine de Württemberg.
15. listopadu 1807: Jeroným Bonaparte (teprve nedávno nastoupil na vestfálský trůn) se připojil ke konfederaci a novému královskému kolegiu a souhlasil s poskytnutím kontingentu o síle 25 000 mužů.
18. února 1808:
22. března 1808:
14. října 1808: Vévoda z Mecklembourgu-Schwerinu se připojil ke konfederaci a knížecímu kolegiu a byl požádán o poskytnutí 1 900 mužů:
24. dubna 1809: Řád německých rytířů byl zrušen a jeho majetek byl rozdělen mezi panovníky konfederace. V roce 1810 se Rýnská konfederace rozkládala na více než 350 000 km2 a pyšnila se 14,5 miliony obyvatel. Devětatřicet panovníků konfederace mělo svému protektorovi dodat přibližně 120 000 mužů.
16. února 1810: Smlouva s knížecím primasem Rýnské konfederace
Smlouva byla podepsána v Paříži knížecím primasem Dalbergem. Mohučský arcibiskup obdržel knížectví Fulda a Hanau, bylo sekularizováno pod názvem Frankfurtské velkovévodství. Dalberg se stal frankfurtským velkovévodou, ale po jeho smrti se mělo velkovévodství vrátit italskému místokráli Evženu de Beauharnais.
28. února 1810: Francouzsko-bavorská smlouva uzavřená v Paříži. Bavorsko získává markrabství Bayreuth a knížectví Regensburg výměnou za Jižní Tyrolsko postoupené Italskému království, některá švábská území postoupená Bádensku a některé země ve Frankách postoupené Württembersku.
9. března 1810:
Rýnská konfederace čelí Napoleonově říši
5. srpna 1810: Trianonský dekret a 9. října dekret z Fontainebleau
Po zavedení kontinentálního systému, který měl zabránit vstupu britského zboží na kontinent (berlínský dekret z 21. listopadu 1806), začalo ve státech Rýnské konfederace docházet k pašování. V důsledku toho se Napoleon rozhodl zavést vysoká cla na suroviny (zejména bavlnu) a koloniální produkty (cukr, kávu atd.). Na tento dekret z 5. srpna navázal dekret z 19. října (dekret z Fontainebleau), který nařizoval zničení veškerého britského zboží nalezeného na územích okupovaných Napoleonem, mezi něž patřily i státy Konfederace.
13. prosince 1810: Ve snaze upevnit kontinentální systém a zabránit pašování připojil Napoleon severní Oldenburg, dvě salmská knížectví a vévodství Arenberg a vyňal je z Rýnské konfederace.
1813:
7. srpna 1813: Prusko a Rakousko po celý rok prováděly politiku povzbuzování obyvatelstva ve spolku, aby si stěžovalo na přítomnost Francouzů a Napoleonův „protektorát“.
: Spojenci požadovali, aby se Napoleon vzdal titulu protektora Rýnské konfederace.
9. září 1813: Toeplitzská smlouva. V tajném článku smlouvy se Rakousko, Prusko a Rusko dohodly, že připraví rozpuštění Rýnského spolku.
8. října 1813: Bavorsko se rozhodlo připojit k nové koalici proti napoleonské Francii a nabídlo spojencům více než 60 000 mužů.
26. října 1813: Král Jeroným byl vyhnán z Kasselu. Velkovévoda würtzburský opustil konfederaci.
30. října 1813:
4. listopadu 1813: Rakousko-bavorská porážka od Napoleona u Hanau:
Rýnská konfederace je mrtvá, ať žije germánská konfederace
2.-29. listopadu 1813: Několik států vyjednávalo se spojenci ve snaze zachovat si svá území a udržet si suverenitu: Fuldská smlouva z 2. listopadu s Württemberskem, Frankfurtská smlouva z 2. listopadu s Hesenskem-Darmstadtem, z 20. listopadu s Bádenskem, z 24. listopadu s Nasavskem a z 29. listopadu se Saskem-Koburskem.
8. června 1815: Vytvoření germánské konfederace zahrnující 39 států a pokrývající téměř přesně území, které zaujímala někdejší Svatá říše římská (s výjimkou biskupství v Liège a rakouského Nizozemí). Některé státy, které zůstaly věrné Napoleonovi, zanikly (zejména frankfurtské velkovévodství a knížectví Leyen a Isenburg), jiným byly odříznuty části území (například Sasku).
Irène Delage tr. P.H., červen 2006