Pražský hrad (v národním jazyce Hradčany) je mohutný – údajně největší hradní komplex na světě. Působivý je zejména při nočním osvětlení a pohledu ze Starého Města na druhé straně Vltavy. Před čtyřmi stoletími, kdy bylo mezi ním a řekou méně budov, musel být ještě dominantnější. To, co se tam onoho osudného jarního dne – 23. května 1618 – stalo, mělo dlouhou historii a děsivé, dlouhodobé následky. Měla předznamenat začátek českého povstání proti habsburskému císaři Ferdinandu II. a následně přispět k rozpoutání třicetileté války.

V pozadí

U kořene problémů stály mocné síly náboženství a nacionalismu. Svatá říše římská byla na počátku 17. století konglomerátem knížectví, vévodství a městských států podřízených císaři. Ačkoli císařský titul uděloval sbor kurfiřtů, kteří zastupovali hlavní složky říše, ve skutečnosti jej od 15. století držela rakouská větev habsburské dynastie a byl všeobecně považován za dědičný .

To však neznamenalo, že císaři byli diktátory: o důležité politice rozhodovali členové říšského parlamentu neboli „diety“ a jednotlivé státy si žárlivě střežily svou částečnou nezávislost. Jediné, co je všechny spojovalo, byla věrnost římskokatolické církvi – tedy až do reformace.

Reformaci – odtržení od katolického křesťanství – zahájil v Čechách v 15. století teolog, mučedník a národní hrdina Jan Hus. O sto let později zahájil Martin Luther v Sasku mnohem rozsáhlejší náboženské hnutí. Následovali další učitelé po celé Evropě se svými vlastními verzemi protestantismu a do roku 1618 se říše stala nejen politickou mozaikou, ale také náboženským mišmašem států vyznávajících učení Luthera, Jana Kalvína, Ulricha Zwingliho a různých, ještě radikálnějších anabaptistických vůdců .

Nikde nebyla tato názorová melanž tak výrazná jako v Čechách. Vedle utrakvistů se obyvatelstvo skládalo z luteránů, kalvinistů a katolíků. Mírová vláda zde byla možná pouze s určitou mírou tolerance a v roce 1609 císař Rudolf II. udělil hlavním náboženským skupinám svobodu vyznání v ediktu známém jako Majestátní list.

Český král

Vše bylo v pořádku, dokud nebyl v roce 1617 zvolen českým králem rakouský arcivévoda Ferdinand (později se v roce 1619 stal císařem Ferdinandem II.). Vášnivě – někteří by řekli až fanaticky – věřil, že dynastická, územní a náboženská jednota jsou neoddělitelné. Nikdy se neodchýlil od svého přesvědčení, že má božské poslání obnovit slavné dny katolické říše.

Co se týče Čech, měl Ferdinand hmotnější zájem. Se svým kvetoucím zemědělstvím, obchodem a průmyslem – nemluvě o těžbě zlata a stříbra – byly Čechy nejbohatší provincií a zásadním přispěvatelem do císařské pokladny. Toho všeho si byli vědomi i národní představitelé v Praze, kteří se na nový režim dívali s obavami. V popředí jejich pozornosti stála otázka, zda Ferdinand bude ctít Majestátní list. Nový král sice formálně ujišťoval, že tak učiní, ale ve skutečnosti to byla lež, která měla národovce vyvést z míry a získat čas, než bude připraven udeřit.

Několik měsíců byla Ferdinandova taktika úspěšná. Protestantští Češi sledovali krále a jeho katolické stoupence ostražitě. Byla to napjatá situace, které stačila malá jiskra, aby vzplála troudovitá vzájemná nevraživost. Ukázalo se, že tou jiskrou byla stavba kostela. Luteráni chtěli postavit dvě nové modlitebny – svobodu, která byla kryta Majestátním listem. Král jim však pozemky, na nichž plánovali stavět, zabavil a místo toho je přidělil katolické církvi. Když místní lidé uspořádali protest, katoličtí místodržící je zatkli.

Tlačili protestanti na pilu, aby zjistili, kam až mohou zajít, nebo král záměrně dělal obstrukce, aby vyvolal krizi? Nezáleží na tom, kdo začal boj; důležité je, že se různé zainteresované strany spojily, aby krále obvinily z porušování svých práv vlastnit majetek a užívat svobodu vyznání. Protestantští vůdci požadovali propuštění vězňů. Když to bylo odmítnuto, agitovali po celé zemi, aby se jejich příznivci sjeli do Prahy na masovou demonstraci. Datum bylo stanoveno na 23. května 1618.

Profesor Lyndal Roper zkoumá život otce reformace Martina Luthera a zamýšlí se nad jeho vlivem na protestantské dějiny:

Co se v ten den stalo?“

Za úsvitu se před Hradem shromáždil velký dav pod vedením vojenského veterána hraběte Jindřicha Thurna. Když protestantští poslanci dorazili na střetnutí se svými katolickými protějšky, následovali je do budovy jejich rozzuření příznivci. Po příchodu do malé místnosti, kde seděli čtyři katoličtí poslanci, se protestantští vůdci dožadovali informací, zda Ferdinand nařídil svým českým poddaným, aby se pod trestem smrti podřídili jeho vůli, a zda ho katoličtí poslanci k tomuto neústupnému postoji nabádali.

Dva z poslanců ujistili své žalobce o své nevině a bylo jim dovoleno opustit kostel. To za sebou zanechalo hraběte Viléma Slavatu a hraběte Jaroslava Martinice, kteří se třásli před rozvášněným davem, jenž stál mezi nimi a dveřmi. Thurn se obrátil ke svým stoupencům a vyzval je, aby neměli slitování s muži, kteří krále nabádali k náboženské válce proti jeho protestantským poddaným. Nesmí jim být dovoleno, naléhal, aby unikli s nasazením života.

V tu chvíli se dav vrhl vpřed a přitiskl poslance (kteří křičeli k Panně Marii o ochranu) k vysokým oknům. Někdo odklopil křídlo a vyhodil Martinice ven. Slavata se více bránil a zoufale se držel okenního rámu. Jeden z vrahů mu uštědřil ránu do hlavy a on spadl beze smyslu do propasti. Útočníci za sebou pro jistotu vyhodili i blekotajícího tajemníka poslanců Filipa Fabricia. Všechny tři oběti dopadly z výšky 21 metrů na dlažební kostky pod nimi. Jenže nepadly. Thurn a jeho muži, shluknuvší se kolem otevřeného okna, s údivem viděli, jak Martinic a sekretář vstávají a odbíhají pryč, zatímco někteří Slavatovi sluhové odnášeli svého pána v bezvědomí do bezpečí.

Jak muži přežili?

To byla pražská defenestrace, po níž zůstalo pro historiky několik otázek. Ta zřejmá zněla: „Jak mohli tři muži vyváznout s nasazením života z takového pádu?“. S trochou fantazie bychom se mohli přesvědčit, že jeden nebo dva z mužů unikli nejen smrti, ale i invalidnímu zranění. Ale všichni tři? Sekretář mohl reálně přežít, když dopadl na své nadřízené. Ale i kdyby muži vyvázli bez zranění, proč se pomstou poblázněný dav nevrhl dolů na nádvoří, aby dokončil započaté dílo?“

Rychle se objevily legendy, které tvrdí, že poskytují odpovědi. Katolické vysvětlení bylo prosté: zběsilé modlitby odsouzených mužů byly vyslyšeny na nebi a andělé byli sesláni, aby poslance jemně spustili na zem. To, jak byli katolíci přesvědčeni, poskytlo dramatický důkaz o tom, na čí straně stojí Bůh. Protestantská odpověď zněla doslova „k zemi“: oběti podle nich dopadly na hromadu hnoje.

Sedí tento příběh? Ve staletích před účinnou likvidací odpadních vod takové hnojiště skutečně existovalo a pravidelně je vyklízeli povozníci najatí na tento nechutný úkol. V rozsáhlém hradním komplexu, jako byly Hradčany, který obývaly stovky úředníků, dvořanů a služebnictva, se musel lidský odpad hromadit poměrně rychle. Protestantská verze událostí je tedy snad uskutečnitelná, i když zní jako opožděný protimluv k teorii „božího zázraku“.

Jakýkoli pokus o alternativní analýzu událostí z 23. května 1618 nás zavádí do houštin spekulací. Mohl Thurnův dav usilovat spíše o ponížení než o atentát? Mohli být tři královští zástupci vyhozeni z dolního okna jako projev opovržení? No, jedna starší událost v pražských dějinách – a ta musela být pachatelům důvěrně známá – naznačuje, že přesně věděli, co dělají, nebo o co se pokoušejí.

Téměř o 200 let dříve (30. července 1419) se husitský protest zvrtl. Demonstranti vnikli na radnici a defenestrovali starostu a několik dalších městských úředníků, kteří byli všichni zabiti. V českých dějinách došlo k dalším ne nepodobným událostem, takže i když by bylo přehnané označovat defenestraci z roku 1618 za „tradiční“ událost, rozhodně nebyla bez precedentu. Pro Čechy to byl vhodný způsob, jak se vypořádat s těmi, kdo pošlapávali svobodu lidu.

Jaké byly následky?

V rozluštění záhady uprchlých poslanců jsme dnes sice nepokročili, ale o následcích zacházení s nimi není pochyb. Pražská defenestrace byla katalyzátorem, který aktivoval nejhorší válku v evropských dějinách, třicetiletou válku. Povstalci sesadili Ferdinanda II. z trůnu, ustavili prozatímní sněm a na obranu národa shromáždili armádu čítající 16 000 vojáků. Česká koruna byla nabídnuta palatinskému kurfiřtovi Fridrichu V., jehož manželkou byla dcera anglického krále Jakuba I.

• Evropská apokalypsa: třicetiletá válka
• Holandsko: slavná revoluce roku 1688

Český problém byl jako zapálená sirka vhozená do krabice s ohňostrojem. Politicko-náboženská nestabilita, která Evropu provázela, explodovala v sérii konfliktů během následujících 30 let. Kromě rakouských a španělských Habsburků a císařských států nasadily armády do boje také Francie; Nizozemská republika; Dánsko a Švédsko. Z národů, které samy o sobě nebyly zapojeny, přicházeli idealisté a vojáci štěstěny, aby prodávali své služby jako žoldnéři. Střední Evropa byla rozvrácena, vypálena, rozbita, znásilněna a zadupána do zapomnění.

Bez nadsázky lze třicetiletou válku označit za nejhorší válku v evropských dějinách. Bojující národy ztratily v důsledku válečných akcí, hladomoru a nemocí 25 až 40 procent svého obyvatelstva. Z měst se staly prázdné doutnající skořápky. Zemědělská půda se vzpamatovávala celou generaci. Jen švédská armáda zničila v Německu 1 500 měst, 18 000 vesnic a 2 000 hradů. Velká historička 20. století Dame Veronica Wedgwoodová to popsala s palčivou výstižností: „Morálně rozvratný, ekonomicky destruktivní, sociálně degradující, zmatený ve svých příčinách, záludný ve svém průběhu, marný ve svých výsledcích, je vynikajícím příkladem nesmyslného konfliktu v evropských dějinách.“

Derek Wilson je autorem knih Superstition and Science – Mystics, sceptics, truth-seekers and charlatans (Robinson, 2017) a The Queen and the Heretic – How two women changed the religion of England (Lion Books, 2018). Chcete-li se dozvědět více, navštivte www.derekwilson.com

.