Racked již nevydává. Děkujeme všem, kteří v průběhu let četli naši práci. Archivy budou i nadále k dispozici zde; nové články najdete na webu Vox.com, kde se naši zaměstnanci věnují spotřebitelské kultuře pro The Goods by Vox. Můžete se také podívat, co chystáme, když se zaregistrujete zde.

V roce 1925, kdy nečekaně zemřel jeho otec, ztratil kontakt se svou matkou. Zatížena úkolem vychovávat sama pět synů ho matka dala k adopci. Putoval od jednoho rodinného přítele k druhému, až skončil v Kalkatě. Tam si uvědomil, že se podobá spíše britským vojákům ve městě než některému ze svých bengálských opatrovníků.

Při zpětném pohledu tyto vlastnosti naznačovaly, že můj dědeček měl bílé předky. V naší rodině to však zůstalo nepřiznáno. Než se objevily cenově dostupné genetické testy, neměli jsme možnost to prokázat. Písemné záznamy o narození z té doby se těžko hledaly a v těch několika málo, které existovaly, nemusel být aktivně uveden evropský rodič. Kromě toho jsme o tom u stolu nemluvili. Pokud šlo o mé rodiče, byli jsme prostě Bengálci.

Bílé geny mého dědečka se v naší rodině občas objevovaly, a to s jistou zarputilou vytrvalostí. Občas se objeví bratranec s modrýma očima. Pokud jde o mě, mám světle hnědé, téměř oříškové oči, stejně jako můj otec a sestra. Moje pleť je na bengálské poměry světlá.

To znamená, že mám tendenci dostávat otázky, zejména od bělochů, na svůj původ, na to, co jsem zač. Na tyto otázky odpovídám co nejpravdivěji. Říkám, že jsem převážně Bengálec, ale mám i vzdálenou a tlumenou bílou krev. Tato odpověď ve mně zanechává smíšené pocity – jak úlevu, tak stud z této úlevy – kterým teprve nyní začínám čelit.

Dětství jsem strávil, stejně jako mnoho bengálských rodin, ve středním New Jersey. Edison byl v 80. letech 20. století epicentrem imigrace ze subkontinentu do Spojených států. Narodil jsem se v následujícím desetiletí, kdy se indická populace rozrostla natolik, že tvořila ve městě většinu. To mezi lidmi ve středním Jersey, kteří nebyli Indové, vyvolalo jistou dávku nevole. Někteří se cítili vytlačeni, když se ulice, které celou dobu znali, zaplnily obchůdky se sárí. Jiní námi prostě pohrdali a házeli na nás nevybíravé pejorativní výrazy související s kari.

V mé komunitě bengálských příbuzných a rodinných přátel byl kolorismus do očí bijící. Narodil jsem se s pudrově bílou pletí, která do pěti let změkla do jemně hnědé. Babička z otcovy strany mi po koupání potírala popelavou pleť Eucerinem a bědovala, jak jsem za těch krátkých pět let ztmavla. Byly to odbyté věty a ona byla naučená je odříkávat. Přesto jsem si jako dítě jejich poselství osvojila.

Na střední škole to nebylo lepší. Jedna z mých bílých kamarádek, se kterou jsem každý den jezdila autobusem, pomlouvala kluky, kteří se jí líbili. Říkala mi – a to zcela otevřeně -, jak oškliví jí připadají indiánští kluci, zejména jejich zablácená pleť. Trvala na tom, že jsem jiná, že „nevypadám tak indiánsky“.

Myslela tím samozřejmě to, že vypadám konečně částečně bíle – rasově právě tak nekategorizovatelně, abych se mohla zařadit do „bílého“ tábora. Teď si uvědomuji naprostou nesprávnost té poznámky. Ale tehdy jsem věřil, že její kategorický odpor k indiánům reprezentuje obecné mínění. Takže jsem v její výhradě vůči mně našel útěchu, jako bych nějak unikl žalostnému osudu, k němuž byli indiánští kluci mého věku odsouzeni: opovržení bílé dívky ze střední školy.

Když se devadesátá léta přelila do aughts, nechal jsem tyto spory internalizovaného odsudku růst. Byl jsem svědkem vzestupu Aishwaryi Rai – ještě před Priyankou Choprou, možná nejslavnější z těch několika jihoasijských krásek, které si podmanily americkou lidovou představivost. Deset let po vítězství v Miss World v roce 1994 jí titul nejkrásnější ženy světa odkázala Julia Robertsová a po ní i zbytek Ameriky. Se svýma modrýma očima a světlou pletí vypadala jako nějaké nemožné spojení Východu a Západu. Když jsem vyrůstal, všímal jsem si, že rodinní přátelé si občas povzdechnou a přejí si, aby jejich dcery měly oči jako Rai.

Tyto byly také poslední roky mého dědečka, kdy byl pasivní a mlčenlivý. Během večírků sedával v koutě, pohled neochvějný jako socha. Stále více se střežil svého dětství, doby, na kterou neměl žádné hezké vzpomínky. V roce 2006, v mém prvním ročníku na střední škole, zemřel.

Zvědavý na jeho dědictví jsem otce vyzpovídal ohledně dědečkovy matky. Ukázalo se, že i ona měla modré oči. Naznačil jsem, že důvodem, který byl v kraji, odkud naše rodina pocházela, neslýchaný, byla nějaká bílá krev. Možná to byl produkt pobytu Britů v Barisalu. Připadal jsem si trochu směšně, když jsem se o tom vůbec zmínil.

Otec mi odpověděl, že skutečně slyšel zvěsti o koloniálním předkovi a o sbírce modrookých chlapů, jako byl můj dědeček z této strany rodiny. Nic víc neřekl a já jsem na něj dál netlačil. Byla to jen mlhavá ústní historie, ale mně to stačilo. Toužil jsem po identitě a tohle byla moje vstupenka.

Než jsem se v roce 2010 dostal na vysokou školu, opustil jsem New Jersey nadobro. Šla jsem na školu do Bay Area, kde jsem začala chodit s klukama. Byla to docela homogenní skupina, většinou bílí a čerstvě vylezlí ze skříně. Zjistil jsem, že se bavím s klukama, kteří se upřímně zmiňují o tom, že milují Gagu nebo Smash, a používají takový ten nejmenší lexikon homosexuality. Mnozí z nich se s indickými gayi dosud nesetkali. (Kromě toho, s výjimkou Zayna Malika, jen málo jihoasijských mužů proniklo do širšího kulturního povědomí jako sexuální symboly.)

Co si o mně mysleli? Při hledání cesty touto skupinou jsem měl tendenci nevyslovovat svůj rodinný původ. Když jsem se klukům představovala, mlčela jsem o detailech své výchovy, které by mě kulturně vyčleňovaly – například o tom, že mým prvním jazykem byla bengálština. Možná by mě nemělo překvapit, když mi jeden kluk, opakující slovní spojení mého kamaráda ze střední školy v autobuse, nenuceně řekl, že mě nepovažuje za Indku. Podle jeho slov jsem v podstatě běloch.

Reagoval jsem rychle a zuřivě. Zeptal jsem se ho, co si představuje pod pojmem Ind: někoho, kdo kývá hlavou a napodobuje tanečníka bhangry nebo ad nauseam mluví o své lásce k Bollywoodu? Nebo snad bývalý mistr v hláskování či inženýr?“

To, co jsem ten den nedal najevo, bylo, že se mnou cloumá pocit viny. Dosáhla jsem přesně toho, co mi dětství předurčilo: V podstatě jsem byl považován za bílého. I když se komunity, s nimiž jsem se setkávala v New Jersey a na vysoké škole, drtivě lišily svým složením, přetrvával stejný, dusivý standard krásy. Výsledek mi připadal mdlý.

Teprve tehdy jsem pochopila, jak ostře jsem vstřebala kolorismus, s nímž jsem se v těchto komunitách setkala. Prosakoval jako jed do všeho – do mého randění, do mých přátelství, do vztahu, který jsem měla se svým zrcadlem. Když se mi splnilo mé dětské přání, nepřipadalo mi to jako vítězství; chutnalo to hořce. Vymazala jsem důležitou část svého já.

Teď žiju v New Yorku. Když se mě lidé ptají na můj původ, řeknu buď, že jsem „převážně Bengálec“, nebo že jsem míšenec. To druhé mi připadá trochu jako výmluva, způsob, jak zploštit neuspořádanou historii mé rodiny do jednoho slova.

Pravdou však je, že své pocity z této neuspořádané historie stále ještě rozplétám. Dobře jsem se po jeho smrti dozvěděl, že Barisal, který můj dědeček znal, byl divadlem koloniálního teroru. Britské jednotky, které tam sídlily, běžně a rychle potlačovaly bengálská hnutí za nezávislost.

Tato historie mi koluje v krvi. Můj modrooký dědeček byl nešťastným dědicem brutálního způsobu, jakým se v té konkrétní době a na tom konkrétním místě odehrávaly dějiny. Přál bych si jen, aby okolnosti jeho života, zamíchané od mládí v tak politicky nestálém období, nezpůsobily, že by o své vlastní historii tak úzkostlivě mlčel.

Krátce po dokončení vysoké školy v roce 2014 mě zvědavost přiměla podstoupit test DNA. Nyní mám na obrazovce počítače číslo – spadající, jak jsem předpokládal, někam mezi 1/16 a 1/8 -, které naznačuje, že mám nějakou krev z britských ostrovů. Zkoumám, co to číslo znamená: jakou koloniální krutost naznačuje, kdo byl podle něj otcovský předek. Byl násilnický a hrozný, jak jsem se naučil představovat si mnohé britské imperialisty?“

Jednou věcí, kterou test potvrzuje, je, že skutečně existuje část mého já, o níž se nikdy nedozvím celý příběh. Toto vědomí není automatickou nápravou mých zmatených pocitů, ale dodalo mi určitou míru odhodlání přijmout svou identitu a své rysy, a to jak bílé, tak bengálské aspekty.

Tento mentální posun nenastane přes noc. Ale v těchto dnech, když se dívám do zrcadla, si nepřeji, abych se narodil jako běloch. Vidím v něm kousek své matky, ženy se snědou pletí. Vidím stopy svého dědečka, muže s ostrým nosem, jako mám já. Mlčky zírám na své rysy a doufám, že jednoho dne budu moci číst jejich historii jako tu svou.

Mayukh Sen je ředitelem redakce This.

.