Když mi bylo jedenáct, přestěhovali jsme se do nově vybudované čtvrti, která byla postavena na velkém poli. Po většinu z těch deseti let, co jsem tam žila, ji stále obklopovala rozlehlá texaská pole. První dva roky bylo celé naše sousedství zamořené vlčími pavouky. Každý den jsem jich v našem domě viděl čtyři nebo pět. Nevadilo mi to, protože se živí všemi brouky, kteří mohou skutečně způsobit problémy, a věděl jsem, že technicky vzato jsme vetřelci my, protože pole byla vždy jejich domovem. Byli jsme noví.

Ale i s tímto pochopením je vidět v noci nikdy neuklidňovalo. Vlčí pavouci dokážou být zatraceně velcí a jsou velmi rychlí. Mnohokrát se mi stalo, že když jsem se snažil nějakého chytit, abych ho dal ven, vběhl mi pod postel, kam jsem nedosáhl. Většinou jsem postel posunul a pokračoval v honičce, dokud jsem ho nedostal. Ale jednou jsem přišel domů ze školy, jednoho jsem uviděl, snažil jsem se ho chytit, ale utekl mi z dosahu pod postel. Musel jsem jít do práce, tak jsem si řekl: „Kašlu na to“ a odešel jsem. Zapomněl jsem na to, protože práce byla peklo, a když jsem přišel domů, chtěl jsem jenom spát.

Vždycky mi dlouho trvá, než usnu, ale nakonec jsem usnul. Obvykle jsem velmi lehký spáč, takže si nejsem jistý, jak se tahle další část vlastně stala. Zdálo se mi a cítila jsem, jak mě něco jemně hladí po rtu, a ve snu jsem byla sama, takže jsem si uvědomila, že to, co jsem cítila, se neděje ve snu. Takže jsem se náhle probudila a uvědomila si, že mám něco v puse, a věděla jsem, co to je. Byl to ten zasraný vlčí pavouk. Napřáhl jsem se a vyplivl pavouka z pusy. Vyskočil jsem z postele a rozsvítil světlo. Světlo bylo velmi ostré a chvíli jsem neviděl, ale po několika vteřinách jsem pavouka na posteli zahlédl. Byl velký skoro jako ploska mé ruky. Tak jsem popadl botu a toho pavouka rozmlátil, až z něj zbyly jen vnitřnosti a chlupy. Potom jsem špatně spal.

To je jeden z mála zážitků v mém životě, který vzdáleně připomíná výpověď, a vzhledem k článku jsem si řekl, že se o něj podělím.