Historie

Město Řím padlo do rukou nájezdníků v roce 410 (znovu bylo dobyto v roce 455 jinou skupinou nájezdníků!). My na Západě to často považujeme za konec říše. Už žádné ústřední postavení Říma, žádné impérium. To je však zcela mylné. Říše pokračovala ještě více než tisíc let poté… jen ne na Západě. Východní křesťanství pokračovalo a vzkvétalo a teprve v 15. století východní část Říše padla. Nedávno jsem viděl knihu, která se jmenovala nějak jako „Nezápadní křesťanství“. Se zájmem jsem ji vzal do ruky a zjistil jsem, že kniha pojednává o křesťanství v Číně, Africe a možná také v Koreji. To jen podtrhuje skutečnost, že skutečné východní křesťanství je pro nás na Západě ztraceno. Ano, jsou to místa, která nepovažujeme za součást dominantního západního světa. Ale je to obecně západní křesťanství, které se tam uchytilo díky západní misijní činnosti. Pro nás na Západě je východní křesťanství nejlépe střeženým tajemstvím našeho náboženství.

Východní křesťanství je východní pravoslaví. A je úžasně odolné. V 15. století padla geografická centra východního křesťanství pod muslimskou kontrolu, protože islám pokračoval ve svém staletém šíření. Pouze pravoslavná církev v Rusku byla nadále svobodná od muslimské nadvlády. S příchodem ateistického sovětského státu se však tato poslední část východního křesťanství ocitla pod obrovským tlakem státního odporu.

Je to právě přežití církve v Rusku, které je obzvláště působivé. Když na přelomu 80. a 90. let padlo komunistické impérium ve východní Evropě a v Rusku, žilo pod sovětskou nadvládou asi 80 % z přibližně 250 milionů východních pravoslavných křesťanů. Desítky let takové kontroly a oddělení od zbytku křesťanského světa způsobily, že po pádu železné opony nebylo jasné, jaká východní církev vznikne – pokud vůbec nějaká vznikne. Svět však viděl pokračující a silnou pravoslavnou církev. Utrpěla své rány, ale byla živá a vcelku v pořádku. Východní církev nadále vzkvétá a hluboce pronikla do amerického křesťanství (koncem 80. let minulého století došlo k masové konverzi asi 2000 amerických evangelikálních představitelů k pravoslaví). Není to ani tak příběh přežití, jako spíše příběh Boží věrnosti.

Mým prvním povoláním byl malý a stárnoucí sbor. Když jsem přišel, průměrný věk členů byl od poloviny do konce šedesátých let. Měli jsme asi sto členů, přičemž každou neděli dopoledne se nás účastnilo asi třicet. (V presbyteriánské církvi je do systému zabudováno pravidelné pročištění členských rolí o ty, kteří jsou dlouhodobě nepřítomni a neúčastní se sboru, aby byla evidence přesná. Ale myslím, že tato církev se prostě nemohla odhodlat k tomu, aby lidi ze seznamů vyškrtla, protože by to byla deprimující skutečnost – církev byla před několika generacemi poměrně velkým a rostoucím sborem). K obtížím se přidala skutečnost, že v dané oblasti byly obzvlášť drahé ceny domů (školy byly skvělé). To mělo za následek, že se do oblasti mohlo stěhovat stále méně mladých rodin. Navíc se obec rychle demograficky měnila. Stěhovala se sem stále početnější čínská populace první generace a jazykové a kulturně-náboženské rozdíly ztěžovaly kontakt. Výsledkem byl stárnoucí a zmenšující se sbor uprostřed komunity, která nenabízela mnoho příležitostí pro nové členy a aktivity.

To vše bylo poměrně deprimující a frustrující. Frustrující to bylo hlavně proto, že mnozí členové očekávali, že se mi nějakým způsobem podaří vytvořit novou armádu mladých a dychtivých členů, kteří nastoupí, aby zaplnili boty předchozích generací a přivedli sbor zpět do dob jeho slávy. To se prostě nestalo.

Pro sbor i pro mě bylo těžké mít vizi církve, která by byla větší než jen náš sbor. Je to pochopitelné – byl jsem pověřen vedením tohoto sboru a mnozí členové v něm uctívali a spolupracovali více než padesát let. Všichni jsme byli s tímto konkrétním sborem úzce spjati a měli jsme zájem na jeho přežití a prosperitě. Pravdou však je, že jsme často propadali příliš malému vidění církve – jako by osud našeho konkrétního sboru byl klíčem k pochopení Božích cest ve světě.

Přeji si, abych tehdy věděl více o východní církvi. A kdybych to věděl, doufám, že bych měl dost moudrosti, abych ji nepoužíval jako nějaký laciný inspirativní příběh, který by nám dával naději ohledně osudu naší kongregace. Místo toho mohla východní církev a její zkoušky a přežití působit tak, aby vzbudila naději pro širší církev, pro církev na celém světě, pro církev v celých dějinách. Bez ohledu na konkrétní osud naší konkrétní církve (církve budou vždycky přicházet a odcházet – vzpomeňte si, že žádná z církví, které založil Pavel, už neexistuje), osud církve je zajištěn. Východ je krásným příkladem toho, že brány pekla církev nepřemohou. Přál bych si, abychom tehdy měli vizi a oslavovali, že jsme malou – byť možná pomíjivou – součástí této církve.