Na počátku 20. let 20. století nikdo v Americe nevlastnil větší část nelegálního obchodu s alkoholem než George Remus ze Cincinnati. Lékárník a obhájce se smyslem pro využívání mezer v zákoně Remus v jednu chvíli kontroloval 30 procent alkoholu, který se dostával do pohárů a číší Američanů, jimž prohibice nebyla nic platná. Remus byl osobnost větší než život – pořádal bujaré večírky, byl oblíbený mezi novináři, kteří se na něj mohli vždy spolehnout a říkalo se, že byl inspirací pro Jaye Gatsbyho F. Scotta Fitzergalda. Ale v roce 1925 začaly trhliny v Remusově impériu oslabovat jeho pozici v obchodu s alkoholem, když se ocitl v soudní síni s Mabel Walkerovou Willebrandtovou, ambiciózní vládní právničkou, která byla připravena využít prohibice – a jejích nejznámějších pašeráků – k tomu, aby si vybudovala právní a politickou kariéru, která byla obvykle odepřena i těm nejtalentovanějším ženám. V roce 1927 se bojovný Remus znovu ocitl před soudem – za vraždu své druhé ženy Imogene.

V nové knize The Ghosts of Eden Park: Karen Abbottová, spolupracovnice časopisu Smithsonian, sleduje Remusův vzestup a pád a cestou nás seznamuje s celou řadou postav jazzového věku, které se chtěly prosadit nejen ve 20. letech 20. století, ale i v budoucnosti amerického obchodu a politiky.

Abbottová hovořila se Smithsonianem o své nové knize v rozhovoru, který se týkal Remusovy hvězdné slávy, Mabeliných ambicí a vlivu pašeráků na americkou literaturu.

Přízraky Eden Parku: The Bootleg King, the Women Who Pursued Him, and the Murder That Shocked Jazz-Age America

Kombinace hlubokého historického výzkumu s románovým talentem, The Ghosts of Eden Park je nezapomenutelný, podivnější než fikce, příběh o podnikateli, který se stal boháčem, a dávno zapomenuté hrdince, o excesech a absurditách jazzového věku a o nekonečné lidské schopnosti klamat.

Koupit

Jak jste se dostal k tomuto příběhu s rozsáhlou řadou postav a neustálými dvojími podvody?

Tento příběh pochází z televize, z „Boardwalk Empire“. Byl to geniální seriál, který dokonale vystihl úsvit dvacátých let, kdy pašeráci teprve přicházeli na to, jak obejít prohibiční zákony, a o Al Caponovi nikdo neslyšel. A byla tam opravdu zvláštní, charismatická, fascinující postava jménem George Remus (Glenn Fleshler), který byl opravdu inovativní a lehce bizarní a mluvil o sobě ve třetí osobě.

A vždycky jsem se smál těm scénám, kdy Capone, další skutečná postava, kterou seriál zobrazuje, je zjevně zmatený z toho, o kom Remus mluvil, a Remus mluví o sobě. A já si říkala, jestli je to skutečný člověk, a skutečně byl. A jeho skutečný příběh byl mnohem zajímavější, temnější a složitější než to, co zobrazuje seriál Boardwalk Empire.

Takže jsem byl nejdřív prodaný na jeho postavu a pak jsem tam vždycky potřeboval nějakou drsnou ženu, takže jsem přistál na postavu v seriálu jménem Esther Randolph. Byla to okresní prokurátorka jmenovaná prezidentem Warrenem Hardingem a pracovala pro generálního prokurátora Harryho Daughertyho. A ve skutečnosti se jmenovala Mabel Walker Willebrandtová. Líbila se mi taková ta dynamika kočky a myši mezi ní a Remusem.

Mabel a Remus jsou rozhodně středobodem příběhu a zdá se, že mají hodně společného, přestože stojí na opačných stranách zákona.

Mabel se narodila ve Spojených státech, ale byla německého původu a Remus byl německý přistěhovalec. Remus ukončil formální školní docházku ve čtrnácti letech, protože ona začala formální školní docházku až ve čtrnácti. Oba nesnášeli prohry, oba byli nesmírně hrdí. Oba adoptovali děti, což mi také přišlo zajímavé.

A Mabel byla piják. V žádném případě ne piják, ale někdo, kdo si občas rád dá skleničku vína, vůbec nevěřil v prohibici a nepovažoval ji za dobrý zákon a nemyslel si, že je jakkoli vymahatelná. Ale dostala k tomu mandát a samozřejmě tuto příležitost využila s myšlenkou, že tady mám šanci se projevit nejen jako žena-politička a posunout se v tomto ohledu dopředu, ale posunout věc žen-političek na další desetiletí.

Najednou se z ní stala nejmocnější žena ve Spojených státech a jeden z nejmocnějších lidí v zemi.

Jak si takový příběh opatřit?

Existoval 5 500stránkový zápis ze soudního procesu, který se stal jakousi páteří vyprávění. Bylo to skvělé, protože při soudních procesech máte samozřejmě výhodu svědeckých výpovědí. Ti jsou nuceni podle svého nejlepšího vědomí vylíčit dialog a to, co měli na sobě, co si mysleli, co dělali, co říkala druhá osoba a jaké byly jejich dojmy. A tak to všechno umožňuje vytvořit opravdu filmové scény, jen z detailů, které by jinak nebyly k dispozici.

Jak moc je George Remus produktem světa, ve kterém žil? Na jakém historickém pozadí se tento příběh odehrává a jak formuje postavy?“

Jeho příběh se opravdu nemohl odehrát v žádném jiném historickém období. Byl tak trochu šitý na míru 20. let 20. století a jeho profese pašeráka se samozřejmě mohla odehrát jen v tomto velmi krátkém časovém úseku. Dvacátá léta byla samozřejmě zajímavá doba. Všichni si užívali flappers a Gatsbyho a všechny tyhle okázalé věci. Ale když se nad tím zamyslíme historicky, právě jsme se dostali z první světové války, lidé měli pocit smrtelnosti, uvědomovali si, jak může být život pomíjivý, a kolem Ameriky stále kroužila aura smrti. A bylo to před třicátými lety , takže lidé byli ochotni riskovat a žít živěji a více se bavit po vší té smrti a zkáze.

Lidé v tomto období vnímali Remuse jako hrdinu. Během prohibice přišlo o práci tolik lidí: barmani, číšníci, skláři, výrobci sudů, lidé z dopravy. Jen v Cincinnati zaměstnával asi 3 500 lidí, což z něj tam jistě udělalo lidového hrdinu. Skutečnost, že to byla lehčí doba, pokud jde o organizovaný zločin, protože nikdo opravdu nepovažoval prohibici za spravedlivý zákon. Nejenže si mysleli, že je to hloupý zákon, ale mysleli si, že je to nespravedlivý zákon.

Pravda – někdo jako Remus přichází se cítí úplně jinak než postava jako Al Capone.

Capone byl špinavější člověk. Zabýval se masovými vraždami, věnoval se systematickému násilí. Zabýval se drogami, prostitucí. Remus vybudoval své impérium spíše intelektem než systematickým násilím a dokonce ani nepropil své vlastní zásoby. Capone byl z hlediska gangsterských aktivit zločinecký mozek, ale Remus byl ve skutečnosti erudovaný a poměrně intelektuální člověk. A myslím, že i díky tomu je složitější a v jistém smyslu i sympatičtější postavou.

Jak viděli Remův úspěch jeho současníci?

Jeho soupeři před ním svým způsobem žasli. Očividně disponoval velkou mocí. Statisícové úplatky, které platil zvoleným vládním úředníkům, byly dobře známé a byl to někdo, kdo mohl mít přístup v podstatě ke každému stolu, ke kterému jste si přáli usednout. Prohibice byla tak nepopulárním zákonem, že lidé viděli Remuse v podstatě jako kancelář zásobující poptávku. Jeden z jeho citátů zní: „Každý, kdo má u sebe unci whisky, je pašerák“. A neustále nadával na všechny politiky, o kterých věděl, že pijí jeho zásoby, a zároveň se zasazovali o prohibici.

A co teprve, když se mu začalo dařit? Jak moc jeho image ovlivnilo to, co se stalo (bez spoilerů!) u soudu s jeho vraždou?“

Byl králem zvučných hlášek a věděl, jak manipulovat s tiskem. To bylo něco, co Willebrandta také neustále rozčilovalo. Neustále se odvolávala na to, že Remus umí dobře kopírovat. Opravdu prostě věděl, jak manipulovat s médii. A to samozřejmě na začátku mediální války, kdy se všichni honili za nejlepší fotografií a nejlepším titulkem, za nejpikantnějším drbem. To všechno Remusovi skvěle hrálo do karet.

Ale musíme se také vrátit k myšlence, jak nepopulární je prohibice – i když si myslíte, jako mnoho lidí, že Remus byl vinen vším, z čeho byl obviněn, vražedná stopa se stala méně o Remusovi jako jednom člověku a více referendem o prohibici (a pašerácích) jako takové.

Měla Mabel nakonec šanci zastavit vlnu pašování? S čím ještě bojovala?“

Velmi otevřeně mluvila o tom, že nebojovala jen s pašeráky a pašeráky a s nepopulárností zákona, ale také se zkorumpovanými kolegy na ministerstvu spravedlnosti. Prohibiční agenti, které posílala do terénu, by si vydělali podstatně více peněz, kdyby brali úplatky od pašeráků, a oni by jen přijímali jejich skromné výplaty. Vzhledem k tomu, že Remus v podstatě rozdával tisícidolarové bankovky, jako by to byly bonbony, dokážete si představit, jaká to byla pokušení.

Ale Mabel byla stejná oportunistka jako Remus. Je to někdo, kdo se několikrát ucházel o místo federálního soudce, a já jsem o všech ani nepsala, protože se to stalo, takže by to bylo strašně zbytečné.

A byla opravdu otevřená ohledně sexismu, kterému čelila. Jeden z mých nejoblíbenějších citátů od ní byl v článku pro literární časopis The Smart Set, kde řekla: „Chlapec musí dobře dělat práci a rozvíjet osobnost. Dívka musí dobře vykonávat práci a rozvíjet osobnost. PLUS – prolomit skepsi vůči svým schopnostem, projít po napjatém laně bezpohlavnosti, aniž by ztratila svůj zásadní půvab… a nakonec si navzdory svému handicapu zachovat veselý a normální pohled na život a jeho úpravy.“

Dlouho kolovaly zvěsti, že Remus je inspirací pro jiného slavného pašeráka – Jaye Gatsbyho z knihy F. Scotta Fitzergalda Velký Gatsby. Je na tom něco pravdy?“

Všechny tyto nemožné příběhy se setkaly v době, kdy Fitzgerald působil v Louisville. Nemyslím si, že jsou nutně pravdivé; Fitzgerald tam byl umístěn ještě předtím, než se Remus skutečně pustil do pašování. Což neznamená, že Remus do Louisville nejezdil a možná na něj mohl narazit. Ale podobnost mezi Remusem a Gatsbym je nápadná. Oba vlastnili síť lékáren, oba pořádali opulentní večírky. Oba byli zamilovaní do záhadné ženy.

A myslím, že Gatsby i Remus měli tyto touhy po sounáležitosti se světem, který je zcela nepřijímal a plně nechápal. I když se Fitzgerald s Remusem nikdy nesetkal, v době, kdy Fitzgerald začal psát Velkého Gatsbyho, už všichni věděli, kdo je George Remus.

Remus byl postavou větší než život, abych použil klišé, stejně jako byl svým způsobem Gatsby a stejně tak symbolizoval dvacátá léta. Těžko si lze představit, že by Remus existoval v jiném desetiletí než ve dvacátých letech, a podobně je tomu i u Gatsbyho.