Světla, kamera, akce!

Souprava ztichne a na kameře se rozsvítí červené světlo. Pro Becky Whiteovou, narozenou korejské matce a americkému otci, není pobyt před kamerou nic velkého. Po letech, kdy se živila jako modelka, rozhlasová dýdžejka, spisovatelka, a dokonce i jako umělkyně na Ultra Korea s kapelou Luna Pirates, je pro ni záře reflektorů přirozená.

Tento set je však trochu jiný než focení pro časopisy nebo reklamní videa. Tentokrát jde o rozhovor pro projekt The Halfie Project, který je součástí Beckyiny osobní mise zaznamenávat životy „halfies“, tedy polovičních Korejců, jako je ona, prostřednictvím videí, fotografií, podcastů a intimních rozhovorů.

Od roku 2018, kdy se mi Becky o tomto projektu poprvé zmínila, zveřejnila 14 rozhovorů, 11 podcastů a 17 videí na Youtube. Za slunečného dne v Itaewonu jsme si s Becky povídali o tom, co se z jejího projektu stalo, a o tom, jaký dopad má na Korejce, „půlčíky“ a lidi smíšených kultur po celém světě.

Když jste mi to poprvé představila, říkala jste, že podobný projekt se uskutečnil… před 20-30 lety? Můžeš mi ještě jednou vysvětlit, kdo to byl?

Lee Jae Gap! Byl to fotoreportér. Poprvé dokumentoval děti z GI, generaci těsně po válce. Byla to opravdu významná práce, protože o této historii polovičních Korejců se prostě otevřeně nemluvilo. Lidé zapomínají, jak úzce souvisí s americkou armádou, a to se týká mnoha korejských Američanů.

Pamatuji si, že jsem se setkal s Lee Jae Gapem a on mi řekl: „Tohle je velmi důležitá práce.“ A já jsem mu řekl, že to je velmi důležitá práce. Bylo to něco jako předání pochodně, takže to bylo opravdu významné . Poslední slova někoho, koho dokumentoval přes dvacet let, na smrtelné posteli byla, že nechce, aby lidé zapomněli, že poloviční Korejci existují. Když mi to řekl, uvědomil jsem si význam přesahující rámec pouhé kulturní diskuse. Pro další generaci polovičních Korejců, v jakém světě budou žít a můžeme jim připravit půdu? A ty první generace, které dláždily cestu, žijí dodnes, takže se jim prostřednictvím projektu Halfie snažíme vzdát úctu.

Vlastně jsem se o některé rozhovory podělil se svou rodinou (která je korejského původu). Mají spoustu příběhů, o které se mohou podělit, a i když nejde o stejnou generaci, prolínají se tam stejná témata.

Je to tam pořád. A je to zvláštní, protože když jsem řekla, že začínám projekt Halfie, oba moji rodiče měli různé reakce.

Opravdu?

Moje máma, která je Korejka, řekla: „To už nikoho nezajímá, to už tady bylo!“ To je pravda.

„Been there, done that.“ Wow!

Tak to řekla! „Mami! Já jsem napůl Korejka!“ Ale ona se těžko adaptovala v Americe a učila se anglicky, takže je pro ni těžké slyšet, že i když se snažila, jak nejvíc mohla, stejně jsme jako děti čelily diskriminaci.“

Můj táta se na druhou stranu tvářil tak trochu jako: „Možná už se ty dveře zavírají, proč to chceš vytahovat na povrch?“ A já si vzpomínám, jak jsem si říkal: „Máte pravdu? Nevyvolávám snad jen problémy?“. Ale pak jsem zveřejnil první rozhovor a oba mi volali zvlášť. Táta mi řekl: „Jsem rád, že to děláš.“ A já mu řekl: „To je dobře. A poprvé v životě jsme s tátou mluvili o tom, že my děti jsme poloviční, což jsme nikdy předtím nezmínili.

A pak taky moje máma, (smích) je tak vtipná, řekla: „Ach, ten rozhovor s Tonym byl tak smutný, možná měl zůstat v USA.“ Ale pak řekla: „Vlastně se cítím jako Tony! Já jsem Tony! Nepatřím do Koreje, nepatřím do USA“. Takže zaváhala. Ale opravdu jsme otevřeli tento rozhovor, i když trapný, díky němuž měl celý projekt větší smysl . Je dobré vést tyto rozhovory, protože spousta napůl korejských dětí o tom stráví spoustu času přemýšlením, ale s nikým o tom nemluví, protože jejich rodiče se někdy také setkali s diskriminací.

A taky by mě zajímalo, jestli děti mají pocit, že když se zmíní o problémech, které mají, budou mít pocit, že obviňují své rodiče. Jako třeba „proč jsi mi připravil takový život?“. Takže děti to prostě pohřbí a nikdy o tom nemluví.

Takové případy určitě máme. Měli jsme jeden rozhovor a napůl černošská, napůl korejská holčička obviňovala maminku: „To je tvoje vina, že se mi děti posmívají, že takhle vypadám!“ A maminka neví, co má dělat. A tak mám pocit, že i když ten pocit nedokážu úplně pochopit, bude jí příjemnější mluvit o tom se mnou než s rodiči. Protože někdy ti rodiče mohou cítit ne vinu, ale zbytečnou vinu.

No, nechci, abyste si vybírala oblíbence, ale byl nějaký rozhovor, kdy jste si řekla: „Páni, nemůžu uvěřit, že se o tenhle příběh můžu podělit“? Nebo jako třeba to, že tvoji mámu dojal Tonyho příběh?“

Tonyho příběh byl opravdu významný, protože nás vlastně kontaktoval jako první. Řekl: „Becky, musím ti něco říct. Kdy můžu udělat rozhovor?“ A já na to: „Dobře! Jistě! Pojď dál!“ O Tonym jsme nic nevěděli. Prostě přišel a měl toho tolik na srdci a spousta z toho je opravdu smutná. Ale nakonec to řekl s takovou radostí: „Víte co? To není nenávist. Je to nevědomost. A já jen doufám, že lidé budou mít více pochopení.“ Způsob, jakým to takhle uzavřel, mi opravdu ukázal, že… můžete projít všemi těmi těžkostmi a přesto být schopni mít lidi rádi. Ten jeho byl opravdu významný.

Mému tátovi se jeho rozhovor také líbil.

Myslím, že další byla Sahra.

Narodila se a vyrostla v sektě Moonies a snaží se vychovávat svou napůl korejskou dceru v Koreji. Ale kvůli rozvodu, jejímu statusu cizinky … (upřesnění) byla v nuceném manželství.

Byla v kultu Moonies? Z Ameriky?

Mmhmm!

Aha, takže se rozšířili do USA?“

V USA je to obrovské, je to šílené. Takže ona byla hodně zapálená do toho kultu. Pracovala se špičkovou rodinou a tak. A teď její boj o výchovu dcery tady s jazykovou bariérou a to, že ji nemohla vidět…. její příběh byl opravdu působivý, protože mi otevřel oči: Za prvé, sekta Moonies (známá také jako Církev sjednocení) má zřejmě obrovský vliv na polovinu Korejců po celém světě, protože se budou cíleně snažit dohazovat nekorejce Korejcům v sektě. Aby se to šířilo.

A za druhé se rodí jiný typ polovičních Korejců. Teď je to s matkou cizinkou a jsou případy, kdy děti nemají občanství nebo jsou opuštěny otcem a teď tyto svobodné matky vychovávají své děti, kde může být jazyková bariéra. To je něco, co projekt The Halfie překvapivě… odemkl? A teď je otázka „co s tím uděláme?“. Ale snažíme se být opatrní.

Pravda, tak trochu se dostáváte na hranici toho, že se tento projekt stává… asi politickým?

Čímž se velmi zdráhám nazvat nás politickými. Nechci, abychom se stali politickými, nevybíráme si tady žádnou stranu. Takže se snažíme být opatrní a zůstat co nejvzdělanější. aby lidé nebrali náš projekt jako útok na společnost, ale spíš jako veřejné fórum, kde lidé mohou diskutovat o svých příbězích a najít podobné lidi.

Máte teď dlouhý seznam lidí, s nimiž budete dělat rozhovory?

Máme obrovský seznam lidí! A také spoustu témat. Opravdu chceme udělat rozhovor s někým z rodiny Holtů. Ti si v 50. letech otevřeli v Koreji sirotčinec a cíleně adoptovali „Američany“. Je tu také muž jménem otec Keane, který zemřel v roce 2007 a také tu měl sirotčinec. A právě on stál v čele hnutí za to, aby poloviční korejské děti z vojenských vztahů získaly v USA občanství. Takže to jsou významní lidé v historii, o kterých nikdo neví! Chceme oslovit některé z těchto dětí.

Chci povzbudit a vytvořit komunitu pro lidi smíšených kultur. Ale něco si uvědomuji, že když o tom mluvíme, cítím zeď. Nedávno jsem dělal rozhovor s Den a Mandoo, což je kanál na Youtube, a bylo zajímavé sledovat, co na to říkají korejští diváci.

Opravdu? Prostřednictvím komentářů?

Ano. Jejich komentáře… měli jsme hodně „no, její otec je Korejec, takže je Korejka!“. Já na to: „Můj otec ani není Korejec, proč to říkáte?“. (smích). Jiní říkali: „No, vypadá jako Korejka a mluví korejsky, tak musí být Korejka!“. Je zvláštní vidět tahle paušální prohlášení.

Je to jen proto, že pro Korejce je to neprobádané území? Nevědí, jak s ní komunikovat?“

Právě tak. Myslím, že lidi to stále zajímá, protože je to stále v některých ohledech „exotické“. Někteří lidé budou dávat velmi vzdělané, otevřené odpovědi a jiní si řeknou „no, ona má takové štěstí, je tak hezká, proč si stěžuje?“.

O tom to přece není!“

Pravda. Udělali jsme rozhovor s „mým korejským manželem“ Nicholou a Hughem. Jejich dítě je napůl Korejec a oni říkali, že ho spousta lidí chválí, jak je krásné, a že by mělo dělat modela a reklamy. Ale pak jde jejich dítě na hřiště a ostatní děti říkají „cizinec! cizinec!“ a nechtějí si s ním hrát. Jak se s touto dichotomií vyrovnáváte vy? Jsou to jen děti!“

Rad bych si myslel a nedovedu si představit, že je rodiče učí: „Cizinci jsou jiní. Nebudou viset na opičí dráze stejně jako ty.“

Myslím, že to existuje. A není to vždy ve špatném slova smyslu. Možná je to něco jako „je to waegookin, nepochopí tě…“. Nebo se třeba snaží být vstřícní. Takže zase si nemyslím, že je to už nenávist. Možná to tak bylo dřív v předchozích generacích. Dnes je to ale jiný příběh.

Nedávno proběhla zpráva o tom, že starosta Iksanu použil na akci pro multikulturní rodiny opravdu nevhodný výraz pro polokorejské děti. Četl jsem o tom, ale moje korejština není tak dokonalá, abych pochopil nuance…

Použil slovo „kříženec“.

(POZNÁMKA: Starosta Iksanu řekl: „Pokud si své chytré a hezké křížence dobře nevychováte, mohli by se stát stejně velkým problémem jako pařížští výtržníci.“)

Jaká byla tvoje reakce na to?

No. Zeptal jsem se jednoho svého kamaráda, který miluje historii a politiku, co si o tom myslí. A on řekl: „Neurážej se, ten člověk neodráží běžnou populaci. Ale to, že to řekl jako politik, znamená, že má vliv. A kdo ví, kdo se může za použitím tohoto slova shromáždit“. Ale to, že to mohl říct, v celostátní televizi, v otevřeném veřejném prostoru, je úžasné. Vyrazilo mi to dech.

Přejděme od těžkých témat. Můžete mi říct něco o svém týmu?

Oh! Samozřejmě! Svým týmem se můžu chlubit donekonečna. Je tu Jae Lee, fotograf, který je americký Korejec, a kvůli projektu se opravdu hodně naučil o videografii a střihu. A byl to druhý člověk. Já jsem měl vizi, já jsem byl ten blázen, který říkal: „Chci tohle tohle tohle tohle tohle!“ A on byl natolik blázen, že řekl: „Já té vizi věřím, přidám se k tobě.“

A tím to začalo. Byl se mnou od začátku.

Pak tu máme dalšího kameramana, Michaela Gundhuse. Je to adoptovaný Korejec z Norska a šlape jako hodinky. Každé úterý je video sestříhané a připravené k odeslání. Také toho hodně ví o Youtube. Proč je s námi… to nevím, ale jsme moc rádi, že ho máme.

A pak tu máme Grega Hutchinsona, je ženatý s Korejkou a před měsícem se mu narodilo dítě.

Takže jakmile bude dítě umět mluvit, bude rozhovor?“

To říkal! Čekáme, až Zion řekne první slova, a pak jsme připraveni na rozhovor pro projekt Halfie. Ale Greg je skvělý. Je to náš redaktor podcastu. Je to takové požehnání, že jsem tyhle kluky potkal, protože jsou všichni tak konzistentní a naučil jsem se díky nim hodně o týmové práci a vedení.

Podle toho, co říkáš, stále přijímáš lidi?

Jistěže! Stále chceme, aby se na nás lidé obraceli. Děláme videorozhovory, podcasty pro lidi, kterým není příjemné ukazovat svou tvář, tradiční rozhovory a minidokumenty, jako je Michaelovo video. Pro lidi se vždycky najde místo.

Přestože jsme diskutovali o mnoha negativních věcech, které se projevují diskriminací, Becky i já věříme, že být korejským míšencem je krásná a úžasná zkušenost. Becky se také podělila o to, že mnoho lidí smíšených národností může sdílet poselství projektu The Halfie. Z tohoto důvodu se snaží rozšířit svou působnost nejen na poloviční Korejce, ale na lidi všech smíšených národností.

Chcete-li se o projektu Halfie dozvědět více, navštivte jejich webové stránky zde, jejich kanál na Youtube a účet na Instagramu.

Tento rozhovor byl zkrácen a upraven pro lepší srozumitelnost.