Nemusíme se tedy cítit uraženi, když hipsteři v Brooklynu teprve nedávno objevili „masový vývar“ a my říkáme: „Je to jako Ba Kut Teh. Co je na tom?“ Neexistuje franšíza Ba Kut Teh s tisíci restauracemi po celém světě, ani se nemůžeme pochlubit více než miliardou podaných Ba Kut Teh. Je nepravděpodobné, že by náš masový vývar znal někdo jiný na světě. Jsem však rád, že naše kuchyně a stravovací tradice nejsou náchylné k rychlé franšíze.

Co je pro nás ekvivalentem „Singapuru“? Belgie? A kdybychom potkali někoho z Belgie, svrběli bychom se, jestli má rád čokoládu nebo vafle? Rozčilovali by se, kdybychom nevěděli, že se v jejich zemi mluví třemi úředními jazyky? (Musel jsem se pro jistotu podívat na Wikipedii.)

Setkal jsem se s globálně uvědomělými Američany, kteří se mě ptají na Lee Kuan Yewa a znají naši kulturu, a chvála jim. Ale jsou ve stejné menšině jako množina Singapurců, kteří znají obskurní neturistické destinace v Evropě nebo dokáží na mapě ukázat Venezuelu či mají rádi etiopské jídlo.

Svět může být otevřený, zvědavý a laskavě se vás zeptat na více informací o vaší zemi, ale nemůžeme očekávat, že do rozhovoru přijdou již se znalostmi, ani že budou tou privilegovanou podmnožinou, která je dobře procestovaná. Také ne každý má talent číst a pamatovat si fakta o zemích, které si vygoogluje, stejně jako taxikáři, kteří umí říct „ahoj“ v deseti různých jazycích, což opravdu působí spíše jako party trik.

S tímto rozpoložením jsem rád, když se mě lidé, které potkám, ptají na Singapur, bez ohledu na to, jak zdánlivě jednoduché tyto otázky mohou být. Jen doufám, že se mě nebudou moc ptát na armádu, jinak bych si nemohl udržet svou vypěstovanou, ale značně nepřesnou image drsňáka.