„Záchvat paniky“ je termín, který se pro úzkostnou reakci používá velmi volně. „Hodně lidí slyší říkat věci jako: ‚Když jsem v blízkosti psů, mám záchvat paniky,'“ říká doktor Jerry Bubrick. „S největší pravděpodobností mají na mysli to, že je přepadne panika, ale nemají skutečný záchvat paniky.“

Skutečný záchvat paniky je, když se u vás objeví náhlé, intenzivní fyzické příznaky – bušení srdce, pocení, třes, závratě, dušnost, nevolnost – a vy si je vyložíte tak, že je něco strašně špatně. Lidé se často domnívají, že umírají. Nebo se „zblázní“.

„Z ničeho nic se u vás objeví exploze fyzických příznaků, které jsou opravdu nepříjemné,“ vysvětluje doktor Bubrick, klinický psycholog z Child Mind Institute. „Mnohokrát si lidé myslí, že mají infarkt, a jedou na pohotovost.“

Andrea Petersenová popisuje, že ve dvaceti letech prodělala záchvat paniky, a to „obyčejného rána“, když byla ve druhém ročníku vysoké školy a zapisovala se na přednášky. „Z ničeho nic se mi zrychlil tep, zadýchala jsem se a slova, která jsem četla, začala morfovat, propadat se a vybočovat,“ vzpomíná. „Zachvátila mě zdrcující hrůza. Měla jsem pocit, že umřu. Něco v mém těle nebo mozku se strašlivě pokazilo.“

Ambused by panic

To, co zažíváte při záchvatu paniky, je poplašný systém vašeho těla – který je zapojen tak, aby vás fyzicky připravil na zvládnutí nouzové situace – který se spustí, aniž by existovala skutečná hrozba. Záchvaty paniky obvykle vrcholí po 10 minutách a odeznívají zhruba do půl hodiny. Někteří lidé však hlásí přetrvávající příznaky.

Petersenová, jejíž memoárová kniha On Edge: A Journey Through Anxiety (Na hraně: Cesta úzkostí) popisuje její zkušenosti i nejnovější výzkumy v oblasti úzkosti, strávila měsíc na gauči svých rodičů, znehybněná intenzivními fyzickými pocity i zdrcující hrůzou a strachem. „Považuji to za měsíc trvající záchvat paniky,“ říká. „Ano, byly tam vrcholy a údolí. Ale byl to zážitek, který pohltil celé tělo a neuvěřitelně ho znemožnil. A jak se ukázalo, vlastně ne tak neobvyklý.“

Často, stejně jako v případě Petersenovy zkušenosti, se záchvat paniky dostaví zničehonic a vy nemáte tušení, co ho spustilo. Kliničtí lékaři těmto záchvatům říkají neočekávané záchvaty paniky.

Lidé, kteří prodělali záchvaty paniky, si je však často spojují s místy nebo situacemi, kde k nim došlo, a s narůstající úzkostí očekávají, že v dané situaci dostanou další záchvat. Díky tomu jsou náchylní k tomu, čemu lékaři říkají očekávané záchvaty paniky.

Panická porucha

Záchvat paniky se vyvine v něco, čemu se říká panická porucha, když se člověk natolik obává dalšího záchvatu, že se začne vyhýbat místům nebo situacím, které si s nimi spojuje.

Ne u každého, kdo prodělal jeden záchvat paniky, dojde k rozvoji plné poruchy. Někteří ji zažijí, ale odmítají ji jako nepříjemnou odchylku, která se, jak doufají, nebude opakovat. Dr. Bubrick však poznamenává, že u někoho, kdo má predispozice k úzkostným poruchám, může být dráha v mozku, která vyhodnocuje hrozby, hyperaktivní. Vyhnout se dalšímu záchvatu se stává prvořadou prioritou.

Pro Petersena, kterému byla panická porucha diagnostikována až po roce, se „můj svět stále zmenšoval. Kdybych stála ve frontě v kavárně a cítila paniku, už bych do té kavárny nešla. Přestala jsem chodit do kina. Přestala jsem chodit na večírky. Přestala jsem dělat v podstatě cokoli kromě toho, že jsem chodila na těch pár předmětů, které jsem byla schopná navštěvovat – polovinu předmětů jsem musela přerušit – a do svého pokoje v domě sesterstva.“

Panika plus agorafobie

Protože součástí prožitku panického záchvatu je intenzivní potřeba utéct, lidé, kteří ho prodělali, se často vyhýbají situacím, odkud by bylo obtížné se v případě záchvatu dostat, jako jsou auta, vlaky, letadla, davy lidí. Toto vyhýbání se místům, která jsou považována za obtížně uniknutelná, je agorafobie.

„Agorafobie znamená pouze strach z toho, že nebudete schopni uniknout ze situace v případě, že dostanete záchvat paniky,“ říká doktor Bubrick. To často zahrnuje uzavřené prostory. „Lidé si řeknou: ‚Víte co, to je v pořádku. Prostě nikdy nepřejdu přes most. Nepůjdu do letadla. Nemusím nikam létat,'“ dodává. Ale může to být i na baseballovém zápase s přáteli, kteří by si nenechali líbit, kdyby museli odejít v páté směně. Nebo v divadle či v kině.

Petersenová, přispěvatelka deníku Wall Street Journal, která je navzdory své úzkosti ambiciózní cestovatelkou, poznamenává, že ani nyní nejezdí po dálnici poté, co zažila „strašný“ záchvat paniky při jízdě mezi San Diegem a Los Angeles.

Vyhýbání se rozšiřuje

U lidí s panickou poruchou se také může vyvinout intenzivní strach z fyzických pocitů spojených s panikou – jako je zvýšený tep, pocení, dušnost – i když nejsou v souvislosti s panickým záchvatem. To je může vést k tomu, že se vyhýbají cvičení, protože si tyto fyzické pocity vykládají jako nebezpečné, i když jsou ve skutečnosti známkami zdravého, namáhavého cvičení.

„Dovedete si představit, že spousta lidí pak nechodí do posilovny,“ poznamenává doktor Bubrick. „Lidé nechtějí být v situacích, kdy je horko, protože by je to mohlo spustit, nebo v situacích, kdy si myslí, že budou mít takové fyzické potíže, jako na horské dráze nebo v letadle. „

Zatímco malé děti mohou mít epizody strachu nebo paniky, skutečná panická porucha se objevuje až v období dospívání. Záchvaty paniky se také mohou vyvinout jako rys jiného druhu úzkosti, například sociální úzkosti se záchvaty paniky nebo specifické fobie se záchvaty paniky.

Související:

Léčba panické poruchy

Výzkumy ukazují, že nejúspěšnější léčbou panické poruchy je kombinace antidepresiv a kognitivně behaviorální terapie (KBT). Mnozí lékaři doporučují CBT jako léčbu první volby a v případě potřeby přidávají léky, aby se pacient cítil dostatečně komfortně a mohl se CBT účastnit.

Při léčbě osoby, která trpí panickou poruchou, pomocí CBT začíná lékař tím, že s pacientem pracuje na tom, aby o své úzkosti přemýšlel pružněji. Místo toho, aby vnímal fyzické příznaky jako nebezpečné, trénuje jejich toleranci s vědomím, že nejsou škodlivé.

Aby terapeut pomohl člověku odpojit negativní pocity spojené se záchvaty, vyvolává tyto fyzické pocity – pacient dělá poskoky nebo leze do schodů, aby se mu rozbušilo srdce, točí se, aby se mu zatočila hlava, dýchá brčkem od kávy, aby se mu zatajil dech. „Vystavujeme vás skutečným fyzickým pocitům panického záchvatu, jeden příznak po druhém,“ vysvětluje Dr. Bubrick.

Poté, místo aby člověk úzkost pouze snášel a čekal, až odezní, je naučen provádět techniky hlubokého dýchání, aby se fyzické příznaky zklidnily. Někteří lékaři hluboké dýchání neprovádějí s odůvodněním, že příznaky samy od sebe pominou. Dr. Bubrick však rád dává dětem nástroje, které jim dávají pocit zmocnění, „aby měly pocit, že mohou příznaky ovládat.“

Jak se strach ze záchvatů zmenšuje, samotné záchvaty jsou stále méně závažné a méně časté. Dotyčný je také připraven začít se pouštět do reálných situací spojených s jeho záchvaty paniky. „Nyní můžeme jít do autobusu, metra nebo kina, prostě kamkoli, čemu se vyhýbali, s vědomím, že pokud dostanou záchvat paniky, mají způsob, jak se s ním vypořádat.“

Pacienti, kteří byli léčeni pomocí CBT, se někdy vracejí na „udržovací sezení“, aby si osvěžili své dovednosti. „Když začnu pociťovat, že se mě zmocňuje úzkost, a cítím, že by mohlo dojít k recidivě,“ říká Petersenová, „jdu znovu na CBT“.

Medikamentózní léčba

Pokud si představíte záchvaty paniky jako špatně fungující poplašný systém, antidepresiva zvaná selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI) způsobují, že tento systém reaguje méně.

Petersen popisuje účinek SSRI jako snížení intenzity obav. „Během několika týdnů si všimnu, že pokud předtím zabíraly obavy 70 procent mého mozku, otevírá se prostor a obavy zabírají jen 40 procent,“ říká. „Zjišťuji, že jsem více přítomná v daném okamžiku, schopná vést rozhovory, skutečně slyším, co druhý člověk říká. Monolog obav může být tak hlasitý a rozptylující.“ A jak říká, časem se objevuje méně záchvatů paniky.

Není neobvyklé, že lidem, kteří zažívají záchvaty paniky, jsou předepsána sedativa, jako je Klonapin, Xanax nebo Ativan, která si mají vzít v případě záchvatu. Protože však záchvaty paniky trvají krátce, lékaři upozorňují, že je snadné mylně interpretovat slábnoucí příznaky jako účinek léku a vytvořit si psychickou závislost. A tyto léky, zvané benzodiazepiny, je třeba užívat velmi opatrně, protože se mohou stát návykovými a mají nebezpečné interakce s jinými léky.

Otevřeně mluvit o záchvatech paniky

Přestože jsou záchvaty paniky mnohem rozšířenější než v době, kdy je Petersenová zažívala poprvé, upozorňuje, že výzkumy ukazují, že lidé, kteří trpí panickou poruchou, často čekají roky, než o příznacích promluví s lékařem – nebo dokonce s jinými lidmi. Je snadné se za příznaky stydět – když neumíráte, znamená to, že je s vaším mozkem něco strašně špatně?“

Když se na vysoké škole potýkala s problémy a nevěděla, co jí je, poznamenává: „Řekla jsem přátelům, že mám mononukleózu.“

Ale později, po několika špatných zkušenostech s romantickými partnery, kteří mě nepodporovali, říká: „Dala jsem si slib, že každému člověku, se kterým jsem chodila, řeknu o své úzkosti předem, jako by to byla nakažlivá nemoc. Být v blízkosti lidí, kteří dokážou přijmout tuto část vaší osobnosti a podpořit vás, je nesmírně důležité.“