Osmdesátá léta 19. století byla obdobím, kdy se Německo vydalo na dlouhou cestu k dnešnímu sociálnímu státu. Na počátcích sociálního zákonodárství se podílely politické strany Centrum, Národní liberálové a sociální demokraté, ale byl to Bismarck, kdo zavedl první praktické aspekty tohoto programu. Program sociálních demokratů zahrnoval všechny programy, které Bismarck nakonec realizoval, ale také programy, které měly předejít programům prosazovaným Karlem Marxem a Friedrichem Engelsem. Bismarckova myšlenka spočívala v realizaci minimálních aspektů těchto programů, které byly přijatelné pro německou vládu, bez jakýchkoli otevřeně socialistických aspektů.
Bismarck zahájil debatu na toto téma 17. listopadu 1881 v císařském poselství Říšskému sněmu, přičemž pro popis svého programu použil termín praktické křesťanství. V roce 1881 označil Bismarck tento program také jako Staatssozialismus („státní socialismus“), když svému kolegovi pronesl následující přesnou předpověď:
Je možné, že celá naše politika přijde vniveč, až budu mrtev, ale státní socialismus se do ní vnoří (Der Staatssozialismus paukt sich durch).
Bismarckův program se soustředil přímo na pojistné programy, které měly zvýšit produktivitu práce a zaměřit politickou pozornost německých dělníků na podporu Junkerovy vlády. Program zahrnoval zdravotní pojištění, úrazové pojištění (odškodnění dělníků), invalidní pojištění a starobní důchod, z nichž žádný tehdy ve větší míře neexistoval. Po Bismarckově odchodu z funkce v roce 1890 další sociální zákony upravovaly pracovní dobu a pracovní podmínky a snažily se chránit zranitelnější pracovníky (ženy a děti) a vytvořit systém umožňující nápravu v případě zneužití ze strany zaměstnavatele.
Na základě Bismarckova poselství předložil Říšský sněm tři návrhy zákonů, které se měly zabývat koncepcí úrazového pojištění, a jeden zákon o zdravotním pojištění, ačkoli další zákony byly přijaty až po Bismarckově odchodu z funkce. Důchodové a invalidní pojištění bylo prozatím odsunuto do pozadí.
V projevu z 20. března 1884 Otto von Bismarck prohlásil:
Skutečnou stížností dělníka je nejistota jeho existence; není si jist, zda bude mít vždy práci, není si jist, zda bude vždy zdráv, a předvídá, že jednoho dne bude starý a práce neschopný. Upadne-li do bídy, byť jen v důsledku dlouhodobé nemoci, je pak zcela bezmocný, odkázaný sám na sebe, a společnost vůči němu v současné době neuznává žádné skutečné závazky nad rámec obvyklé pomoci chudým, i když celou dobu stále poctivě a pilně pracoval. Obvyklá pomoc chudým však ponechává hodně stranou, zejména ve velkých městech, kde je to mnohem horší než na venkově.
Zákon o zdravotním pojištění z roku 1883Redakce
Prvním zákonem, který měl úspěch, byl zákon o zdravotním pojištění, který byl přijat v roce 1883. Tento program byl z Bismarckova pohledu považován za nejméně důležitý a politicky nejméně problematický. Program byl vytvořen s cílem zajistit zdravotní pojištění pro největší část německých dělníků. Zdravotní služba byla zřízena na místní bázi, přičemž náklady byly rozděleny mezi zaměstnavatele a zaměstnané. Zaměstnavatelé přispívali jednou třetinou, zaměstnanci zbytkem. Příspěvky byly odváděny do „nemocenských pokladen“, z nichž mohli zaměstnanci čerpat, když potřebovali lékařskou péči. Zákonem byly stanoveny minimální platby za lékařskou péči a nemocenské dávky po dobu až 13 týdnů. Jednotlivé místní zdravotní kanceláře byly spravovány výborem voleným členy každé kanceláře a tento krok měl nezamýšlený účinek v tom, že zavedl většinové zastoupení zaměstnanců z důvodu jejich velkého finančního příspěvku. To působilo ve prospěch sociálních demokratů, kteří díky silnému dělnickému členství získali první malou oporu ve veřejné správě.
Bismarckova vláda musela předložit tři návrhy zákonů, než se jí v roce 1884 podařilo jeden z nich schválit v Říšském sněmu. Bismarck původně navrhoval, aby spolková vláda platila část příspěvku na úrazové pojištění, aby ukázala ochotu německé vlády zmírnit strádání německých dělníků jako prostředek jejich odklonu od různých levicových stran, především od sociálních demokratů. Národní liberálové považovali tento program za projev státního socialismu, proti němuž ostře vystupovali. Strana středu se obávala rozšíření federální moci na úkor práv spolkových zemí. Jediným způsobem, jak by program mohl být vůbec přijat, bylo, že by veškeré náklady hradili zaměstnavatelé. Aby to Bismarck usnadnil, zařídil, aby správa tohoto programu byla svěřena do rukou „organizace zaměstnavatelů v zaměstnaneckých korporacích“. Tato organizace zřídila centrální a byrokratické pojišťovací úřady na federální a v některých případech i na zemské úrovni, které vykonávaly vlastní správu. Program začal nahrazovat program zdravotního pojištění od 14. týdne. Hradil lékařskou péči a důchod až do výše dvou třetin dosažené mzdy, pokud byl pracovník plně invalidní. Tento program byl v roce 1886 rozšířen i na zemědělské dělníky.
Zákon o starobním a invalidním pojištění z roku 1889Edit
Program starobních důchodů, financovaný z daní dělníků, byl navržen tak, aby poskytoval důchodovou rentu dělníkům, kteří dosáhli věku 70 let. V té době byla průměrná délka života průměrného Pruska 45 let, i když to odráží vysokou dětskou úmrtnost té doby a dělníci v důchodu mohli očekávat, že se dožijí 70 let. Na rozdíl od úrazového a zdravotního pojištění se tento program od počátku vztahoval na průmyslníky, agrárníky, řemeslníky a služebnictvo. Na rozdíl od ostatních dvou programů byla bez pochybností přijata zásada, že spolková vláda by měla také přispívat částí nákladů na pojištění, přičemž ostatní dvě části by byly přiměřeně proporcionální. Program invalidního pojištění byl určen pro osoby trvale zdravotně postižené. Tentokrát na programy dohlížel přímo stát.
Zákon o ochraně dělníků z roku 1891Edit
Zákon stanovil přísnější předpisy k zajištění větší bezpečnosti práce, zakázal práci v neděli, zavedl maximální délku pracovní doby jedenáct hodin pro ženy a deset hodin pro dělníky mladší 16 let a zakázal jim noční práci, zakázal práci v průmyslu osobám mladším 13 let a podporoval zřizování dělnických výborů v továrnách k řešení sporů. Byly zřízeny průmyslové tribunály pro řešení sporů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli.
Zákon o ochraně dětí z roku 1903Edit
Zákon dále zpřísňoval předpisy o dětské práci, aby se zabránilo vykořisťování dětí.