SS-26 Stone neboli „Iskander“ je silniční mobilní balistická raketa krátkého doletu (SRBM) s doletem až 500 km. Pomocí společného transportéru-odpalovacího zařízení (TEL) a podpůrných vozidel může systém odpalovat také řízené střely s plochou dráhou letu 9M728 (R-500, SSC-7) a 9M729 (SSC-8).

Vývoj Iskanderu

Rusko zahájilo vývoj SS-26 koncem 80. let, aby nahradilo SRBM OTR-23 „Oka“. Poté, co Smlouva o střednědobých jaderných silách (INF) v roce 1987 zakázala OTR-23, konstrukční kancelář sovětského strojírenského průmyslu v Kolomně (KBM) znovu použila raketový motor na tuhé palivo pro konstrukci rakety.1 KBM zahájila vývoj komplexu Iskander v roce 1993.2 V roce 1998 Rusko zahájilo státní zkoušky rakety a do roku 2005 absolvovalo 13 letů na zkušebním polygonu Kasputin Jar. 3 Systém Iskander nakonec vstoupil do ruské služby v roce 2006. V roce 2010 Rusko otestovalo modernizovanou střelu – 9M723-1 – a v roce 2012 ji přijalo do služby.4

Varianty

Systém Iskander, který nahrazuje SRBM OTR-23 „Oka“ i OTR-21 „Tochka-U“, je taktický raketový systém schopný odpalovat balistické i řízené střely.5 Označení „Iskander“ se obvykle používá k identifikaci jak odpalovacího systému, tak s ním spojených balistických raket, Iskander-M (9M723), určených výhradně pro ruské vojenské použití, a Iskander-E (9M720) pro export. Třetí varianta, Iskander-K, využívá transportní odpalovací zařízení (TEL) Iskander k odpálení řízené střely SSC-7 (9M728).

Balistická raketa 9M723

9M723 SRBM je dlouhá 7,3 metru, má průměr 0,92 metru a startovací hmotnost 3 800 kilogramů.6 Střely disponují maximálním doletem 500 km a nesou užitečné zatížení mezi 480 a 700 kg. Exportní varianta 9M720 má snížený dolet 280 km a zároveň nese užitečné zatížení 480 kg.7

Tyto střely letí po sestupné trajektorii a za letu mohou manévrovat až 30g. Navíc se uvádí, že 9M723 má oddělovací bojovou hlavici, která může v terminální fázi samostatně manévrovat. S využitím kombinace inerciálního, GLONASS a radarového navádění podle terénu může střela zasáhnout cíle s pravděpodobnou kruhovou chybou (CEP) 2-5 metrů. Exportní model 9M720 využívá inerciální navádění pro středový let a elektrooptické terminální navádění k dosažení přesnosti mezi 5 a 10 m CEP. Několik jednotek může být také vybaveno terminálním naváděcím systémem DSMAC (digital scene matching area correlation), který byl poprvé testován v roce 2011 a do služby byl zařazen v roce 2012.8

Transportně-odpalovací zařízení 9P78

Každé odpalovací zařízení (9P78) je vybaveno pancéřovou střechou, která chrání jeho dvě balistické nebo řízené střely. Kabina TEL je tvrzená proti chemickému, biologickému, radiologickému a jadernému (CBRN) nebezpečí a extrémním teplotám. Vozidlo je také obojživelné a může se pohybovat rychlostí až 70 km/h (43 mph) na vzdálenost 1 100 km (684 mil). Každý TEL je schopen pracovat samostatně. Nabíjecí vozidla, z nichž každé nese dvě střely a jeřáb, umožňují dlouhodobé operace na bojišti.9

Vývoj řízených střel

V průběhu roku 2000 Rusko vybavilo vozidla Iskander TEL řízenými střelami s plochou dráhou letu. Systém nese dvě řízené střely SSC-7 (9M728) – údajně jde o variantu 3M54 „Klub“ – a někdy je označován jako bojový systém „Iskander-K“. Rusko tuto variantu poprvé letově testovalo v roce 2007, do služby údajně vstoupila v roce 2013.10 V roce 2019 Kreml vystavil nové odpalovací zařízení nesoucí čtyři střely s plochou dráhou letu SSC-8 (9M729). Podle zpráv americké vlády ruská armáda poprvé otestovala systém Iskander/SSC-8 v roce 2014, čímž porušila Smlouvu o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF), která zakazuje pozemní řízené střely s plochou dráhou letu s doletem nad 500 km.11 V prohlášení z roku 2019 Spojené státy uvedly ruský vývoj systému SSC-8 jako hlavní faktor svého rozhodnutí odstoupit od Smlouvy INF.12

Vývoz

Rusko poprvé vystavilo k prodeji systém Iskander-E v roce 1999. Do roku 2005 bylo oznámeno, že Spojené arabské emiráty, Sýrie a Írán jednaly o potenciálních nákupech, což ruští představitelé později popřeli.13 V roce 2008 představitelé ruské obrany uvedli, že Kuvajt, Jižní Korea, Sýrie, Spojené arabské emiráty, Malajsie a Indie projevily zájem o nákup Iskanderu-E.14 Navzdory nedostatku dodávek hlášenému v roce 2014 Rusko údajně v roce 2015 jednalo se Saúdskou Arábií o prodeji Iskanderu-E, což jiní představitelé později popřeli.15

V roce 2016 se prvním kupcem systémů Iskander-E stala Arménie, která je ještě téhož roku předvedla.16 Alžírsko pak v roce 2017 koupilo 4 pluky Iskander-E – celkem 48 TEL a 120 podpůrných vozidel.17

Historie služby systémů Iskander

Rusko od roku 2019 provozuje 11 bojových brigád systémů Iskander-M.18Standardní brigáda Iskander zahrnuje 12 TEL a k nim příslušná podpůrná vozidla. V dubnu 2019 zahájila Kolomenská strojírenská konstrukční kancelář stavbu posledního brigádního kompletu systémů Iskander-M, který dodala ruské 448. raketové brigádě v listopadu 2019.19 Podle zpráv ruských médií Kreml plánuje rozšířit své brigády Iskander z 12 na 16 odpalovacích zařízení každá.20

Ruské ozbrojené síly poprvé použily systém v boji proti Gruzii v roce 2008. Kreml také vyslal jednotku do Sýrie v roce 2016, ale rakety v boji nepoužil.21 Tádžikistán a Rusko poprvé odpálily raketu Iskander-M mimo ruské území během vojenského cvičení v červnu 2017.22

Rusko běžně nasazuje Iskander-M v Kaliningradu, kde by tato zbraň mohla zasáhnout síly NATO v Polsku, pobaltských státech a Švédsku. Tato nasazení jsou klíčovým prvkem ruské nátlakové diplomacie. Od roku 2009 Rusko opakovaně hrozilo rozmístěním raket Iskander-M v reakci na rozmístění americké protiraketové obrany v regionu a v letech 2013, 2015 a 2016 vyslalo do Kaliningradu své jednotky.23 Od roku 2018 má Rusko v Kaliningradu trvale rozmístěné rakety Iskander-M.24

.