Nejde tu o „nedochůdčata“, „nepublikovatele“; jsou to bezstarostní nezodpovědní lidé, jejichž hodiny jsou bezstarostné a jejichž snahy mají veškerou vábivost, veškerou lehkomyslnost dobrodružství. Nejsou uznáváni, nevytvořili si žádná měřítka, a když si hrají na saltimbanku a šarlatány, nikoho to nezajímá a nikoho (kromě jich samých) to nezasáhne.

Ale spisovatelé, o nichž je řeč, jsou ti úspěšní, kteří si udělali veřejnost a kterým rádo naslouchá nějakých deset, dvacet nebo sto tisíc lidí. Můžete věřit, chcete-li, že spisovatel je ze všech dělníků nezávislý, že může psát, co se mu zlíbí, a že rozhodně, rozhodně by nikdy neměl „opisovat od svých čtenářů“, že by se s nimi neměl vůbec radit.

Naproti tomu se domnívám, že lze dokázat, že úspěšný romanopisec by měl být více než všichni ostatní omezen v povaze a charakteru svého díla více než všichni ostatní by měl dávat pozor na to, co říká; více než všichni ostatní by se měl podřizovat svému publiku; více než všichni ostatní, dokonce více než ministr a redaktor by měl cítit „své publikum“ a hlídat každé své slovo, pečlivě zkoušet každý svůj výrok, s nejneúprosnější přesností vážit každý svůj výrok; jedním slovem, mít smysl pro svou odpovědnost.

Román je totiž velkým výrazem moderního života. Každá umělecká forma si přišla na své při odrážení a vyjadřování současného myšlení. Byly doby, kdy svět vzhlížel k architektům hradů a velkých katedrál, aby skutečně odráželi a ztělesňovali jeho ideály. A architekti vážní, seriózní muži vytvořili takové „výrazy soudobé myšlenky“, jako je zámek Coucy a kostel

Notre Dame. Pak s jinou dobou přišly jiné zvyky a malíři měli svůj den.

Muži renesance důvěřovali Angelovi, da Vincimu a Velasquezovi, že budou mluvit za ně, a nedůvěřovali nadarmo. Pak přišel věk dramatu. Shakespeare a Marlowe našli hodnotu x pro život a dobu, v níž žili. Později se soudobý život změnil natolik, že ani malířství, ani architektura, ani drama nebyly nejlepším prostředkem vyjádření, přišel den delších básní a za své bližní promluvili papež a Dryden…

Dnes je den románu. V žádném jiném dni a žádným jiným prostředkem není současný život vyjádřen tak adekvátně; a kritici dvaadvacátého století, kteří budou hodnotit naši dobu a usilovat o rekonstrukci naší civilizace, nebudou hledat naši idiosynkrazii u malířů, architektů ani dramatiků, ale u romanopisců.

Myslím, že je to pravda. Myslím, že kdyby se tato záležitost dala nějakým způsobem statisticky zpracovat, čísla by tuto domněnku potvrdila. Není pochyb o tom, že román časem „odejde“ z lidové obliby stejně nenávratně, jako odešla dlouhá báseň, a to z toho důvodu, že už není tím správným vyjadřovacím prostředkem.

Je zajímavé spekulovat o tom, co ho nahradí. Nastupující civilizace se jistě nevrátí k žádnému dřívějšímu způsobu vyjadřování svých myšlenek a ideálů. Je možné, že hudba bude tlumočníkem života jednadvacátého a dvaadvacátého století…

To je však v závorce a mimo mísu. Zůstává fakt, že dnes je den románu. Tím se nemyslí, že román je pouze populární. Kdyby román nebyl něčím víc než pouhým rozptýlením, prostředkem k zabití nudného večera, dlouhé cesty vlakem, nezůstal by, věřte mi, v oblibě ani další den.

Je-li tedy román populární, je populární z nějakého důvodu, životně důležitého, vrozeného důvodu ; to znamená, že je nezbytný. Podstatný, abychom znovu obnovili tvrzení, protože vyjadřuje moderní život lépe než architektura, lépe než malířství, lépe než poezie, lépe než hudba. Je pro civilizaci dvacátého století stejně nezbytná, jako jsou pro Kubelíka nezbytné housle, pro Paderewského klavír, pro tesaře hoblík, pro kováře saně, pro zedníka dláto. Je to nástroj, nářadí, zbraň, dopravní prostředek. Je to ta věc, která v rukou člověka z něj dělá civilizovaného člověka a ne už divocha, protože mu dává schopnost trvalého, trvalého vyjádření. Tak

je pro román nástrojem…

Jak je tedy nutné, aby ti, kdo prostým uměním psát mohou zasáhnout srdce tisíců lidí, jejichž romány jsou přijímány s takovou nezměrnou vážností, jak je nutné, aby ti, kdo vládnou takovou mocí, ji správně používali. Není vhodné jednat spravedlivě? Není pro nebesa

podstatné, aby lid neslyšel lež, ale pravdu?“

Kdyby román nebyl jedním z nejdůležitějších faktorů moderního života ; kdyby nebyl nejúplnějším výrazem naší civilizace; kdyby jeho vliv nebyl větší než všechny kazatelny, než všechny noviny mezi oceány, nebylo by tak důležité, aby jeho poselství bylo pravdivé.

.