V říjnu 1993 vstoupila Lois Taylorová do harlemského bytu Doriana Coreyho, tahouna a švadleny, který dva měsíce předtím ve věku 56 let zemřel na AIDS. V doprovodu dvou mužů, kteří sháněli halloweenské kostýmy, doufala Taylorová, kolegyně z newyorské drag queen a opatrovnice Coreyové v jejích posledních dnech, že jim prodá malou část Coreyové šatníku. Prohrabávali se látkami, peřím a flitry, než narazili na velkou skříň, kde podle Taylora vzbudil jejich společný zájem pohled na zatuchlý pytel na šaty se zeleným potahem složený na podlaze.
„Vážím jen 135 kilo. Nemohl jsem tu věc zvednout,“ řekl Taylor v roce 1993 časopisu New York. Smířená se svou bezmocí při hledání zipu podala Taylor jednomu z mužů nůžky, aby zjistila, že to, co podivné hmotě chybí na přenosnosti, vynahrazuje výrazným zápachem. Aniž by se Taylor pouštěl do dalšího zkoumání, zavolal policii.
Přes několik vrstev – nejprve přes látku tašky, pak přes zalepené obaly z něčeho, co byl pravděpodobně Naugahyde, druh umělé kůže, a plastu – odhalili detektivové hrůzný pohled: částečně mumifikované tělo v poloze plodu, jeho dříve snědá pleť byla nyní fialová a žlutá, uši pouhé chrupavčité zbytky, modrobílé boxerky potrhané, s dírou po kulce v hlavě. Uvnitř vrstev, jak si všiml detektiv Raul Figueroa, byly oddělitelné stahovací pásky z flip-top plechovek od piva, jejichž doba největší slávy ve Spojených státech sahala od šedesátých do sedmdesátých let.
Přes technické překážky způsobené rozkladem se Figueroovi podařilo z mrtvoly získat otisky prstů. Tělo bylo identifikováno jako Robert „Bobby“ Worley, narozený 18. prosince 1938. Jediné dochované záznamy z Worleyho života byly kriminální; v roce 1963 byl zatčen za znásilnění a napadení ženy a odseděl si tři roky ve vězení. Podle většiny svědectví se odcizil své rodině a od poloviny až konce 60. let ho nikdo neviděl. Ve spojení s Figuerovou metodou datování tahákem dospěli detektivové k závěru, že ke střelbě muselo dojít nejméně 20 let předtím.
Povrchní indicie by mohly napovídat, že Dorian Corey neměl k násilné trestné činnosti příliš důvodů. Absolventka Parsonsovy školy designu měla nadání pro grafický design, které zúročila jako kostymérka. Na harlemské plesové scéně, kde se zkušené drag queens a jejich mladé protějšky tančící breakdance a voguing účastnily přehlídek, aby předvedly humor, ironii a ambice prostřednictvím vystoupení, byla Coreyová neochvějnou divou. Její zkušenosti ji přivedly k tomu, že se stala mentorkou a podporovatelkou mladých queens jako matka své drag family, House of Corey. „Půjčujete peníze svým přátelům – ne moc peněz – a radíte… někdy, když někoho vystěhují nebo cokoli jiného, se ho můžete ujmout,“ vysvětlila v epizodě Joan Rivers Show v roce 1991.
V nejostřejším kontrastu s hrůznými důsledky v její skříni je možná Coreyino chování. Nejrozsáhlejší videozáznamy Coreyové pocházejí z dokumentu Jennie Livingstonové Paris Is Burning z roku 1990, který zkoumá výše zmíněnou plesovou kulturu; v rozhovorech byla vtipná, realistická a nezáludná. Na rozdíl od velkohubosti ctižádostivých modelek a žen v domácnosti měla sebevědomou kadenci a světácké postřehy, které ji těšily u poměrně mainstreamového publika.
„Každý chce udělat dojem, nějakou stopu ve světě,“ říká ve filmu. „Pak si říkáte, že jste zanechali na světě nějakou stopu, když to prostě zvládnete a pár lidí si zapamatuje vaše jméno… Když vystřelíte šíp a ten letí hodně vysoko, hurá pro vás.“
Z rozhovorů a údajného mlčení o životě s Worleym je však patrné, že Coreyová byla také ostražitá. Uvažujeme-li o tom společně s okolnostmi nálezu, zůstává spousta otázek. Proč mohla spáchat vraždu? Jaký byl její vztah k Robertu Worleymu? Jak a proč bylo tělo uchováno a nebylo zlikvidováno? Navzdory nedostatku důkazů nebo dosud žijících pramenů (mnoho královen, které Coreyovou znaly, podlehlo buď nemocem, nebo násilí) vyvolaly tyto otázky řadu teorií.
Ačkoli tato myšlenka nyní upadla v nemilost, někteří předpokládali, že Coreyová „chránila“ skutečného vraha. V roce 1988 – mezi pravděpodobnou dobou Worleyho a Coreyho smrti – se Corey přestěhoval ze svého bytu na 150. ulici a St. Nicholas Avenue do bytu nacházejícího se o deset bloků dál na Západní 140. ulici. Představa, že tělo bylo ve skříni předtím, než se přestěhovala, je podle této hypotézy věrohodnější než představa, že Dorian přenášel mrtvolu z jednoho domu do druhého.
Jiní tvrdí, že je věrohodnější, že Worley byl zloděj, který se vloupal do Coreyho domu, což Coreyho přimělo jednat v sebeobraně. Corey žil v Harlemu na konci 20. století, kde bujela násilná trestná činnost. (Livingston při rozhovorech pro film vzpomínal na četné přestřelky před Coreyho bytem.) Pro svou vlastní ochranu pravděpodobně vlastnila zbraň; její přítelkyně Jessie Torresová v rozhovoru krátce po zveřejnění zprávy o vraždě potvrdila, že měla „malou dvaadvacítku“. Ještě výmluvnější je, že Coreyová údajně k tělu přiložila vzkaz, na němž stálo: „Tenhle chudák se vloupal do mého domu a chtěl mě okrást“. Tato teorie navíc naznačuje možný důvod, proč si tělo ponechala: černošská transvestita, která žila v 60. nebo 70. letech v chudé a nebezpečné oblasti, měla jen malou šanci získat si sympatie policie.
Převládající názor však tvrdí, že Coreyová a Worley měli bouřlivý romantický vztah, který vyústil v tragický zločin v afektu. Podle Taylora Corey napsal krátký příběh ve třetí osobě o transsexuální ženě, která zabila svého milence poté, co ji zastrašil, aby podstoupila operaci změny pohlaví. Příběh napsaný rukou na kusu papíru, který věkem zežloutl, se zdál být přinejmenším volně autobiografický – Coreyová měla prsní implantáty a možná brala ženské hormony – a byl prošpikován odkazy na její život, včetně Pearl Box Revue, zájezdové drag show, s níž vystupovala v 60. letech.
K této domněnce vedou další stopy. Torresová sdělila, že Corey, hospitalizovaný a v oparu AZT a morfia, se v posledních dnech Coreyho života přiznal její kamarádce Sally. Richard Mailman, jehož připravovaná hra Dorian’s Closet se tímto příběhem zabývá, uvádí, že podle policejního výslechu Worleyho bratra se Worley „jednou v noci objevil u něj doma opilý a pořád dokola mluvil o Dorianovi. Bylo to takové potvrzení, že měl vztah a Doriana znal.“
Jisté je, že jakýkoli jejich vztah byl napjatý. Reg Flowers, jehož jednoaktovka Out of the Bag se zabývá psychikou Roberta Worleyho, naznačuje, že Worley se možná snažil sladit tlak na to, aby vypadal mužně a heterosexuálně, se svou přitažlivostí ke Corey a v záchvatech frustrace se na ni vrhal. „Být ve vztahu s někým, kdo byl zneužíván, by dávalo smysl , zejména když mluvíme o tom, kdy muže přitahují translidé,“ říká. „Můj pocit je, že mluvíme o někom, kdo může být také skrytý ohledně své homosexuality, a tak tam mohly být všechny druhy internalizované nenávisti a internalizovaného útlaku. Můj pocit je, že to byla nebezpečná situace, ze které se Dorian potřeboval dostat.“
Pokud jde o tělo, Mailman postuluje, že Corey v obavě, že by jeho likvidace byla na přeplněném Manhattanu příliš nápadná, ho zasypal jedlou sodou a pevně zabalil, aby neutralizoval nevyhnutelný zápach. Desítky let trvající chemické reakce pravděpodobně způsobily amatérskou mumifikaci. „Nemyslím si, že měla kriminální myšlení. Vraždu neplánovala, a když k ní došlo, musela rychle přemýšlet,“ říká. „V mysli někoho, kdo spáchá zločin v afektu, to tak nějak dává smysl.“
Přesto, jak Coreyové vražda prošla? To lze vysvětlit přinejmenším třemi faktory: Coreyho důsledná chladnokrevnost a půvab, Worleyho odcizení se rodině a nedostatek dokumentace o jeho životě a potlačení zápachu mrtvoly. Možná však za nejasnost vraždy vděčíme především čtvrtému, socioekonomickému faktoru: jinakosti a neviditelnosti dvou chudých, sexuálně zakomplexovaných černochů, kteří se v Americe šedesátých a sedmdesátých let pohybovali ve vnitřních i vnějších zmatcích.
Definitivní odpověď zůstává nepolapitelná a pravděpodobně vždy bude. Není to překvapivé: Coreyová byla součástí vysoce marginalizovaného světa a její život – dokonce i ta část, která byla zralá na kampaňovitý bulvární titulek – přitahoval jen málo pozornosti. Přesto, ať už ty dva svedlo dohromady cokoli – a ať už se v den Worleyho smrti stalo cokoli -, Dorian Coreyová zanechala nesmazatelnou stopu.