Mezinárodně uznávaný „umělec výbušnin“ Cchaj Kuo-čchiang už nasbíral několik ohromujících statistik: Je možná jediným umělcem v historii lidstva, jehož dílo si současně prohlédla asi miliarda lidí. Čtete správně, jedna miliarda. Mluvím o celosvětově přenášeném „ohňostroji“, který Cai Guo-Qiang – narozený v Číně a nyní žijící v Americe – vytvořil pro zahájení olympijských her v Pekingu v roce 2008. Pokud jste jedním z mála pozemšťanů, kteří ji neviděli, ať už naživo, nebo online, zde je Caiův popis: „Exploze se skládala ze série 29 ohňostrojů s obřími otisky nohou, jednoho pro každou olympiádu, nad pekingským panoramatem vedoucím k Národnímu olympijskému stadionu. Devětadvacet šlápot bylo odpáleno postupně a během 63 sekund urazilo celkovou vzdálenost 15 kilometrů, tedy 9,3 míle.“

Ale pouhá miliarda párů očí Caiovým ambicím nestačí. Pro svá díla hledá další diváky, z nichž někteří mohou mít více než dvě oči. Mluvím o mimozemšťanech, mimozemšťanech, kteří jsou podle Caiových slov skutečnou cílovou skupinou jeho nejmonumentálnějších výbušných děl. Obrovské plamenné zemní skulptury jako Projekt prodloužení Velké čínské zdi o 10 000 metrů, při němž Cai odpálil velkolepý šestikilometrový vlak výbušnin, ohnivé prodloužení nejslavnějšího díla dynastie Ming. Určeno k pozorování z vesmíru: Chce zahájit „dialog s vesmírem“, říká. Nebo jeho hořící „kruh v obilí“ v Německu, vytvořený po vzoru údajných mimozemských „znamení“ vyrytých do pšeničných polí – projekt, který si vyžádal 90 kilogramů střelného prachu, 1 300 metrů rozbušek, jeden seismograf, elektroencefalograf a elektrokardiograf. Tyto dva lékařské přístroje měly měřit Caiovy fyziologické a psychické reakce, když stál uprostřed výbuchů, a měly symbolizovat, jak mi řekl, že ozvěny zrodu vesmíru lze stále cítit v každé molekule každé lidské buňky.

Možná se za těmito meziprostorovými aspiracemi skrývá šibalské pomrkávání showmana, ale zdá se mi, že Cai je mezi současnými mezinárodními uměleckými hvězdami výrazný tím, že vytváří projekty, v nichž nejde o ironii, ironii o ironii nebo ironii o umění o ironii. Opravdu chce malovat nebesa, jako Michelangelo maloval strop Sixtinské kaple. Jen střelným prachem a plamenem.

Když navštívím Cchaje (jak mu všichni říkají a vyslovují „Tsai“) v jeho volném ateliéru v East Village na Manhattanu s velkými červenými dveřmi a kamenným lvem feng-šuej, který hlídá vchod dovnitř, sedíme u skleněného stolu lemovaného dřevěnými zástěnami o velikosti stěny: jeho „kresby“ střelným prachem. Jsou to velké bílé plochy, na nichž Cai zapálil střelný prach a vytvořil tak nečekaně krásné černé kresby, abstraktní umělecká díla, která připomínají složité znaky tradiční čínské kaligrafie nebo ony fotonegativní teleskopické snímky hlubokého vesmíru, na nichž jsou rozptýlené hvězdy a galaxie černé na bílém. Násilí proměněné v éterickou krásu.

Kai, který vypadá mladší než na padesát let, fit, s přísně střiženými vlasy, se připojuje k překladateli a projektovému manažerovi Chinyanu Wongovi, a když si začneme povídat o jeho dětství, podává nám člen jeho uměleckého kolektivu čaj. Vypráví mi příběh o hlubokém rodinném smutku během kulturní revoluce – a o „časované bombě“ ve svém domě.

„Moje rodina žila v Čchüan-čou, na druhé straně úžiny od Tchaj-wanu,“ říká, kde bylo běžné slyšet dělostřelecké baterie střílející do mlhy na ostrov, který chtěl pevninský režim znovu začlenit do Číny.

„To byly mé první zkušenosti s výbuchy.

„Můj otec,“ říká Cai, „byl sběratelem vzácných knih a rukopisů“ a znalcem jemného umění kaligrafie. Když však v polovině 60. let začala kulturní revoluce, Mao Ce-tung obrátil své miliony poddaných proti komukoli a jakémukoli náznaku intelektuálních nebo elitářských praktik, včetně jakéhokoli umění nebo literatury, která nebyla propagandou.

„Intelektuálové“ (čímž se myslel téměř každý, kdo četl nebo dokonce vlastnil knihy) byli biti, vězněni nebo zavražděni davem a všechna jejich díla spálena na hranici. „Můj otec věděl, že jeho knihy, svitky a kaligrafie jsou v jeho domě časovanou bombou,“ vzpomíná Cai. Začal tedy svou vzácnou sbírku pálit ve sklepě. „Musel to dělat v noci, aby se o tom nikdo nedozvěděl.“

Cai vypráví, že poté, co spálil své milované rukopisy a kaligrafie, odešel jeho otec do podivného sebevyhnanství, protože se bál, že jeho pověst sběratele knih povede k jeho smrti. Opustil rodinný dům a našel nebezpečné útočiště v rozpadlém buddhistickém klášteře, kde mu poskytla útočiště poslední zbývající devadesátiletá oddaná. Tam – a to je obzvlášť srdcervoucí – „můj otec bral klacíky a psal kaligrafii do kaluží na zemi,“ říká Cai. Když se voda vypařila, „kaligrafie zmizela“ a zanechala po sobě, jak Cai jednou výmluvně napsal, „neviditelné šňůry smutku“. Ne zcela neviditelné, jak člověk cítí, ale vepsané jako kaligrafie do paměti a srdce jeho syna.

Umění jeho otce se odráží v umění jeho syna – kaligrafie ve vodě a nyní v ohni. Tím, že používá smrtící střelný prach, se ho snaží přeměnit z jeho smrtícího použití na éterické umění kaligrafie. To není jen vágní koncept: Kdybyste se náhodou ocitli letos v prosinci před Sacklerovou galerií Smithsonova institutu, mohli byste vidět, jak Cai zapálil borovici s balíčky střelného prachu na větvích a proměnil ji v éterický strom, stromovou stopu černého kouře vyrytého do oblohy černým inkoustem ze střelného prachu.

Na místo marxismu svého otce, říká Cai, měla na něj velký vliv čínská taoistická spiritualita. Svou roli hraje i feng-šuej, čchi-kung a buddhismus, jejichž kořeny se vzájemně prolínají. Psal o šamanovi, kterého poznal v mládí a který ho chránil, a o svém pátrání po šamanech v jiných kulturách. „Duchovní média,“ říká mi, „zprostředkovávají spojení mezi hmotným a neviditelným světem do jisté míry podobně, jako to dělá umění.“ A své umění vidí jako podobný druh kanálu, který propojuje starověké a moderní, východní a západní cítění. Feng-šuej a kvantová fyzika.

Říká, že stále věří ve „zlé duchy“ a sílu feng-šuej v boji proti nim. Když se ho ptám na zdroj zlých duchů, před kterými nás kamenný lev chrání, odpovídá, že jsou to „duchové nespokojenosti“. Zajímavá rekonceptualizace zla.

Příklad mi vypráví, že pracoval na projektu, který se týkal mikrobů ve vodě v rybníku, ale zastavil ho, když ho jeden šaman varoval, že „voda může obsahovat duchy lidí, kteří se v rybníku mohli utopit nebo pokusit zabít.“

Jako mladík, říká, „jsem byl podvědomě vystaven vazbám mezi ohňostroji a osudy lidí, z čínské praxe odpalování petard při narození, úmrtí, svatbě“. Ve spojení hmoty a energie vycítil cosi, co je možná metaforou mysli a hmoty, člověka a vesmíru, v rozžhaveném srdci exploze.

***

V době politického výbuchu na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 opustil Cai Čínu a pobýval v Japonsku, kde „jsem objevil západní fyziku a astrofyziku“. A Hirošimu.

Objevem pro něj byla západní fyzika, zejména subatomární a kosmologická úroveň velkého třesku, která mu byla jaksi povědomá. „Moje taoistická výchova v Číně mě velmi ovlivnila, ale teprve když jsem se dostal do Japonska, uvědomil jsem si, že všechny tyto nové objevy ve fyzice jsou docela blízké čínské kosmologii čchi-kungu. Nové poznatky z astrofyziky mi otevřely okno,“ říká. Okno mezi mystickými, metaforickými a metafyzickými koncepty taoismu – nekonečností mysli v nás a nekonečností fyzického vesmíru, jehož zdánlivě nekonečné rozměry mimo nás mapovali astrofyzikové. Říká například: „Teorie jin a jang je v moderní astrofyzice paralelní jako hmota a antihmota a v elektromagnetismu jako plus a minus.“

Při úvahách o velkém třesku učinil to, co bylo, alespoň pro mě, jeho nejobjevnějším a nejprovokativnějším spojením – že při velkém třesku jsme byli všichni společně. Že každá částice v každém člověku se poprvé zrodila, když Velký třesk dal vzniknout hmotě. Neformovaná hmota, která se nakonec vyvinula v nás, byla v okamžiku velkého třesku celá sjednocená v jednotě.

A právě v Japonsku našel zaměření také na temnou stránku velkých třesků: Hirošima a Nagasaki. A zahájil tak celoživotní umělecký pokus vyrovnat se s touto temnou stránkou. Když jel do Hirošimy, říká, že tam cítil „podstatu duchů“.

Vím, co tím myslí. Byl jsem v Hirošimě při výzkumu nedávné knihy o jaderné válce (How the End Begins: The Road to a Nuclear World War III) nedlouho předtím, než tam Cai vytvořil jedno ze svých charakteristických děl. A Hirošima je zvláštní svým podivným klidem. Skutečné místo výbuchu bylo překryto hladce se vlnícími trávníky (ačkoli jsou zde také muzea, která vám poskytnou veškeré jaderné gore, které chcete). Ale obecně je to klidné místo. Kromě jednoho kosterního zbytku občanské stavby s kopulí je tu jen málo stop po výbuchu, který změnil svět.

V noci však můžete cítit ty duchy, o kterých Cai mluví. Nikdy jsem necítil nic tak zvláštního.

Cai vytvořil „hřibovitá mračna“ nad místem nevadských atomových testů a na mnoha dalších místech ve Spojených státech. Hřibovitá mračna neradioaktivního kouře. Doufá, že nějakým způsobem vyženou skutečné hřibovité mraky minulosti a potenciální mraky budoucnosti.

Měl však problémy, jak mi říká, se svými původními plány na Hirošimu, projektem, který poprvé navrhl pro Asijské hry v roce 1994. Zahrnoval černý mrak, který by se snesl na jakémsi padáku a neškodně přistál na nulovém bodě Hirošimy. „Myšlenka,“ říká, „měla naznačit, že oheň sestupující z nebe má potenciál iniciovat znovuzrození. Narazil jsem však na silné námitky… a musel jsem se návrhu vzdát.“

Vrátil se tedy k rýsovacímu prknu a později získal Hirošimskou uměleckou cenu za jeden ze svých nejgeniálnějších výtvorů, The Earth Has Its Black Hole Too. „Tento projekt výbuchu byl realizován v hirošimském centrálním parku,“ napsal, poblíž „cíle atomové bomby. Vykopal jsem hlubokou jámu v zemi uprostřed parku a pak jsem použil 114 balónků s heliem v různých výškách, které držely ve vzduchu 2000 metrů zápalné šňůry a tři kilogramy střelného prachu, které dohromady vytvořily spirálu o průměru 100 metrů, aby napodobily dráhy nebeských hvězd. Zážeh pak odstartoval z nejvyššího a nejvzdálenějšího bodu spirály, hořel směrem dovnitř a dolů v soustředných kruzích a zmizel v „černé díře“ uprostřed parku. Zvuk exploze byl nesmírně silný; výbuch se ozýval a otřásal celým městem. Mým záměrem bylo naznačit, že využitím jaderné energie lidstvo vytvořilo svou vlastní černou díru v zemi, která zrcadlí ty ve vesmíru.“

Byla to odvážná, explozivní připomínka smutku, která předčila i podívanou olympijských her a jejich oslavu síly. Vytvořil jakýsi inverzní jaderný výbuch přímo na místě dopadu smrtící zbraně.

V jednom ze svých prvních projektů „jsem napsal text, v němž fyzikové objevili tajemství jaderné energie, ale rozhodli se ho nepoužít k výrobě zbraní,“ řekl a pak tuto fantazii odfaxoval do uměleckých galerií a na daleký seznam politických prominentů.

Dále hovoříme o jaderných zbraních. Kladu mu otázku, která prostupuje diskusí v polemikách, o nichž jsem psal: výjimečnost. Jsou jaderné zbraně jen exponenciálně silnější než konvenční zbraně, nebo je rozdíl tak velký, že je třeba je posuzovat podle jiných pravidel „morálky spravedlivé války“, vojenské strategie a naléhavosti jejich zrušení?“

Cai vyslovuje důležitou myšlenku, že jaderné zbraně nelze posuzovat jako použití jiných zbraní kvůli jednomu klíčovému faktoru: času. „Při uvolnění energie při tradičních explozích se energie rychle rozptýlí. U jaderných zbraní dochází k neustálému uchovávání jejích účinků“ – jaderné izotopy přetrvávají v emitování jedovatého záření po mnoho životů poločasů rozpadu.

Jaderné zbraně vládnou v čase i prostoru. Cai si také bystře uvědomuje jeden z klíčových problémů jaderné strategie: teorii odstrašení. S odkazem na podtitul mé knihy Cesta k jaderné třetí světové válce se ptá: „Nedalo by se říci, že právě díky jaderným zbraním nebude žádná třetí světová válka?“

Jinými slovy, pouze vlastnictví jaderných zbraní více než jedním státem může odradit od použití jaderných zbraní. Je to postoj, který zastává mnoho jaderných stratégů, i když závisí na víře v lidskou racionalitu a absenci katastrofických nehod.

S obavami hovoří o tom, jak se to bude týkat dalšího potenciálního jaderného ohniska: pravidelných výkyvů napětí mezi Čínou a Japonskem kvůli sporným ostrovům v mořích mezi oběma zeměmi. Čínské nároky na ostrovy okupované Japonskem vedly v Japonsku k protipohybu některých politiků, kteří chtějí změnit ústavu tak, aby jim umožnila vlastnit jaderné zbraně (hlavně kvůli odstrašení potenciální čínské jaderné hrozby).

***

Cai se vrátil do Japonska, aby se po havárii jaderné elektrárny ve Fukušimě v roce 2011 věnoval jaderné energetice. Výzvou pro něj bylo zviditelnit neviditelné. „Problém je v tom, že nemůžete vidět všechny radioaktivní vlny tak, jako vidíte kouř, který po sobě zanechává střelný prach,“ vysvětluje. Našel poněkud děsivý, ale děsivě krásný způsob, jak neviditelné zviditelnit. „Byl jsem tam, abych pomohl obyvatelům zasadit spoustu a spoustu třešňových květů.“ Hustě pohromadě, aby byly vidět z vesmíru. Zatím jich má 2 000, ale nakonec jich chce vysadit 100 000. Ve skutečnosti zřejmě doufá, že se stane to, že třešňové květy budou pomalu mutovat kvůli radioaktivitě v půdě, přičemž tyto rozmanité mutace budou způsobem, jak zviditelnit neviditelnou otravu přírody lidskou přirozeností, zvrácenou uměleckou poctou znetvořené kráse, která byla zpustošena a mohla by se znovu narodit zvláštním způsobem.“

Je to úchvatný nápad. Nejsem si jistý, jestli bych se chtěl ocitnout ztracený v tom pokřiveném zmutovaném lese, i když jsem si jistý, že by to zvýšilo vědomí každého, kdo by se do něj odvážil vstoupit nebo ho třeba jen z dálky zahlédl.

Pokud se mu to podaří, najde způsob, jak vyjádřit tragédii prostřednictvím vizuálního umění vepsaného do planety, vepsaného do DNA rostlin. Může to být spíše konceptuální než přísně biologická vize. „Některé záhady mají být ,“ říká, „některé mají být tajemstvím nebes.“

Není mi přesně jasné, která je která, ale Cai dodává: „Snažím se své umění používat jako komunikační kanál mezi člověkem a přírodou; člověkem a vesmírem. Kdo ví, kam tě tento kanál přivede?“

Ptám se ho, jaký kanál ho v polovině devadesátých let přivedl do Ameriky (i když často cestuje po celém světě, aby vyhazoval věci do povětří). Říká, že během pobytu v Japonsku se dozvěděl o nedávném vývoji amerického umění, včetně prací lidí, které začal obdivovat, jako byl Robert Smithson, který vytvořil velkolepé krajinné projekty měnící zemi, jako je Spiral Jetty v americké poušti. Ale skutečným důvodem, proč se rozhodl přestěhovat do Spojených států, byla „NASA“, říká. „Přitahovalo mě cokoli, co by mě přiblížilo k vesmíru – a vesmír ke mně.“

Říká, že na Americe ho stále fascinují její rozpory. „Chtěl jsem žít a pracovat v zemi, která je ve 20. století nejproblematičtější,“ říká, „a nabídnout úplně jiný úhel pohledu.“

Ptám se ho tedy, zda poté, co se nyní podíval na civilizace z obou stran, z Východu i Západu, má nějaké ponaučení, které by se západní lidé mohli naučit od Východu?“

Neváhá. Možná by Západu pomohlo, kdyby se naučil, že „mnoho věcí nemá okamžité řešení a mnoho konfliktů nelze vyřešit okamžitě. Někdy věci potřebují čas, aby se zahojily, a když si vezmete delší čas, můžete lépe dosáhnout svého cíle.“

„Takže v umění a uměleckém vyjádření,“ pokračuje, „věci, které se snažíte předat, mohou být plné konfliktů, a nemusíte nutně používat umění, abyste všechny tyto konflikty vyřešili. Pokud tyto konflikty přiznáte nebo se jimi ve svém umění zabýváte, už to má smysl.“

Připomíná mi to myšlenku básníka Johna Keatse o „negativní schopnosti“: prvotřídní mysl se vyznačuje tím, že se dokáže zabývat protichůdnými myšlenkami, „je schopna být v nejistotách, záhadách, pochybnostech, aniž by dráždivě sahala“ po jistotě.

Když ukončíme náš rozhovor a já se připojím k členům jeho kolektivu na oběd složený z mnoha východních i západních pokrmů, Cai mi vypráví o svém pokračujícím snovém projektu, v jehož rámci objíždí svět (příští zastávkou je Brazílie) a vytváří ve vzduchu nad zemí „žebřík do nebe“ z ohně, který symbolizuje jeho touhu pozvat mimozemšťany k sestupu nebo nás k výstupu za nimi.

Při odchodu pohladím kamenného lva po hlavě a doufám, že nás zvíře ochrání, kdyby se ukázalo, že mimozemšťané, které Cai zve, nemají zrovna vlídné úmysly.