Pro fanoušky vypadá Major League Baseball letos o dost jinak: kratší sezóna, prázdné stadiony a šest stop vzdálenost mezi hádajícími se manažery a rozhodčími. Jiné je to samozřejmě pro hráče, kteří se musí řídit novými zdravotními a bezpečnostními protokoly, a jiné je to i pro rodiny hráčů.

„Normálně se pořádají velká setkání, obrovské hraní, týmové večírky a podobně. A zrovna teď nemůžeme dát celý tým dohromady v jednom domě a riskovat takové věci,“ říká Erica Scherzerová, která je manželkou nadhazovače Washington Nationals Maxe Scherzera. Sledování zápasů Nats v televizi, zatímco dcery Brooke, 2,5 roku, a Kasey, 1 rok, pobíhají po pokoji, je také změna pro Ericu, které (stejně jako mnoha z nás) chybí návštěva Nationals Parku a (na rozdíl od mnoha z nás) cestování s týmem na venkovní zápasy.

Poslední měsíc jsem si s Ericou Scherzerovou telefonicky povídala o tom, jak vychovává rodinu v oblasti Washingtonu, proč je tak zapálená pro dobrovolnictví a jak si najde čas na péči o sebe.

Co se vám líbí na tom, že jste máma?

Děvčata jsou tak zábavná. Ráda se dívám na svět jejich očima. Ráda vidím maličkosti, které je rozzáří. Miluju ty příležitosti hrát si způsobem, který bych bez dětí nikdy neměla. Každý den jsme venku, a to je spousta zábavy.

Být mámou mě ale naučilo hodně trpělivosti. Naučilo mě to víc se uvolnit a nechat se unášet proudem. A to se mi opravdu líbí. A je opravdu pravda, co všichni říkají, že vaše srdce prostě nesmírně roste. Je to opravdu ta nejvděčnější práce, pokud se to tak dá nazvat.

Co považujete na mateřství za náročné?

Myslím, že v tomto životě – s baseballem – je to hledání rutiny. Jsem velký zastánce rutiny a vycházím z přesvědčení, že dětem dělá dobře rutina a struktura. Ale my také žijeme život nebo životní styl, který tak trochu nemá tolik rutiny a struktury. A jakmile ji najdete, tak jakmile do ní tak nějak zapadnete, přijde play-off nebo skončí sezóna a pak se stěhujete. A pak máte mimo sezónu a pak začne jarní příprava a to se změní. Život se neustále mění, takže jednou z výzev je snaha přizpůsobit naše zvyklosti a strukturu a to, jak vychovávat děti pro všechny výzvy, které náš hektický život a životní styl přináší do naší domácnosti.

Co je něco, co vám usnadňuje žonglování s tím vším – s rodinou, baseballem a osobními povinnostmi?

Rutina je určitě velkou součástí. Také jsem velkým zastáncem toho, že každý den vstávám dříve než moje děti. Takže vstávám minimálně o hodinu až dvě hodiny dříve než ony a začínám den podle sebe, po svém. Dny, kdy se v tomto směru flákám, nebývají tak dobré. A udržet si nadhled, když se nedaří:

Užívá si vaše rodina pobyt ve Washingtonu?

Ano, máme to tu rádi. Je příjemné mít jakousi tu stabilitu a ne tolik stěhování. Bydlíme blízko spousty přírodních stezek a neustále chodíme na výlety. Venku sbíráme ostružiny, hrabeme se v hlíně a hrajeme si v potocích. Opravdu se nám líbí, jak je to tady v přírodě.“

Když trávíte všechen ten čas společně venku jako rodina, poznávají vás často?

Naštěstí tam, kde bydlíme, jsme tak trochu zastrčeni v odlehlejší lesnaté oblasti. Na stezky máme přístup doslova ze dvora, takže na lidi moc nenarážíme. Ale když Max vyrazí s Brooke ven nebo když ji vezmeme do parku… teď s maskami na obličeji a slunečními brýlemi je pro něj mnohem snazší, aby ho nikdo nepoznal. Ale před COVIDem s ní nemohl jít nikam, aniž by ho někdo nepoznal – do obchodu s potravinami, na hřiště, prostě všude. Nemohli jsme jít opravdu nikam, aniž by nás někdo poznal.

Dáváte přednost anonymitě?

Ano i ne. Myslím tím, že všichni jsou velmi uctiví. Nikdy jsme neměli žádné problémy nebo tak něco. Max většinou jen řekne: „Ahoj, jsem tu s rodinou,“ a podá mi ruku nebo mě rychle pozdraví. A já to chápu; kdybych byl dítě nebo fanoušek a viděl svého oblíbeného hráče venku, taky bych ho chtěl pozdravit. Takže to nikdy není problém, ale také je docela příjemné, když člověk jen tak přijde do parku a nikdo ho nepozná. To je taky zábava.

Jak se vaše rodina vyrovnává s pandemií koronaviru?

Přímo řečeno, docela dobře. Nerada to říkám uprostřed této strašné pandemie, ale můj manžel je zaměstnaný, máme k dispozici spoustu prostředků a máme tu výsadu, že můžeme zůstat doma. A tak se nudíme? Ano, nudíme se. Líbilo by se mi, kdybych si mohla jen tak vyrazit do Starbucksu za partou přátel a zajít se najíst do restaurace? To všechno bych ráda dělala. Ale také si uvědomuji, že jsem v jedinečném, požehnaném postavení, kdy se jich mohu zdržet. A pokud mám tu možnost to udělat a nezmění to můj život tak drasticky, tak můžu.“

Moje sestra je chirurg, takže jsem slyšela několik hrozných příběhů o lidech, kteří přišli s COVID a jejich rodina se s nimi nemohla rozloučit. Když slyším takové věci, dává mi to perspektivu. Ve velkém měřítku, ano, nudíme se, ale mohlo by to být mnohem horší.

Jak pečujete o své duševní a fyzické zdraví?

Vlastně hodně medituji. Dostala jsem se k ní možná před rokem a půl poté, co se mi narodila první dcera a já se přizpůsobila mateřství a změně identity. Je to něco, o čem jsem léta četla, a když jsem to konečně uvedla do praxe pro sebe, pomáhá to. A v dnešní nejisté době, kdy toho člověk může tak málo předvídat nebo se něčeho držet, mi opravdu pomáhá mít tyhle chvíle nebo tu strukturu a rutinu, ke které se můžu vrátit. A pak se také snažím držet co nejdál od sociálních médií.

Používáte nějaké aplikace, které vám pomáhají meditovat?

Jo, aplikaci Ten Percent Happier. Ta je moje oblíbená. Používám ji denně a naprosto ji miluju.

Přečtěte si více: Přečtěte si, jak si Suann Songová, matka dvou dětí a zakladatelka společnosti Appointed, udržuje pořádek.

Povídejme si o vaší dobrovolnické práci. Pracovala jste ve prospěch obětí obchodování s lidmi a záchrany zvířat. Jak jste si tyto organizace vybrala a co jste pro ně udělala?“

Mnoho z nich si svým způsobem vybralo mě. Například Humane Rescue Alliance. Ještě v době, kdy se jmenovali Washington Humane Society, na mě jeden z jejich zaměstnanců narazil na baseballovém zápase a věděl, že mám vášeň pro ochranu zvířat. Oslovil mě na tribuně a zeptal se mě, jestli bych měl zájem. O několik dní později jsem tam zašel a setkal se s generální ředitelkou Lisou LaFontaineovou. Od začátku jsme si padli do oka. Líbilo se nám jejich poslání, jejich vize a silně jsme se zapojili. Nakonec jsem se po nějaké době stal členem správní rady. Tato organizace … byla doposud asi naším nejoblíbenějším partnerstvím.

Ale pak také někdy vyhledáváme organizace. Jako třeba v případě COVID, který právě probíhá… Je v komunitě potřeba masek? Je potřeba zásobování? Kde je taková potřeba? Jde o potraviny? Jde jen o to, aby se lidem dostaly do rukou peníze? A tak bychom pak mohli být konkrétnější a záměrnější a hledat něco, co by mohlo být jen krátkodobým partnerstvím, protože jde o okamžitou pomoc.

Začali jsme novou iniciativu, která právě odstartovala (na začátku srpna) pod názvem Nats for Masks. V podstatě poskytujeme masky a pomoc komunitám s nižšími příjmy v oblasti DMV. Právě teď se zaměřujeme na školy v okrscích 7 a 8 v Anacostii, ale podle toho, kolik se nám podaří vybrat, budeme počet rozšiřovat. vyklízíme naši osobní sbírku pamětních předmětů. Za ta léta máme spoustu věcí – dresy, míče, čepice, kartičky, na co si vzpomenete, a tyto předměty budeme dražit v tombole. Chceme zajistit, aby byla pomoc přístupná komukoli, takže se lidé mohou zapojit i tím, že dobrovolně věnují svůj čas, vyrobí masky, darují jídlo. Je to prostě náš způsob, jak z těžké situace vytěžit co nejvíc, a všechny vybrané peníze dorovnáváme.“

Co vás na dobrovolnictví nebo advokacii tak naplňuje?

Myslím, že jednou z mých výzev po dlouhou dobu byla volba mezi tím, zda se budu moci vídat se svým manželem – v té době mým přítelem a snoubencem – a cestovat a podporovat jeho kariéru, nebo pracovat a využívat své vzdělání a tituly a využívat, víte, to, na čem jsem tak tvrdě pracovala.

Když jsem se opravdu intenzivně zapojila do dobrovolnické práce, mohla jsem se posunout na vyšší pozice a opravdu využít své tituly a své zkušenosti. Takže jsme věnovali nejen peníze, ale také svůj čas a zkušenosti. Měla jsem pocit, že přináším i větší hodnotu. Byla to pro mě prostě úžasná příležitost, ano, změnit svět k lepšímu, ale zároveň se stále cítit… Jak bych to řekla? Nikdo nechce jen tak sedět doma a nic nedělat, že?“

Je to naplňující?“

Ano, je to velmi osobně naplňující. Svým způsobem tam lidi můžou sedět a říkat: „Jé, my děláme všechny ty skvělé věci,“ ale je v tom i sobecká motivace. Já z toho mám hodně. Naprosto mě baví dělat tu práci. Baví mě dělat vývoj programů. Baví mě vymýšlet způsoby, jak získat více peněz nebo přijít s novými nápady. Neuvěřitelně mě to naplňuje.

Tento rozhovor byl pro přehlednost a délku upraven. Verze tohoto rozhovoru vyšla v září 2020 v časopise Washington FAMILY.