Narodil se v rodině obchodníka s diamanty a jeho otec pracoval jako makléř. Místo pokračování v rodinném podnikání si zvolil uměleckou dráhu a studoval na „Institutu užitého umění“ (1892-1895), „Státní normální škole užitého umění“ (1895-1899) a Rijksakademii (1899-1905), kde spolupracoval s Augustem Allebé a Nicolaasem van der Waayem. V roce 1904 se přihlásil do soutěže o Římskou cenu s vyobrazením Vzkříšení syna ženy ze Šunemu, ale cenu získal Jan Sluijters.

Po ukončení studia se přestěhoval do umělecké kolonie v Larenu a o dva roky později se tam oženil. V roce 1914 získal cenu Willink van Collenprijs za obraz svého ateliéru. Téhož roku se s rodinou přestěhoval zpět do Amsterdamu. V Larenu se zaměřil na malbu venkovských interiérů a zátiší. Jakmile se usadil v Amsterdamu, vytvářel především portréty a interiérové scény s elegantně oblečenými ženami. Jeho žena zemřela v roce 1928 a on se již nikdy znovu neoženil. Byl členem sdružení Arti et Amicitiae a v roce 1933 mu byla jménem královny Wilhelminy udělena jeho zlatá medaile. Garfovo dílo bylo v roce 1939 zařazeno na výstavu a prodejní výstavu Onze Kunst van Heden (Naše umění dneška) v Rijksmuseu v Amsterdamu.

V roce 1938 se stal členem správní rady Arti, ale v roce 1941 byl z organizace na příkaz německého okupačního velení vyloučen. Poté se aktivně zapojil do odboje a pomáhal padělat falešné „Persoonsbewijzen“ (průkazy totožnosti). Dne 6. srpna 1943 byl zatčen a přes tranzitní tábor Westerbork poslán do Osvětimi, kde byl usmrcen. Jeho studentům se podařilo zachránit obsah jeho ateliéru, než byl zkonfiskován.