Nemám žádný plán. Prostě jsem ztratil veškerou naději. Bojím se zabít, protože tolika lidem na mně záleží, ale ve skutečnosti chci jen umřít. Život už mě nebaví a denně chci ukončit ten svůj. Nechápu, jak jsem to mohla dotáhnout tak daleko.

Je mi sedmnáct. Jsem v prestižním programu pro předčasné přijetí; minulý týden jsem dokončila první ročník univerzity. Mám extrémně vyčerpávající úzkosti, OCD a záchvaty paniky. Mám silnou emetofobii, takže se bojím zvracení. Každý den si myslím, že jsem nemocná. Několikrát propadám panice. Hroutím se.

Nejsem schopná spát, protože z ležení mám panickou hrůzu – odpočívám, jen když se prostě zhroutím vyčerpáním. Každý den se budím v panice, když se mi podaří odpočívat. Nejsem skoro schopná jíst, protože jakýkoli pocit v žaludku ve mně vyvolává pocit, že jsem nemocná, což ve mně vyvolává paniku. V důsledku toho jsem zhubla už 20 kilo. Panickou poruchou/emetofobií trpím, co si pamatuji, a když mi bylo deset, měla jsem podobné období asi pěti měsíců každodenních záchvatů paniky z podobných důvodů, ale přešlo to. V následujících letech jsem měla jen jeden záchvat paniky přibližně každý týden, až do letošního února nebo března, kdy se to bez zřetelného důvodu opět zhoršilo. A pořád se to zhoršuje. Pořád si myslím, že to nejde, a pak se to stane.

Žádné léky mi zatím nepomohly. Terapie je mi k ničemu. Strategie jsou ti k ničemu, když máš několikrát denně pocit, že umíráš. Přijde mi to všechno strašně zbytečné. Nedokážu se vyrovnat se světem. Ničím si tělo zanedbáváním a nadměrným množstvím Purellu. Nedokážu ani fungovat. Sotva jsem zvládl školu a několikrát jsem byl málem hospitalizován.

Posledních pár dní se potýkám s konkrétní otázkou: Má cenu vůbec žít, když nejsem schopen žít naplno? Je lepší nebo horší žít vůbec než žít napůl? Mohl bych se mít lépe. Mohl bych mít skvělé výsledky ve škole, mohl bych skutečně něčeho dosáhnout a pomáhat lidem. Rád lidem pomáhám. Je to jedna z mála věcí, ve které už nacházím smysl.“

Chci říct, že jsem měl z různých důvodů hnusné dětství. Něco z toho na to můžu svést, ale ne všechno. Ale hlavně… Nevím, proč jsem pořád tady. Asi jen proto, že nechci lidem ubližovat. Ale svůj život upřímně nenávidím. Ani teď nepanikařím. Jen se chci dostat z téhle noční můry. Už mě to nebaví. Je mi zle z toho, že jsem ta silná. Unavená z toho, jak mi říkají, že se to zlepší, že to přejde, že mám tolik potenciálu, tolik pro co žít. Unavená z toho, že mi někdo dává blbé strategie a povzbuzující řeči, které nic neznamenají.

Jak jsem řekla, nemám žádný plán ani nic jiného. Jen mě nenapadá jiný důvod, proč žít, než abych uklidnil svou rodinu a přátele. Jsem uvězněný v téhle strašné pasti bez možnosti jít dopředu a bez možnosti vrátit se. Jsem z toho tak unavená. Jsem úplně na dně a nejradši bych to všechno nechala plavat. Už ani nevím, co mám dělat.