Vždycky jsem od mládí věděla, že mám problémy s tím, že jsem posedlá lidmi. Nemyslím tím jen to, že se mi někdo líbí, ale že se do něj bláznivě zamiluju a mám touhu vědět o něm víc a víc, být součástí jeho života, upoutat jeho pozornost. Někdy, když se nad tím opravdu zamyslím, je ani nemusím mít nutně ráda… což je ještě divnější. V dospívání se mi to stávalo mnohokrát – byla jsem posedlá jinými lidmi svého věku. Pak byly špatné případy, kdy jsem třeba někoho viděla na dovolené, všimla jsem si ho, nikdy jsem s ním nenavázala kontakt, ale sledovala jsem jeho kroky, kontrolovala, kde je, jestli si mě všiml – pak mi trvalo měsíce, než jsem se přes něj přenesla. Neustále by zaměstnávali mé myšlenky, až by mi dělalo potíže soustředění – a to bylo ve věku pouhých patnácti let – v tomto konkrétním případě, poté co jsem se vrátila z dovolené, jsem byla tak zahlcena posedlostí nějakým chlapem a pak jsem se snažila vypátrat jeho adresu a číslo domů, ne abych s ním mluvila, ale jen abych se podívala, co dělá.

.